Dobrodružství s piráty aneb maturitní sloh

Jelikož mám maturitu už úspěšně za sebou, rozhodla jsem se vám ukázat, jak jsem si "poradila" s takovým maturitním slohem. Zadání znělo:
Vypravování Marca Ricciho o tom, jaké dobrodružství s piráty prožili lidé plující na Černém orlu (úvodem vypravování je výchozí text)
Výchozí text odděluju v příběhu mezerou, tak to snad pochopíte. A ještě bych vám chtěla říct, že jsem za tohle měla jedničku. 29 bodů ze 30. Fakt. Taky tomu nemůžu uvěřit. Na moji obhajobu, na ten sloh není moc času a ten spisovatelský duch ve mně pracuje pomalu... Vlastně vás, budoucí maturanty, chci jen uklidnit, že to není až tak těžký a že jednička je fakt za nic.
Tak jdeme na to.

31. července 1651
Jmenuji se Marco Ricci a jsem obyčejný obchodník z Janova. Už je to pět dní, co jsem se nalodil na Černého orla. Kromě mě a posádky je na palubě ještě bohatý francouzský markýz Louis de Rohan, ten ale tráví většinu času ve své kajutě.
Po včerejší bouři je moře stále neklidné. Kapitán, vysoký snědý hromotluk, právě spočítal ztráty. Zpřelámaný hlavní stěžeň, poškozené kormidlo.
Náhle někdo vykřikl: "Loď na obzoru!"
Když jsem rozeznal její vlajku, krve by se ve mně nedořezal. Byla celá černá, z té černě ale na dálku svítily zkřížené hnáty.

"Piráti," zamumlal jsem. Ztratilo se to v křiku ostatních. Všichni propadli panice. Nemohli jsme utéct, s poškozeným kormidlem se loď nedala dost dobře ovládat. Kapitán se o to sice chvíli pokoušel, ale piráti se k nám kvapem blížili.
Lidé šíleli. Skákali přes palubu, ječeli. Nehleděli na ostatní, na ty, kteří spadli na zem - dupali po nich a lámali jim kosti.
Já jsem běžel do své kajuty pro mačetu. Obchodníci s mačetou většinou neumí zacházet. I já jako malý tvrdil svému otci, že tuto dovednost nikdy nevyužiji. Prosil jsem, ať už skončíme s těmi dlouhými tréninky. Kéž bych ti za ně mohl teď poděkovat, tati.
Netrvalo dlouho a piráti se dostali na naši loď. Bránil jsem se jim. Máchal jsem kolem sebe mačetou a musel jsem vypadat jako šílenec. Také jsem v tu chvíli šílený byl. Šílený strachy. Nechtěl jsem ale nechat strach, aby mě ovládnul, a bil jsem se dál.
Lidé okolo mě umírali. Na některé čekala okamžitá smrt, jiní se svíjeli dlouhé minuty v bolestné agónii. Živých rychle ubývalo.
Piráti mě zahnali až do podpalubí. Můj boj se mohl zdát zbytečný, ale já jsem se nechtěl jen tak vzdát. Přál jsem si z tohoto světa odejít se ctí.
Zahlédl jsem pár pirátů, kteří mířili do kajuty markýze de Rohana. Markýz byl dobrý člověk. I přes své neuvěřitelné bohatství se ke všem lidem choval mile a s respektem. Jal jsem se ho tedy chránit.
Vtrhl jsem do jeho kajuty a začal bojovat. Bylo to jen několik desítek sekund, přestože mně to připadalo jako dlouhé hodiny boje, když jsem smrtelně zranil jednoho z pirátů. Krev z něj doslova prýštila. Zastavilo mě to. Ještě nikdy jsem nikoho nezabil.
Z transu mě probral až hlasitý výkřik. Ohlédl jsem se a spatřil markýze s dýkou v srdci. Nezvládl jsem ho zachránit. Zabil jsem člověka. V té chvíli se ve mně něco zlomilo a já už neměl sílu dál bojovat.
Čekal jsem na smrt. Ta ale nepřicházela. Piráti mi vzali mačetu a táhli mě pryč.
"Heleď se, ty vodpornej votravo, voddělals nám parťáka. To ti jako příde v pohodě, bo co? Ale s mačetou to teda válíš, to jako jo. Moh by ses nám hodit," říkal mi jeden z nich.
Dotáhli mě na svou loď. Smrdělo to tam po rumu, tabáku a potu. Ihned mě přivázali ke stěžni, asi abych jim nezačal utíkat. Na to jsem ale neměl ani pomyšlení. Nezachránil jsi markýze, zabil jsi člověka, to bylo to jediné, co se mi honilo hlavou.
Pak sem dotáhli ještě někoho Byl to náš kapitán. Tady vypadal nějak menší než na naší lodi.
"Kapitán dycky umírá jako poslední. Tohlencto pravidlo mi dodržujem," odporně se zasmál někdo, kdo vypadal jako kapitán pirátů, a odhalil své zažloutlé zuby.
Zapálili Černého orla, naši loď. S kapitánem jsme sledovali, jak plameny požírají dřevěné prkna zbarvená krví. Potom do našeho kapitána zabodli mou mačetu.
Kapitán pirátů přišel ke mně a mířil na mě jakousi bambitkou.
"Ty sprej zabil jednoho z mejch chlapů. Normálně bych si to s tebou hnedka vyřídil, ale teďkonc je nás pirátů ňák málo. Potřebujem posily. Takže hošánku," s těmito slovy mi přiložil zbraň k hlavě, "vode dneška nás budeš hezky poslouchat a dělat, co ti řeknem, jinak tě hnedka vodkrágluju. Je to jasný?"
Kývl jsem hlavou, i když všechno ve mně chtělo křičet, že ne. Že já jsem jen obyčejný obchodník a chci se vrátit domů za svou ženou. Že nevím, jak jsem mohl zabít člověka, že já nikdy nebyl vrah. Jenže hlaveň mě pálila do spánku a já neměl na výběr.
Ode dneška ze je mě pirát a vrah.
 

