Testovač šamponů

2. července 2018 v 23:42 |  Střípky myšlenek (ze života)
Už si pomalu připadám jako z nějakého kočovného národu.
To mi, mimochodem, připomíná takovou historku asi ze šesté třídy. Možná to byla devátá třída, ale vzhledem k aktérce budeme dělat, že to byla ta šestá. Kamarádka si opisovala sešit zas od jiné kamarádky, ale vůbec nemohla rozluštit nápis "kočovné kmeny". Místo toho si napsala "kočovné kameny" a vážně věřila, že je to tak správně.
Teď jsem takový kočovný kámen já.
Jelikož nemluvím s tátou, jsem odsouzena k tomu nemít domov. Teď trochu přeháním, rodiče jsou rozvedení a po týdnu se u nás s bráchou střídají, takže vždycky jeden týden doma být můžu, druhý týden ne, ale pak zase jo...
Nějakou dobu jsem prostě přežívala v naší skautské klubovně. Sice jsem tam neměla postel, ale moje mladá záda to zvládnou i na karimatce, že. Zato tam byla wifi, sprcha a mikrovlnka s varnou konvicí. Takže jídlo jsem si úplně neužívala, ale jinak to šlo.
Problém je ten, že mě tam několikrát někdo načapal. Ne, že by to byl takový problém, tu klubovnu využívat můžu, jenže pak se těžko vysvětluje, proč tam vlastně jsem. Já své problémy vážně nevykládám lidem na potkání.
Přerostlo to až v naprostou hrůzu z každého zašustění v okolí klubovny, a tak jsem si řekla, že je čas jít dál.
Dál znamenalo k babičce, která zrovna odletěla na Krétu, a tak mi přenechala dům. I s dědou teda, ten nikam neletěl.
A právě u babičky začal můj nový koníček, tedy testování šamponů.
Jakmile jsem totiž vlezla do koupelny, otevřelo se přede mnou doslova království šamponů. Byla jich tam spousta. Palmolive, který používám já (protože je levný, že), Head & Shoulders, který mi většinou krásně voní (tak šamponově), Fructis a Syoss, který prý používají kadeřníci.
Rozhodla jsem tedy, že to pěkně ozkouším. Já už mám delší dobu problém koupit šampon, se kterým bych byla spokojená. Důvodů je spousta - mám po něm splihlé vlasy, úplně mi nevoní, je příliš drahý, mám po něm moc lupů, svědí mě z něj hlava...
Vzala jsem tohle jako takový koníček. Když jsem pak jednu noc přespávala u tety, vyzkoušela jsem zas ten, který tam měla ona.
A teď jsem u mamky a jejího přítele a čeká na mě další království. Spousta šamponů, které můžu testovat, a vybrat tak ten nejlepší ze všech.
Já vím, že žádný šampon asi nedá moji hlavu do pořádku. Ale je fajn v to aspoň občas doufat.
 

Klub rváčů - Chuck Palahniuk

30. června 2018 v 19:58 |  Co čtu
Palahniuka jsem začala s povídkou Střeva, kterou jsme si četli na hodině češtiny. Sice se říká, že je to jedna z nejdopornějších povídek, že u ní lidé zvrací a omdlévají, ale mně se docela líbila.
Nedá se teda asi říct líbila - hnusné to bylo. Ale rozhodně mě zaujala natolik, že jsem se rozhodla sáhnout po autorově snad nejznámější knížce, po Klubu rváčů.
Ani ten se mi samozřejmě nelíbil. Jak by se mi mohlo líbit tolik násilí a odporných věcí na ani ne 200 stránkách? Jenže to prostě má v sobě něco, co vás donutí to číst dál, co vás donutí to někde v tom temném koutku duše milovat.
Věděla jsem ten největší spoiler tohohle příběhu. Omylem mi ho někdo prozradil. Proto jsem ke knize přistupovala trochu skepticky, říkala jsem si, že to třeba nebude tak dobré, když to "wow" na konci mě už nečeká.
Jenže tohle je asi knížka, který by si každý měl přečíst (minimálně) dvakrát. Jednou, aby ho překvapilo to rozuzlení, podruhé, aby chápal všechny ty narážky. A uměl si to už dokonale představit.
Musím ale přiznat, že úplně nejvíc z celé knížky se mi snad líbil autorův dovětek. Já mám vždycky ráda nějaká ta slova od samotného autora a tohle bylo prostě neuvěřitelné. Zjistit, co všechno tahle knížka odstartovala a co všechno existovalo už dávno před ní, i když jsem si to nikdy nedokázala ani představit. A taky trochu nakouknout Palahniukovi do hlavy. I když jsem si při čtení Klubu rváčů říkala, že autor musí být tak trochu magor, tímhle mi začal být sympatický. To ale vůbec neznamená, že sám Chuck Palahniuk vypadá jako nějaký člen Klubu rváčů. Fakt.
Myslím, že tímhle jsem s ním neskončila. Že budu číst další jeho knížky a povídky a zase se mi to nebude líbit, ale budu toho chtít víc.
Možná je tohle to, o co se on snaží.