Štístko?

Jsem šťastná, jsem šťastná, jsem šťastná!
Dneska byl den D, možná spíš den M. Je vlastně jedno, jak tomu budeme říkat. Prostě den, kdy jsem měla projít zkouškou zatím největší - tedy maturitou.
Co vám budu nalhávat, moc jsem se v noci nevyspala. Celou dobu se mi hlavou honilo, kdo postavil Kuks, kdy který král vládl a spousta anglických slovíček. Navíc jsem ráno měla nařízeného budíka na pátou, protože jsem maturovala od sedmi. Chtěla jsem si ještě něco zopakovat.
První byla čeština. Já se na ni zrovna dvakrát neučila. Přečetla jsem všechny knížky, co jsem si vybrala, to jo. Byly fakt skvělý! Objevila jsem tam neuvěřitelné klenoty, teď jsou to jedny z mých top knížek. A taky jsem si jednou přečetla rozbory, co jsem vyhrabala někde na internetu. Na víc prostě nebyl čas. Čeština sice byla jediným předmětem, ze kterého jsem si fakt moc moc moc přála jedničku, ale řekla jsem si, že se smířím i s horší známkou, jen abych z ostatních předmětů aspoň měla šanci projít.
Hrozně jsem se modlila, abych si vylosovala číslo 7 (Farma zvířat), 8 (1984), nebo 14 (Svět podle Garpa). Padla jedenáctka. Strašně se mi ale ulevilo, protože jsem věděla, že to nebude žádná poezie.
Byl to Jeden den Ivana Děnisoviče. Skvělý! Myslím, že jsem to dala jak pán. Celé to probíhalo jako sraz knižního klubíku, prostě takový přátelský pokec. Možná to taky bylo tím, že máme skvělého češtináře, kterého naprosto miluju a který má určitě aspoň trošku rád mě.
V angličtině jsem chtěla otázku číslo 1 (My family). Padla 6. Culture. To znamená dobrý, já totiž ráda chodím do divadla, do kina, do galerií, čtu, prostě všechno možný. Mlela jsem tam sice hrozný kraviny, protože moje angličtina je na úrovni asi tak A1, ale věděla jsem, že to mám.
Jenže pak přišel dějepis. Chtěla jsem otázku číslo 2 (Egypt a Československý odboj), padla čtrnáctka. V jedné otázce z dějepisu máme dvě témata, abychom se aspoň jednoho chytli. Já dostala třicetiletou válku a rok 1848 v Habsburské monarchii.
A věděla jsem, že je to smrt. Že to prostě ne. Uměla jsem dějiny tak do patnáctého století. Učitel mi naštěstí trochu poradil na potítku a nalistoval to v atlase. Když jsem ale šla z potítka před komisi, měla jsem slzy fakt na krajíčku a musela se kousat do rtu, abych se nerozbrečela naplno.
Bylo mi úplně jasný, že na mě naše třídní kouká a je z toho snad víc hotová jak já - ona se celou dobu hrozně bála, že se tam zhroutím, protože jsem prostě strašnej stresař. A teď to mělo přijít.
Přísedící se mě zeptala, co jsem si vylosovala. A já - kráva - jsem ani nebyla schopna jí odpovědět. Nešlo to. Jenže pak jsem si v hlavě řekla, sakra, přece nechceš bejt ta holka, co se tady totálně sesype a bude muset nastoupit v září. Fakt jsem ta holka být nechtěla. A tak jsem se zhluboka nadechla, řekla jsem, co jsem si vylosovala, nahodila vtípek, abych uvolnila atmosféru (beztak se mu všichni zasmáli jen se soucitu, bylo to fakt trapný) a jela. Jela jsem teda tak trochu jiný věci a hodně do toho tahala dějiny umění, ale... Nevadí, že jo.
Když jsem odcházela, slyšela jsem jen: "To je ale bojovnice!"
A pak přišly dějiny umění, předmět, kterého jsme se ten den báli všichni nejvíc. Učitel byl totiž dost ras, na minulé maturitě si lidi pořádně vychutnával a potápěl je. Byli jsme hotoví strachy.