Výsledek obrázku pro klub rváčů kniha

Mimochodem, podívala jsem se i na film. Některé věci se tam možná trochu liší, u pár scén jsem musela zavřít oči, ale jinak si myslím, že je to skvělé. Doporučuju.
A asi jsem se při tom zamilovala do Edwarda Nortona.

Dětská upřímnost

28. června 2018 v 20:50 |  Střípky myšlenek (ze života)

O víkendu jsem byla se skautem (ano, kdo to ještě neví, jsem skautka) na závodech. Závodily děti od první do páté třídy, ne já, já tam byla jako jeden z doprovodů našich jedenáctiletých slečen.
Tyhle naše slečny už tolik pozornosti nevyžadují, a tak nám jí dost zbylo i pro ostatní děti. Obzvlášť pro šestileté kluky z jiného oddílu, se kterým se už tak trochu známe.
Tihle kluci byli neunavitelní a potřebovali trochu toho blbnutí, které se jim ale od jejich vedoucích úplně nedostávalo. Já ty vedoucí ale chápu - dva kluci, 19 a 15 let, na bandu malých ďáblů. Prát se s každodenními starostmi a pak na víkend odjet pryč a prát se se zodpovědností za děti, to prostě občas není tak lehké. A občas ani my, skautští vedoucí, nemáme na blbnutí náladu.
S holkama z našeho oddílu jsme ji ale naštěstí měly, a tak jsme klučičí vedoucí hravě zastoupily. Ve volných chvílích jsme si s jejich dětmi povídaly, dělaly na sebe obličeje a prostě tak celkově dělaly kraviny. Tohle se mi na skautu líbí, že se tam člověk vždycky může chovat jak dítě (ta zodpovědnost tam samozřejmě je. Musíte zařídit, aby si vaše děti neublížily, aby byly spokojené a tak, ale do toho můžete být taky děti, co "jen" dělají kraviny).
Když se pak jelo domů, nějak se to stalo, že tenhle oddíl se mačkal s námi ve vlaku v místě pro kola, protože si nebylo kam sednout. A tak jsme s jejich dětmi blbnuly dál.
Já se tímhle omlouvám všem, co někdy cestovali vlakem a rušily je při tom děti. Přiznávám, že občas ani my vedoucí nejsme zodpovědní a nesnažíme se je utišit, ale smějeme se s nimi dál. Pardon. Ale je to zábava.
Jeden klučík mi tam asi deset minut narážel hlavou do ruky. Myslela jsem si, že ho to za chvíli omrzí, ale až taková chvíle to nebyla. Když jsme potom vystupovali z vlaku, nějak instinktivně se mě za tu ruku chytnul. To jsou takové ty chvíle, kdy si řeknete, že vás ty děti taky občas možná mají rády. Teda aspoň do té doby, než tu ruku zase pustil a začal do mě šťouchat prstíkem.
"Ty malej smrade!" došla mi trpělivost. Ale neberte to jako něco zlého, smála jsem se u toho a šťouchala ho taky.
"Ty seš malej smrad!" dostalo se mi odpovědi a dalšího šťouchání.
"Já nejsem malej smrad, vždyť jsem asi tak o sto let starší jak ty." smála jsem se dál.
"Tak jo, tak to seš velkej smrad. A tlustej."
A v tuhle chvíli mě smích tak nějak přešel. Doteď svou váhu nedokážu vzít s úsměvem, i když se snažím. Chtělo se mi se stáhnout do sebe a zmizet, protože je to asi fakt špatný, když to musí komentovat i malé děti, ti malí drzouni.
Jenže pak mi došlo, že se tímhle trápit fakt nemůžu. Jasně, že je na mě vidět, že mám kila navíc. Ale jelikož se ten klouček dál smál a dál mě šťouchal a později mě na rozloučenou obejmul, došlo mi, že on to vůbec nebere zle. Že pro něj jsem prostě tlustá, ale vůbec mu to nevadí.
Někdy bych chtěla, aby to tak měli i dospělí. Aby mi klidně říkali, že jsem tlustá, ale aby mě měli rádi a vůbec jim to nevadilo.
 


Jak na narozeniny, tak po celý rok?

25. června 2018 v 22:06 |  Střípky myšlenek (ze života)
Zítra mám narozeniny, což mě nutí k přemýšlení. Já teda přemýšlím dost často, ale s těmi narozeninami je to pak vždycky nějak horší. Zítra mi totiž bude 19, a to jsou prostě poslední náctiny.
Na semináři z dějin umění jsem se jednou nějak zamyslela (to se mi totiž stává dost často, že mi myšlenky utečou někam pryč a já zapomenu poslouchat učitele) a náš profesor si toho všimnul. Pronesl k tomu nějakou poznámku, ale já už byla na jeho rýpání zvyklá a nehodlala jsem se nechat ztrapnit (což možná není nejlepší taktika, když plánujete z toho předmětu maturovat). Mrkla jsem do poznámek a prohlásila, že se omlouvám, že jsem se zamyslela nad tím, jak tenhle sochař vytvořil tak úžasnou sochu už v 17 letech a co jsem vlastně dokázala já. Profesor začal ironicky vychvalovat moji skromnost, ale třída se smála a já věděla, že jsem z toho vybruslila.
Jenže je to pravda - co jsem vlastně dokázala já?
Jasně, odmaturovala jsem a dostala se na vysokou. Jenže to v mém věku spousta lidí.
A já teď ani nevím, jestli na tu vysokou chci. Hodně lidí mě za volbu oboru (Český jazyk a literatura na filosofické fakultě, ne, nebude ze mě učitelka) odsuzuje. Už jsem z toho unavená a nahlodává mě to. Možná ze mě jednou nic nebude. Opravdu jsem zvolila tu správnou cestu? A zvládnu to vůbec? Zvládnu vystudovat vysokou školu, najít si tam přátele a brigádu? Všude spousta otázek, ale vůbec žádné odpovědi.
K tomu (a teď omluvte tu povrchnost) mě hrozně štve, že nemám kluka. Víte, já strašně toužím po někom, kdo mě obejme a řekne, že všechno bude v pořádku. Po někom, pro koho budu důležitá a kdo mě bude milovat, s kým budu moct cestovat, ale i koukat se doma na filmy. Jenže nikdo takový nepřichází a já se cítím čím dál víc sama.
Navíc jsem vždycky chtěla tak nějak zachránit svět, ale jak ho zachraňuju? Pochybuju, že mě omluví třídění plastů nebo skutečnost, že když mě někdo zastaví na ulici s kasičkou, tak pár drobných přispěju. To není to, co jsem chtěla. Chtěla jsem čistit lesy od odpadků, chtěla jsem pravidelně přispívat na Dobrého anděla, adoptovat si dítě z Afriky na dálku, navštívit dětský domov. Chtěla bych babičkám pomoct s nákupem a bojovat za to, co je správné.
Místo toho sedím a píšu články na blog a koukám na seriály. Vím, že takhle svět nezachráním, ale nějak se z toho nedokážu hnout.
Možná bych prvně měla zachránit sebe, ale s tím taky nedokážu hnout.
Nějak teď nedokážu hnout vůbec s ničím.
Abych ale nekončila příliš depresivně - zítra přispěju na Dobrého anděla a pokusím se sehnat někoho, kdo se mnou půjde sebrat do lesa pár odpadků (nebo aspoň někoho, kdo se mnou stráví narozeniny, protože nechci být úplně sama). A kdo ví, třeba se někdy dostanu i k těm dalším věcem a třeba jednou svět udělám fakt lepším. Možná když budu zachraňovat ostatní, taky tím trochu zachráním sama sebe, protože aspoň něco bude v pořádku.
A to je přesně to, co já chci. Aby všechny věci byly v pořádku. Nic víc.
Tohle je moje narozeninové přání.