Chtěla jsem otázku číslo 1 (takový úvod k umění). Jasně, že padla osmička. Naštěstí to byl Řím, víte co, v Římu ještě nebylo moc jmen těch umělců, a to je hned lepší, když člověk nemusí z rukávu sypat jména a jejich díla. Takže jsem věděla, že to dám, že to prostě na tu čtyřku půjde. Šlo to líp. Jen když mi tam učitel vysvětloval něco, co jsem nevěděla, tak jsem si možná mohla odpustit poznámku: "Aha, tak to jsem v životě neslyšela."
Vyšla jsem ze třídy a chtělo se mi brečet. Štěstím. Bylo to tak skvělý, byla jsem si jistá, že to mám, že už je to za mnou.
Vyhlášení výsledků pak moje domněnky jen potvrdilo. Měla jsem to. Tentorktá jsem se fakt rozbrečela, což doprovázely moje kamarádky se slovy "kráva". Jenže já byla tak šťastná, že je to za mnou.
A já vím, že říkám, že známky nejsou důležitý - a taky to lidem říkám i teď, když se mě na známky ptají. Ale tady se snad pochlubit můžu, ne? Takže, dámy a pánové, odmaturovala jsem na samé jedničky. Netuším, jak je to možný. Ale je to skvělý.
A aby toho nebylo málo, když jsem přišla domů, čekal na mě email o přijetí na mou vysněnou vysokou. Takže teď mám klid a pohodu, nemusím nic a všechno je za mnou!
Už jsem říkala, že jsem strašně šťastná?

Jak jsem začala se Sexem ve městě

Člověk se nemůže učit na maturitu celej den, jsou tady obědy, kdy si prostě nechci učení zakecat omáčkou, a pak jsou tady taky jedenácté hodiny večerní, kdy už ani nemůžu udržet oči otevřený, ale ještě nechci jít spát, protože když půjdu, tak to tak rychle uteče, bude ráno a já se zas budu muset učit.
A tak jsem zapínala televizi, kde běžel Sex ve městě.
Když jsem ostatním oznámila, že Sex ve městě vlastně neznám, že jsem to ještě nikdy neviděla, schytala jsem spoustu údivu a trochu té nenávisti. Člověk si přece nemůže dovolit nevidět Sex ve městě!
Tímhle teda začal můj kolotoč Sexu ve městě. K obědům si pouštím Sex ve městě, ve vaně si pouštím Sex ve městě (já totiž miluju horkou vanu se seriálem), kdykoliv si pouštím Sex ve městě.
Jenže víte co, je mi trochu trapně. Já teda vím, že to slovo "sex" to má už i v názvu, nečekala jsem ale, že ho bude tolik i v samotném seriálu. A že bude tolik slyšet.
Já jsem docela zakřiknutá mladá holka, a tak to asi beru tak nějak jinak. Když na to koukám, nemůžu mít otevřený okna a větrat, protože se bojím, že by to slyšeli sousedi. Nepouštím si to v obýváku, kde je můj mladší brácha. A nerada i říkám, jakej seriál teď sleduju, protože vlastně nesnáším to slovo "sex".
Myslím, že jsem asi měla být jeptiška, nebo tak něco. Minimálně v minulým životě jsem jeptiška určitě byla.
Ten seriál mě ale baví, fakt že jo. Už jsem v páté sérii, protože koukat na to je pořád lepší, než se učit na maturitu. Takže koukám hodně.
Jen kdybych nebyla jak malé dítě a tolik mi nevadilo, že to třeba někdo uslyší. A že co si o mě, proboha, pomyslí. Co když ho nenapadne, že je to jen obyčejný seriál, kde sex je sice důležitou složkou, ovšem já na to kvůli němu rozhodně nekoukám.
A tak mi nezbývá, než nechat okna zavřená a modlit se, aby nějaké zvuky neunikly na veřejnost. Vlastně už se těším, až ten seriál dokoukám a nebudu se muset tak hlídat.
Bude to neuvěřitelná volnost, až se z mého notebooku zase polinou akorát tak zvuky z Kdo přežije.
Tam totiž žádný sex nehrozí.
 