Do divadla chodí burani

20. června 2018 v 21:49 |  Střípky myšlenek (ze života)
Na začátek vás musím všechny upozornit, že já se nepovažuju za nějakého renesančního člověka, za někoho vysoce kulturně vzdělaného a inteligentního, ale všechno má své meze.
Jsem poměrně častým návštěvníkem divadla, protože ho prostě miluju. Sama bych si na prkna nikdy nestoupla a obdivuju ty lidi, co to dokáží. Divadlo je podle mě něco mnohem složitějšího než film, vždyť si představte, že oni prostě nemají milion pokusů na jeden záběr, oni to musí zvládnout v tuhle chvíli. A vždycky mě dokáží tak vtáhnout. Protože se to prostě všechno děje teď, děje se to přímo přede mnou a jako by se to dělo i se mnou.
Štve mě ale, jak se lidi v divadle chovají. No tak! Je to přece jakási společenská událost, a tak by člověk měl přijít alespoň trochu slušně oblečen.
Jednou jsme byli se třídou v Národním divadle. Všichni naprosto slušně oblečení, kluci normálně obleky, holky snad nejhezčí šaty, co doma našly. Naše třídní i náš češtinář nám totiž už dlouho dopředu tloukli do hlavy, že tam prostě nesmíme přijít jako prasata, že Národní, to je něco, že tam teda rozhodně nebudeme dělat ostudu. A my jsme ji teda rozhodně nedělali. Zato nějaká třída vedle nás ano. Většina v riflích, kluci je samozřejmě doladili mikinami. Nestačili jsme zírat. Třídní s češtinářem na nás pak byli náležitě hrdí.
Teď jsem zas byla na otáčivém hledišti v Českém Krumlově na Draculovi (což mimochodem doporučuji! Otáčivé hlediště má své kouzlo a Dracula do něj dokonale zapadá) a chvíli jsem přemýšlela, jestli jsem si spíš nespletla cestu a neocitla jsem se někde v hospodě. Já teda chápu, že se to hraje pozdě večer a venku (je to divadlo s nejvyšší stropem, jak tam úvodem říkají, vždycky se tomu zasměju), takže pak člověku může být trochu zima. Jenže to neomlouvá pány, kteří si to tam nakráčeli například v maskáčových kraťasech, žabkách a špinavých tílkách. A dámy taky možná mohly zvolit něco vhodnějšího, než barevné legíny s Adidas trikem a sportovními botami (protože si očividně zrovna běžely svou večerní trasu za krásným tělem a po cestě natrefily na divadlo). Až jsme se tam s mamkou skoro cítily jako mimoňové, protože jsme byly v šatech snad jediné. Ale já si za svým slušným oblečením stojím!
A k tomu ještě velmi vybrané chování. Když začne divadlo, mají podle mě být lidi zticha, nemluvit. Občasné slůvko bych i prominula, ale tady za námi seděli nějací lidé, kteří se půlku divadla prochechtali (protože Dracula plný mrtvol je samozřejmě zábavička k popukání, hihihi) a bavili se o něčem úplně mimo téma. Jestli jste si chtěli popovídat, tak jste fakt radši měli jít do té hospody, kde za pivo necháte tak třicet korun (dobře, zrovna v tom Krumlově možná víc), a ne si kupovat lístky do divadla za sedm set.
Vlastně vůbec nechápu, proč někteří lidé do divadla chodí. A proč jsme vlastně všichni takoví burani (já se mám totiž taky ještě co učit, nebudu lhát).
Ale lidi mě naštěstí nezastaví před tím, aby pro mě lístky do divadla byly tím nejkrásnějším dárkem. Nezařídí, že divadlo přestanu milovat. To totiž asi nezvládne zařídit nikdo.

Mé tělo, má past

19. června 2018 v 17:44 |  Střípky myšlenek (ze života)
Nevím, jestli jsem tu už zmínila, jak strašně nespokojená jsem se svým tělem. Tak nějak s celou tou svou tělesnou schránkou.
Nesnáším to, jak je moje tělo velké. Jasně, můžu s tím něco dělat, to se každému lehko řekne, ale někdy to vůbec tak lehké není. Já si uvědomuju, že jsem trochu lenoch, dobře, možná trochu víc. Nemyslím si však, že bych nežila aktivním životem - hodně toho podnikám, ničemu se příliš nebráním a prostě nesedím doma na zadku. Ani tolik nejím, teda jo, mám jídlo ráda, ale snažím se to držet v nějaké umírněnější formě. Je to ale stejně všechno jedno a kila spíš přibývají.
Nechci se teď nějak obhajovat a všechno to svádět na něco jiného, protože z největší části si za to můžu já a moje hlava, ale přece jenom na tom trochu díla mají i prášky s hormony, které musím brát. A tak je to všechno ještě nějak těžší.
Navíc má moje tělo naprosto špatný tvar. Takový jako mužský. Nemám prsa (a nehodlám si kupovat vycpanou podprsenku, abych si hrála na to, že je mám), nemám boky.
Občas si představuju, jak nahmatám takový zip někde na svém čele a začínám rozepínat. Jak rozepínám, pod touhle neoblíbenou vrstvou se objevuje něco mnohem hezčího. Oči, které mají obě stejný tvar a mnohem tmavší řasy, menší nos, který už není křivý, o dost zmenšená brada a samozřejmě žádná druhá brada. Obličej má najednou jasné rysy, tváře nejsou tak velké.
Jak pokračuju dál, objevují se hezky tvarovaná prsa, ne nijak velká, ale ani ne malá, navíc jsou to kamarádky a nejsou už tak daleko od sebe.
Z toho obleku teď vyvlékám své ruce. V podpaží už nemám taková ta tuková křidýlka, na ramenou nemám strie (jako vážně, viděli jste někdy někoho, kdo má strie na ramenou?). Nakonec se vyloupnou dlouhé hubené prsty, kterým budou určitě moc slušet prstýnky. Tak strašně ráda bych nosila prstýnky.
Nové ruce pokračují s rozepínáním. Břicho se rozhodně o dost zmenšuje, zato boky se lehce zaoblily. Zadek je taky menší a pevnější.
Zip tady končí a já už musím jen vyvléknout nohy. Stehna jsou štíhlejší a nevypadají, že by se rozplácly do obřích rozměrů, jakmile si sednu. Lýtka se ale ale vlastně tolik neliší od podoby v minulé vrstvě - přijde mi, že jsem je vždycky měla v poměru k mému tělu docela hubené. Už chybí jen chodidla, na kterých se také prodloužily prsty.
A je to tady. Stojí tu mé nové já.
Tohle si často představuju před spaním a říkám si, jak krásné by bylo, kdyby se to vážně stalo. Jenže ono se to tak lehce nestane.
A já budu dál uvězněná ve svém vlastním těle. Já, holka, která se vždycky cítí oproti ostatním tak malá. Zmenšuju se při každém slově od cizího člověka, při každé nadávce, při každém posměšku a v tom velkém těle je pak malá holka, která jen touží po tom, aby přišel někdo, kdo ji obejme a ochrání před vším zlým na tomhle světě. Jenže to nikdo nevidí. Všichni vidí jen tu velkou holku a na tu malou nikdo nemyslí.
Občas bych chtěla, aby lidi chápali, že i v tom velkém obleku se může skrývat něco neuvěřitelně křehkého. A že tuk opravdu není štít, který by odrážel zlé věci. Že i já se někdy cítím malá a strašně bych si přálá doopravdy maličká být, tak maličká, aby mě svět už nemohl vidět a urážet.
Jenže jsem uvězněná a nemůžu ven.