Bambusový zubní kartáček

Já se samozřejmě hrozně zajímám o ekologii a tak, teda pokud se počítá to, že jsem doma všechny donutila třídit plasty (i když si někdy připadám jak tyran, když stojím nad odpadkovým košem a hulákám na celý dům, kdo zase nedal ten kelímek od jogurtu do plastů) a že vlastním bambusový zubní kartáček.
Jestli jste někdo ještě neměl tu čest se s takovým kartáčkem seznámit, krátce vám ho představím. Je 100% rozložitelný, opravdu celý vyrobený z bambusu a měl by mít "extra soft" štětinky. Tohle kritérium u mě taky dost rozhodovalo, protože mám špatnou zubní sklovinu a musím na ni opatrně.
Přála jsem si tedy takový kartáček k Vánocům. Bylo to vlastně asi moje jediné přání k Vánocům, kromě lístků na otáčivé hlediště, které ale rodiče nebyli schopni koupit, tak jsem si je pořídila sama.
Nakonec jsem dostala dva. Jenže teď řeším, jestli ten druhý vůbec někdy rozbalím.
On má samozřejmě své výhody. Cítím se dobře, že dělám něco maličkato pro naši planetu. Když jedu například na nějakou skautskou akci a s kartáčkem se tam vytasím, čekají mě obdivné pohledy, a občas je to i důvod k zahájení konverzace. Skvělý!
Jenže má i své nevýhody. Štětinky mi teda nepřijdou "extra soft" a docela mě dřou. Nevím, asi je to způsobeno jen mojí citlivostí a rozmazleností Curaproxem. Navíc mi přijde, že tak dobře nenasají vodu, takže když nestrčím namočený kartáček okamžitě do pusy, ale je tam chvilková prodleva, čistím si zuby téměř na sucho (pastou teda, že jo).
Takže mám dilema, jestli takový kartáček budu používat až do konce života, nebo jestli se radši vrátím k plasťákům a začnu třeba třídit i papír, abych to nějak vyvážila.
Ještě ale musím dodat - tohle rozhodně neberte jako odrazování od koupě bambusového kartáčku. Myslím, že je to super. Rozhodně pro někoho, kdo nemá příšerně citlivý úplně všechno ve svý puse. Není tak drahej, abyste to aspoň nemohli zkusit a udělat si vlastní názor - to je přece vždycky to nejlepší.

Holka na telefonu

Minulé léto se ke mně tak nějak dostala brigáda, které jsem se dlouho bránila. Jenže nakonec jsem byla jednoduše ukecána. Doteď nechápu, že jsem podlehla. Asi jsem fakt hodně potřebovala peníze.
Práce to byla dobře placená, to jo. Osmdesát až stovka na hodinu, podle toho, jak dobře člověk pracoval. Oproti mým sedmdesáti korunám na brigádě v hračkárně rozhodně příjemná změna.
I pracovní doba byla super, mohla jsem si ji totiž nadiktovat tak, jak jsem chtěla. Mohla jsem říct - přijdu ve středu, přijdu v pátek, ten další tejden nemůžu. A budu tady "jen" šest hodin, jo?
Dobře, takhle to úplně vždycky nebylo, občas nás šéfová přemlouvala, ať přijdeme tehdy a tehdy a já jsem slaboch, takže jsem podlehla. A občas jsem se bála za ní jít s tím, že někdy nemůžu přijít, ale to bylo asi taky jenom proto, že jsem slaboch. Slabošství někdy trošku znepříjemňuje život.
Hrozný na tý práci ale bylo to, v čem spočívala. Musela jsem sedět a po telefonu s lidmi vyplňovat dotazník. Ten byl šílenej, trval asi půl hodiny a obsahoval dokonce i popis dne respondenta. Procházet s člověkem jeho den mi bylo ultra nepříjemný a jemu asi ještě víc, dobrý peklo pro nás pro oba.
Ale o to nejde. Jde o to, že já vždycky nesnášela telefonování. Volám s rodičema, volám asi tak s pěti nejbližšíma kamarádkama. Tím to končí. Nesnáším i telefonování s babičkou a vůbec se všema, se kterýma nemám téměř dokonalý bližší vztah. Takže telefonování s cizíma lidma se zdálo jako naprostá noční můra.
První hovor byl strašnej. Byla jsem tak vyklepaná, ani nevím, jestli jsem všechno říkala správně. Ale zvládla jsem to, úspěšně jsem byla poslána do háje.
Teď asi trochu přeháním - lidé vlastně byli mnohem milejší, než jsem čekala. Pár mě jich sice do prdele poslalo, jedna starší paní na mě dokonce chtěla zavolat policajty, většinou mi ale řekli, že nemají zájem, a rozloučili se. Což beru jako fajn variantu a všechny vás prosím, abyste to taky dělali takhle (nebo ten telefon ani nezvedali, tak to zase s cizíma číslama dělám já). My tam byly samý holky okolo osmnáctky a řeknu vám, ať jste sebevíc v pohodě, když je na vás někdo do telefonu hnusnej, den vám to zrovna nezlepší.
Po pár dnech už to byla pohoda a zvládala jsem to na jedničku. Asi dvakrát se mi dostalo pozvání na kávu. Kromě toho, že kávu nepiju, jsem tohle fakt nemohla přijmout. Navíc - kdo si chce domluvit rande s někým, koho slyšel jen na telefonu a vůbec netuší, co je to za člověka? Blázni.
Pak ale přišel telefonát, který všechno trumfnul. Telefonát, který se stal u nás v práci hitem a pouštěl si ho i ředitel v Praze. Protože proč ne, že jo. Pokusím se vám ho zrekapitulovat.

Hned na začátku mi oznámil, že mám takovej sexy chraplavej hlas. No ještě aby ne. Nastydla jsem. Při vyplňování dotazníku (asi tak první otázky dotazníku) se mě zeptal, kolik mi je. Jasně, že jsem mu to neřekla. Tak se zeptal jestli jsem slečna, nebo paní.
"Slečna."
"A jste ještě panna?"
No tak pardon, tady už jsem byla rudá jak za ušima. Kamarádka vedle mě se tam dusila smíchy, protože jí bylo jasný, že něco nehraje.
Řekla jsem mu, že tohle opravdu není předmětem našeho dotazníku, a že ho tedy vyplňovat nemusíme. Tady to zní asi sebevědomě, ve skutečnosti jsem to dost vykoktala.
Dál se mě ptal, jestli nabízím sex po telefonu. Nebo tak něco. Hahaha.
Pán, muž, chlap, kluk, nebo co to bylo, se ještě chvíli o něco snažil, načež se rozloučil se slovy, že jde teda pokračovat v práci, ale že než k tomu dojde, bude se muset dojít opláchnout studenou vodou, aby se zklidnil. Díky moc za info!

Od tý doby si ze mě v práci už vždycky dělali srandu, ať jdu pracovat na nějakou sexlinku, že tam si přijdu na lepší peníze. Ale já mám telefonování dost už do konce života.
Aspoň budu mít co vyprávět vnoučatům. Nebo možná radši ne...