Votvírák z pohledu introverta

18. června 2018 v 22:06 |  Střípky myšlenek (ze života)
Kdo nevíte, co je to Votvírák - prý největší český hudební festival. Říkají oni. Já si vždycky myslela, že je to jen takové nic a že je tady mnohem víc větších festivalů. Ale je pravda, že lidí tam bylo fakt hodně.
Já vlastně nemám ráda lidi. Ukamenujte mě za to! Jenže já se prostě před lidmi, které neznám, cítím nesvá. A občas se cítím nesvá i před těmi, co znám. Větší společnosti mi prostě nedělají úplně dobře a i když mám své přátele ráda, občas si jednoduše mnohem radši zalezu někam s knížkou, než abych byla vystavena lidem.
A tak se pro mě festival s více než 35 000 návštěvníky (říkají tady, nevím, co je na tom pravdy) možná nezdá nejideálnějším místem pro strávení víkendu.
Je pravda, že mi to občas opravdu nebylo příjemné. Proplétat se mezi těmi všemi lidmi, nechat do sebe vrážet a snažit se nevrážet, otírat se a dotýkat. Jo, dotýkat. Už víte, že jsem krapet divná, takže klidně můžu říct, že lidské dotyky jsou mi poměrně nepříjemné. Nějaký psycholog by asi tvrdil, že jsem jako malá trpěla nedostatkem fyzické lásky, ale já si myslím, že to není pravda. Tak nevím, co mám vlastně za problém. Jen mi to prostě vadí, aspoň u některých lidí. U některých zas ne a taky záleží na situaci - někdy se prostě objetí nebo položení ruky na rameno dokonale hodí.
Otírat se tam o lidi rozhodně patří k dotekům, které mi vadí, ale nějak jsem to zvládala. Aspoň do chvíle, kdy se ke mně přitočil nějaký chlápek a chytil mě za ruce (které jsem navíc zrovna měla totálně upocené) a chtěl mě zatočit. Hahahaha. Hlavou se mi honilo akorát - panebože, proč na mě nějakej chlap mluví a sahá, panebože, je to chlap, panebože, ať mě nechá, ať jde pryč. A místo toho, abych se zatočila, jsem tam teda stála jak tvrdé Y a jen beze slova vrtěla hlavou. Jo, nedokázala jsem ani promluvit. Mám problém s cizími lidmi a s opačným pohlavím obzvlášť - nejsem totiž zvyklá, že by na mě mluvilo.
Naštěstí se mi nic podobného nestalo, jak jsem říkala, muži mi zrovna dvakrát pozornosti nevěnují, takže jsem Votvírák mohla prožít v relativním klidu jen s otíráním a vrážením.
Tak úplně v klidu to ale taky nebylo - víte, jak je těžké zvládnout koncert s naprosto nulovou fyzičkou? Sice se vyhýbám skákání, protože nechci na nikoho skočit a přinejmenším mu zlomit nohu, ale ostatním pohybům už jsem se úplně ubránit nemohla. Když jsme tleskali s rukama nad hlavou, byla to docela bolest, protože představte si ty ruce, které se nad hlavu zvednou leda ve chvíli, kdy potřebují dosáhnout na knížku v nějaké vyšší poličce. Nic moc prostě.
A nějaké vlnění do rytmu? Katastrofa! Jsem naprosto rytmicky nenadaná. Líbezné tóny mě sice vybízely k pohybu, ovšem musela jsem u toho vypadat jak naprosté pako. Občas mi to došlo a radši jsem se trochu klidnila, ale dost často mi to spíš nedošlo, takže jestli mě někdo sledoval, musel si asi myslet, že jsem totálně nalitá, když dokážu tohle dělat na veřejnosti. Překvápko - nepiju, takže jsem nalitá samozřejmě nebyla.
A kdybyste viděli, kolik tam bylo slunce! Takové vedro jsem už dlouho nezažila. Navíc tam není tolik stínu, takže člověk musel docela dlouho hledat, než nějaký našel. Na koncertech jsem to řešila snadno a vždycky si stoupla za někoho vysokého tak, aby mi sluníčko zakrýval. Jenže mimo koncerty už to tak nebylo a člověk musel brát, co bylo, třeba stín hned vedle hovnocucu (musela jsem si najít, že se to jmenuje fekální vůz, pardon, ale já tomu fakt neřeknu jinak než hovnocuc, snad mi to odpustíte - moje slovní zásoba má očividně pořádné mezery), kde to teda dvakrát nevonělo. Ale stálo to za to, že jo, přece se nebudu pařit.
Navíc má moje kůže takovou zvláštní schopnost - do pár vteřin na slunci se spálit. A tak jsem mazala, mazala a mazala. Koupila jsem si na to padesátku, i když jsem teda dlouho hledala, jestli neexistuje něco víc než padesátka. Prý neexistuje. Měla jsem pocit, že padesátka mi prostě nestačí, a tak jsem se aspoň mazala každou hodinu (a pěkně jsem po sobě rozmazávala všechnu tu špínu, fakt lahůdka). Asi by mě měli vzít někam do reklamy, protože jsem pak byla na Votvíráku snad jediná nespálená (tedy mimo lidi, co se nespalují, ale opalují - sakra, jak to děláte? Naučte mě to taky, prosím).
Byla tam prostě spousta věcí, která mi vadila. Jenže víte co? Já hudbu miluju. A tak možná tancuju jak magor, nevydržím dlouho tleskat s rukama nad hlavou, z každé strany se o mě otírá pět lidí a sluníčko mi asi vypálí do kůže díry, ale stejně to miluju. Protože je to něco, co mě vždycky pozitivně nabije.
Navíc si říkám - holka, jsi mladá, musíš si užívat. Myslím, že je to důležité. Vzpomínky prostě jsou důležité. A já jich chci mít co nejvíc. Tahle doba jednou odejde, jednou mi nebude osmnáct (dobře, už za osm dní mi nebude osmnáct a samozřejmě nejsem ani trochu zoufalá z toho, že se blíží moje poslední náctiny), jednou mi nebude ani dvacet a třicet a jednou prostě budu na tyhle věci stará. I když tam teď byla spousta starších lidí, já pak už prostě asi radši budu mít svůj klid a vážně spíš někam zalezu s knížkou, než abych tohle zažívala znovu s tolika lidmi. Ale někdy to člověk zažít musí.
A ten čas je právě teď.