Neskutečný bordel

Tak jo, já teda vím, že teď odhalím neskutečně odpornou část svého já, ale chci uklidnit všechny, kdo si v pokoji neuklízí každý den.
Já si tady totiž neuklízím ani každý týden. Možná ani každý měsíc.
Zrovna teď mám v pokoji takovej bordel, že je pro mě i docela náročný dojít si otevřít okno a vyvětrat. Nabízelo by se jednoduché řešení, tedy nevětrat, ale já k tomu učení trochu čerstvého vzduchu potřebuju.
Právě to učení bude asi hlavní příčina bordelu. Teda, já vždycky byla docela nepořádná a strašný lenoch do uklízení (pokud se však nejedná o seřazování knížek v knihovně, to dělám dobrovolně a ráda), ale teď už to přesahuje všechny meze. Přijde mi totiž, že bych u uklízení neuvěřitelně prokrastinovala od učení, a tak radši neuklízím. Co na tom, že se koukám na seriály, což je ještě horší způsob prokrastinace, že jo.
Takže mám teď po pokoji neuvěřitelné množství papírů. Jak v šuplíku se spodním prádlem, což je moje odkladní místo na všechno, a tam jsou snad ty papíry, co fakt potřebuju k maturitě, tak jen tak poházené po pokoji. A ty jsou zmačkaný. Takže doufám, že všechny papíry k maturitě se válí vedle mých barevných ponožek a že na té nečitelné hromadě uprostřed místnosti už není nic, co bych fakt potřebovala.
O tom, kolik tu mám oblečení, ani nemluvím. Myslím, že už je docela zoufalství, když ho ani neodnesu do prádla. Naštěstí ho ale moc nepotřebuju, jak teď vůbec nevylézám z téhle své špinavé kobky, tak na sobě nemám nic jiného než noční košili. Noční košile je fajn, fakt, teda dokud v ní nejdu vybrat schránku a nefouká vítr, to už tak úplně fajn není.
I když nerada uklízím, už se strašně moc těším, až bude 24. května, já budu mít odmaturováno (a nebudu už muset maturovat v září, doufám) a všechen ten bordel tady zlikviduju! Papíry spálím, oblečení vyperu. Zase přerovnám knihovničku, protože mám teď tolik knížek, že z ní téměř vytékají. V mém šuplíku se spodním prádlem bude zase jen spodní prádlo.
Myslím, že to bude skvělý.

Díky moc, PPL

18. května 2018 v 18:05 |  Střípky myšlenek (ze života)
Já teď hodně soutěžím na facebooku a instagramu. Ani nevím proč, ty věci zadarmo jsou asi prostě lákavý.
Moc nevyhrávám, ale dva měsíce zpátky jsem vyhrála skautský hrnek. Dost příjemná výhra, fakt se mi líbil, navíc jsem blázen do hrnečků.
Jenže hrneček ne a ne dorazit. Tak jsem do toho obchodu napsala. Omlouvali se, prý ho hned pošlou.
Nečekala jsem, že to bude tak rychle, takže když mi dneska ráno pípla zpráva, že mi vezou balíček, myslela jsem, že to budou kraťasy. A fakt jsem se těšila, protože jsem je koupila v HMku za 136 Kč, což je prostě super cena.
PPLka měla přijet mezi devátou a jedenáctou. To mi vlastně přijde neuvěřitelný - zaměstnávají třeba někoho, kdo jezdí odpoledne? Jediný štěstí, že mám svaťák a tvrdnu celý dny doma.
V deset hodin zazvonil zvonek, já vylezla (aspoň jsem konečně spatřila denní světlo), balíček převzala. Už mi bylo jasný, že to nejsou kraťasy, hlavně ve chvíli, kdy jsem uvnitř slyšela něco chrastit.
Chrastění mě nikdy netěšilo ani u kinder vajíčka, natož u křehké zásilky.
Když se mi podařilo balíček rozbalit, zdálo se, že je hrnek v pořádku. Zdálo. Pak jsem ale mrkla na ouško a hádejte co. Nebylo tam. Respektive bylo, ale asi tak na pět částí a dokonale oddělené od zbytku hrnku.
Jak je tohle vůbec možné? Byl zabalen asi tak v metru praskacích bublinek (a ty mi někdy dělají ještě větší radost, jak obsah zásilky). Zajímalo by mě, co u PPL dělají, hrají s tím fotbal, košíkovou, nebo tak něco?
Řeším teď dilema, jestli to nějak řešit a u PPL reklamovat, protože jsem zjistila, že to jde. Štve mě, že když to udělám, budu to teď muset řešit... A já teď nechci nic řešit a ztrácet tím čas, dokud neodmaturuju. Jenže čekat nemůžu, na reklamaci mám tři dny.
Navíc to bude muset řešit i obchod, ze kterého to přišlo, a to mě štve taky, protože já za ten hrneček ani neplatila. Kdybych si ho zaplatila a nevyhrála ho, bylo by to jiný, ale takhle jsem fakt na vážkách.
Jak by byl život krásnej, kdyby balíčky chodily v pořádku.

Mají duchové rádi rádio?

17. května 2018 v 21:52 |  Střípky myšlenek (ze života)
Ležím si v posteli, objednávám nějaký blbosti na Aliexpressu a mám se fajn. Teda tak fajn, jak se jen může mít uzlíček nervů před maturitou. Protože si, sakra, nepamatuju vůbec nic, co jsem se dneska snažila do tý hlavy namlátit.
A najednou slyším nějaké hlasy. Chvíli se zaposlouchám, není to žádný známý hlas. Už vylítávám z postele, že jdu seřvat mladšího bráchu. Já ho totiž teďka hlídám, teda jako ono už je mu skoro deset, takže žádný velký a složitý hlídání, ale mamka je celej den v práci a my jsme doma sami. Já se teda musím postarat jen o pár věcí. O to, aby se najedl, což jsem nesplnila, protože jsem mu zapomněla dát oběd, a tak obědval bagetu, co si sám vytáhl, ale očividně se z ní tak najedl, že nepotřeboval ani večeři, tu jsem mu totiž taky nedala. A pak o to, aby se umyl, což se mi podařilo, vyčistil si zuby, kvůli čemuž jsem ho musela tahat z postele, ale taky se podařilo, a pak šel včas spát.
A já si myslela, že ten malej hajzlík si teď v pokojíčku pouští nějaký videa na tabletu, což samozřejmě nesmí, protože už má dávno spát. Vylezla jsem teda z pokoje - a hlasy neslyšela. Vrátila jsem se do pokoje - a slyšela je. Bylo jasný, že to jde zvenku, nebo spíš z garáže, která sousedí přímo s mým pokojem. S malou dušičkou a baterkou v telefonu, protože, přestože jsem už jedenáct let skautka, normální baterku nevlastním, jsem se vydala na průzkum. Tajně, aby mě nikdo neviděl, protože mám vrchní díl od pyžama jinej než ten spodní, já mám sice asi tak tunu pyžam, ale nikdy je nedokážu nakombinovat správně, a taky proto, že mám na hlavě odporný copy, abych měla ráno hezky vlnitý vlasy. Ne, že bych k něčemu potřebovala hezky vlnitý vlasy, když budu celej den zavřená ve svý kobce, ale chtěla jsem to vyzkoušet.
Čekala jsem, že v garáži bude táta, kterej s náma sice tenhle týden být nemá, ale objevit se tu může, že jo, a dělat něco do práce. On totiž naši garáž tuze rád využívá ke svým pracovním povinnostem, auto se tam pak ani nevejde. Nechtěla jsem ho zrovna dvakrát potkat, jsme teďka trochu na ostří nože, protože já jsem tvrdohlavá a on zas nespokojenej s mým výběrem vysoký školy.
Když jsem ale slyšela ženský hlas, říkala jsem si - sláva, mamka už se vrátila z práce a asi tam telefonuje.
Jenže všude tma jako v pytli.
A do té tmy zářil jediný maják - moje staré rádio.
A hádáte správně, to z toho rádia se ozývaly hlasy.
Myslím, že se mi v tu chvíli zastavilo srdce a do očí vyhrkly slzy, to asi proto, že jsem teď taková citlivka. Duchové! To bylo jediné možné vysvětlení. Přece se jen tak z ničeho nic nemohlo samo zapnout rádio v naší garáži. To nedává smysl.
No, po chvíli mě napadlo ještě jedno možné vysvětlení. Rádio je hned vedle žebříku na půdu, kam milerády lezou naše kočky. Je tedy dost dobře možné, že když jedna seskakovala dolů, vzala to přes knoflík na rádiu. Zabírá totiž velkou část toho rádia, takže není až tak těžký se trefit.
Anebo že by fakt duchové měli rádi rádia?