Mé milé budoucí já

14. června 2018 v 20:33 |  Střípky myšlenek (ze života)
Ahoj Zlozano za pár let,

tady je tvoje minulé já. Vlastně teďka přítomné já. Ale až tohle budeš číst, už bude minulé a přítomné budeš ty. Chápeme se, ne?
Chci ti jen říct, že ta škola, na které už asi studuješ, je fajn. Kašli na to, co ti říkají všichni ostatní, jak se tváří, když jim řekneš, že máš obor Český jazyk a literatura a že ne, nebude z tebe učitelka. Je to věc, která tě baví, a jednou z tebe bude skvělá korektorka. Nebo možná budeš pracovat v nakladatelství. Nebo někde jinde. Ale bude to práce s češtinou a s literaturou, což jsou věci, které už odmalička miluješ. Tak to přece má být.
Nebuď už tak šíleně nesebevědomá. Já vím, že je to dost těžké. Možná nejsi nejkrásnější (a možná už jsi, jestli jsi na sobě trochu zapracovala - jestli ne, přestaň být líná a pracuj na tom!), ale to není důvod k tomu, aby sis připadala méněcenná. Jsi chytrá, možná sis to nikdy nemyslela a bude pro tebe těžký si to uvědomit, ale fakt jsi. Vždyť střední jsi prolezla bez problémů, a to jsi vždycky neměla ideální podmínky. Nevím, jak to máš teď na vysoké, ale věřím, že v tom taky úplně neplaveš. A jestli jo, tak zatni zuby a snaž se víc, protože na to prostě máš.
Taky nezapomeň na svůj smysl pro humor - občas se tvým vtipům totiž lidi smějí. Odzbroj je tím.
Neboj se na lidi mluvit. Nebuď divná. Najdi si přátele, kteří tu pro tebe budou, takové, jaké jsi měla i na střední. A s těmi ze střední nezapomeň udržovat kontakt, možná to je těžké, ale stojí to za to.
A najdi si, prosím tě, kluka, jestli ho ještě nemáš. Já teda doufám, že máš. Ale jestli ne, tak makej. Dej si třeba inzerát na seznamku. Jo, není to vůbec romantika, najít si někoho na seznamce, ale tvoje romantická duše se asi musí trochu zklidnit. Protože nechceš umřít jako stará panna a chceš zažít, jaké to je, když tě někdo miluje. A je jedno, jestli tě bude milovat kluk, co na tebe omylem (velmi romanticky) vylil kafe, nebo kluk, který ti napsal na internetu.
Už nebuď tak moc negativní. Já teda vím, že kus pesimismu v tobě vždycky bude, bez toho bys to ani nebyla ty. Bez toho by tvůj humor vůbec nebyl tak dobrý. Ale zkus na věci někdy kouknout veseleji. On se svět ze všeho taky nezboří. Usmívej se!
Taky doufám, že už jsi přihlášená na ten kurz tvůrčího psaní. Jestli ne, tak makej. Peníze nejsou otázka. Možná z tebe nikdy nebude spisovatelka. Ale musíš to aspoň zkusit, musíš se zlepšovat. Když nic jiného, může to být docela sranda.
Čti! Nevymlouvej se na to, že nemáš náladu. Jasně, občas ta nálada není, jsi unavená ze školy a tak, ale věř, že jakmile přečteš pár stran, vtáhne tě to a budeš šťastná. Přísahám. Nep%

Proč tolik čtu a tolik píšu o knížkách

9. června 2018 v 12:21 |  Střípky myšlenek (ze života)
Já nevím, jestli už nejste zhnuseni z toho, kolik sem přidávám článků o knížkách. Nedovoluju si říct "recenzí", protože recenze to opravdu nejsou. Nebojte, nikde se nedočkáte žádného spoileru nebo tak!
Já o tom píšu prostě proto, abych si i nějaké ty myšlenky zachovala pro sebe. Abych si pamatovala, co jsem při čtení cítila. Nevím proč, ale tak nějak mi přijde, že je to důležité. Že bych si prostě měla pamatovat, co cítím, že bych to měla nějak uchovat.
Mám doma krásný čtenářský deník, ale jsem příliš líná na to, abych si ho vedla. Jsem líná na to, abych vypisovala obsah knihy, autora, nakladatelství... Přijde mi to zbytečné. Jde mi o pocity. A vždycky se mi psalo mnohem lépe na počítači než ručně. Myslím, že je to proto, že na počítači píšu mnohem rychleji, a tak lépe stíhám zpracovávat všechny ty věci, co se mi honí hlavou.
Nikdy nezpracuju a nesepíšu všechno, co se mi v té hlavě honí (a věřte, že někdy jsou to opravdu vznosné myšlenky, kterými bych jistě obohatila celý svět!). Ale pomocí klávesnice toho je přece jen o trochu víc.
A jak je možné, že tolik čtu? Už jsem jednou říkala, že teď mám na čtení spoustu času. Že jsem odmaturovala, mám čtyřměsíční prázdniny a já nebyla schopna si na ně nic pořádného naplánovat (akorát v září se chystáme stopem po Evropě), takže mi nezbývá nic než knihy.
Ale nevadí mi to. Jako malá jsem milovala čtení. A čím jsem byla starší, tím víc jsem o knížkách mluvila, ale tím méně jsem jich četla. Prostě nějak nebyl čas ani energie. Když máte školu do čtyř a ještě se musíte učit na nějaký test, co se chystá další den, nezvládáte namáhat svoje oči navíc ještě knihou. Prostě si radši vymýváte mozek u nějakého jednoduchého seriálu (za svůj svaťák jsem zvládla zhlédnout celý Sex ve městě).
Hrozně mě mrzelo, že už tolik nečtu, ale už jsem na to ani neměla chuť. Naštěstí přišla povinná četba a z mé letargie mě vytrhla. Spousta lidí na povinnou četbu nadává, ale já jsem jí za mnoho vděčná. Naučila mě se na knížky koukat jinak, lépe je vnímat a více jim rozumět. A vrátila mi mou starou lásku ke čtení.
Teď se tedy nehodlám před ničím zastavit a prostě číst. Vždyť já taky nechci, abych pak na vysoké byla za idiota, že jsem toho přečetla málo. Studovat literaturu určitě není jen tak. Škoda ale, že ve studiu se jedná o literaturu českou - v té tolik načteno nemám, tak bych se radši měla činit.
Moje čtecí mánie má ještě druhý důvod - občas je mnohem lepší číst než se ztrácet ve vlastních myšlenkách. A že se mi těch negativních honí v hlavě hodně.
Já jsem vždycky byla spíš pesimista. Můj milovaný (a teď už bývalý) češtinář se mi za to vždycky smál. A když se se mnou loučil, řekl mi: "Zuzko, buďte víc pozitivní, všechno se vám teď daří."
A právě o tom daření bych s ním mohla polemizovat. Odmaturovala jsem na jedničky, jsem 11. přijatá na vysokou školu (ale chci tam vůbec?) a aktuálně nežiju doma. Táta nepřišel na předávání mého maturitního vysvědčení, protože je na mě naštvaný (a proč je na mě naštvaný, to je na příliš dlouhé vyprávění, ovšem jsem si jistá, že chyba není pouze na mé straně, jak on tvrdí) a já mu to nemůžu odpustit a nechci ho vidět. Znamenalo to pro mě moc, byl to velký krok v mém životě.
A tak teď přežívám v naší skautské klubovně (pokolikáté už? Po kolika hádkách?), spím na karimatce a ve spacáku a ráno mě z toho trochu bolí záda, obědvám čínské polívky a šproty, protože tu ani nemám sporák, někdy vlastně radši ani nejím, abych ušetřila peníze, a čekám, až přijde neděle a stráže u nás doma se vymění a já se budu moct vrátit.
Rodiče jsou totiž rozvedení (nebo možná ještě nejsou, co já vím, nezasvěcují mě) a střídají se u nás po týdnu. Týden mamka, týden táta. Týden doma, týden ve skautské klubovně.
Přesně tohle jsem chtěla říct našemu češtináři v té chvíli. Že takhle krásně se mi daří. Že se mnou nekomunikuje táta a ze tří prarodičů (protože i jedny prarodiče mám rozvedené) se mnou komunikují jen jedni. Ostatní ani nezajímá, jestli jsem odmaturovala. Oni možná totiž neví, že jsem letos maturovala. Tak strašně jsem mu tohle všechno chtěla říct, protože jsem hledala někoho, kdo mě pochopí, a on mě zatím vždycky chápal. Nebo možná nechápal, ale vždycky řekl něco, co to zvládlo aspoň trošku zmírnit. Ale neřekla jsem mu to. Protože já tohle nedělám. Nemluvím. Všechno zůstává ve mně.
Že rodiče nežijí spolu, jsem většině svých kamarádek nikdy neřekla. Už jsou to dva roky. Myslím, že by mě z fleku mohli vzít na DAMU.
Já jsem nechtěla být na tomhle blogu negativní, nechtěla jsem si tu vylévat srdíčko. Jenže občas to člověku nejde.
Jdu radši číst další knížku. Jak říkám, číst je někdy mnohem lepší než přemýšlet.