Jak jsem kradla

17. května 2018 v 6:10 |  Střípky myšlenek (ze života)
Téma tohoto týdne mi připomnělo událost, která se stala už poměrně dávno, ale já na ni asi jen tak nezapomenu.
Mohla jsem být tak v šesté třídě. Jo, myslím, že to skoro určitě byla šestá třída, protože jsem byla v prvním ročníku na osmiletým gymplu a užívala si, že o volný hodině můžu chodit do města. Parádní věc pro holku, co měla kapesný asi tak dvacku týdně.
Ne, že by nedostatek peněz byl motorem, který mě hnal ke krádeži.
S kamarádkou, už si ani nepamatuju s kterou, možná už se spolu ani nebavíme, kdo ví, jsme zamířily k jakýmsi Vietnamcům. Oni to asi nebyli úplně Vietnamci, ale nějakej levnej obchod se vším možným. Dneska už tam není.
V tom obchodě byl košík asi tak se stovkou laků na nehty. Velká cedule u nich hlásala, že je velký výprodej a jeden stojí dvacku. A já se v tu chvíli rozhodla, že jeden z těch laků na nehty prostě ukradnu.
Abychom si to ujasnili, já si nikdy nehty nelakovala. Mezi mé zlozvyky totiž patří kousání nehtů (já vím, odporný), takže jsem si z nich lak vždycky ohryzala.
Nechtěla jsem lak, jen jsem si hrozně moc chtěla vyzkoušet, jaký to je něco ukrást. Chtěla jsem zažít ten pocit. Takže jsem opatrně sahla do košíku a jeden z laků si strčila do kapsy. Pak jsem se v klidu vrátila do školy. Dílo bylo dokonáno, stala jsem se zlodějkou. A byl to fakt adrenalin. Docela jsem si to užila.
Fialovým lakem, přestože fialovou bytostně nesnáším, jsem se pak chlubila holkám ve škole. Jasně, že jsem neřekla, že jsem ho ukradla. To bylo tajemství. A pak mi najednou na schodech spadl na zem.
Totálně se rozflákal. Na schodu se objevil fialový pruh. A ten pruh už nikdy nezmizel, celých osm let jsem okolo něj chodila a celá léta okolo něj budou chodit další studenti. U nás se totiž schody moc neuklízí.
Od té doby jsem už nikdy nic neukradla. Nepotřebuju ve svým životě další odpornej fialovej pruh. Není ze mě zlodějka, ale měla jsem k tomu sakra blízko. Možná ne až tak blízko, ale ten zlej červíček tam byl. A myslím, že takovej zlej červíček je v každým.
Ještěže laky padaj a dobro zase převládá.

Za týden touhle dobou

16. května 2018 v 8:40 |  Střípky myšlenek (ze života)
Dneska ráno jsem se probudila trochu později, než jsem měla. Klasika. Vypla jsem si totiž včera večer budík, protože jsem si říkala, že ho přece nepotřebuju, že určitě vstanu nějak normálně, tudíž mezi sedmou a osmou. Tak je půl devátý. Třeba to zítra trefím.
Moje ranní rutina je hned mrknout na telefon, jestli je něco nového na facebooku nebo instagramu. Prostě závislák na sociálních sítích.
Na messengeru na mě hned vybafla zpráva od kamarádky a spolužačky: "Příští týden touhle dobou!" A mně se málem zastavilo srdce.
Je to vůbec možný? Nikdy jsem nečekala, že budu dospělá, vždycky to bylo tak daleko, a teď už je mi skoro devatenáct. Nikdy jsem nečekala, že budu muset čelit něčemu, jako je maturita. A je to tu. Za týden.
Jelikož má moje škola asi vytříbený smysl pro humor, maturuju už od sedmi. To znamená, že touhle dobou za sebou už budu mít maturitu z češtiny, ze který mám hrozný strach, protože chci dobrou známku, a půjdu na maturitu z angličtiny, ze které sice nechci dobrou známku, ale mám z ní ještě větší strach, protože vůbec neumím anglicky.
Už za týden a já ještě neviděla témata na angličtinu ani rozbory knížek na češtinu (ovšem ty knížky jsem aspoň přečetla). A zároveň je to až za týden, protože děják, který jsem se učila minulý týden, si už vůbec nepamatuju. Můj mozek odmítá nějakou dlouhodobu paměť. Potřebovala bych to všechno do hlavy narvat den předem, nebo ještě líp, o přestávce před testem, jak jsem to dělala vždycky. Ale tohle není jen obyčejnej test.
Takže za týden touhle dobou mi držte palce, díky díky. Budu jich asi potřebovat hodně, ale někde jsem slyšela, že když člověk drží palce na nohou, má to spíš negativní účinek. Tak ty nedržte.


Kam dál