Na odstřel - Lucie Lomová

8. června 2018 v 14:56 |  Co čtu
Tak jako člověk potřebuje občas odlehčit nějakou béčkovou knihou, potřebuje odlehčit i méně hodnotným komiksem.
Nechci znít zle. Já obdivuju lidi, co dokáží nakreslit komiks, ať už je to Oskar Ed, Batman, Čtyřlístek nebo právě Na odstřel. Musí to zabrat spoustu času. Akorát tenhle komiks nezpracovává tak vážná témata jako komiksy, které jsem četla předtím.
Je to takový obyčejný detektivní komiks. Myslím, že obyčejný je přesně to slovo, které ho dokonale vystihuje.
Nečetla jsem ho dlouho - jen okolo půl hodiny. A myslím, že v mojí hlavě bude tak maximálně půl roku. Není to ničím oslnivé, nezapíše se to do paměti.
Ale posloužilo to přesně tak, jak jsem očekávala. Na chvíli jsem si chtěla odpočinout od těch vážných témat, a i když vražda, kterou zde řeší, je samozřejmě také vážné téma, je to přece jen o trochu lehčí čtivo. Člověk u toho nemusí nad ničím příliš přemýšlet, leda tak nad tím, kdo by asi tak mohl být vrah. Jsem ráda, že to tady nebylo úplně očividné, já prostě nesnáším, když člověk už na páté stránce ví, kdo tím vrahem je.
Zároveň ale nesnáším to čekání, než vraha zjistím. Já jsem prostě strašně zvědavý a netrpělivý člověk. A tady se řešení dočkáme rychle. Je to komiks. Komiksy se prostě čtou rychle. Zvlášť tenhle, kde jsem kresbám opravdu nevěnovala tolik pozornosti. Pro zvědavce a netrpělivce jako já tedy ideální. Mimochodem, takovým, kterým by třeba nevyhovoval komiks, v tomhle doporučuju i Sherlocka Holmese. Jasně, rychle, stručně. Proto ho tak miluju.
Jediné, co mě na knize opravdu překvapovalo, bylo, s jakým klidem a nezájmem tam všichni mluví o vraždě. Prostě v pohodě, někdo tu umřel, hlavně, ať už to máme co nejdřív vyřešené a můžeme jít domů. Třeba to takhle mezi policisty fakt chodí, nevím, ale já osobně ke smrti prostě lhostejná být nedokážu, takže mě to poněkud iritovalo.
Komiks tedy hodnotím kladně, ale tak nějak průměrně. Myslím však, že takovéhle knihy prostě musí být součástí naší četby, protože jinak bychom se z toho všeho zamýšlení a vážných témat mohli taky dočista zcvoknout.

Výsledek obrázku pro na odstřel

Kam dál