Co jen chtít k Vánocům?

29. listopadu 2018 v 10:47 |  Střípky myšlenek
Jsem naprostý milovník Vánoc. Miluju tu atmosféru, světýlka, ozdobené stromky, cukroví... Patřím k těm lidem, co Vánoce netrpělivě vyhlíží už od půlky října.
Od konce listopadu pak nosím vánoční svetry. Letos jsem si koupila nový (ke dvěma z předchozího roku) a mám z něj neuvěřitelnou radost, protože jsou na něm rolničky! Ten svetr cinká! Prostě správný dospělák, co vám budu povídat.
Kámen úrazu ale nadejde vždy s psaním dopisu pro Ježíška. Ano, u nás se ještě píše dopis Ježíškovi, protože brácha v něj pořád věří, přestože už je v páté třídě.
Nevím, co si přát. Já prostě nevím. Letos jsem horkotěžko vypotila látkové pytlíky na ovoce a pečivo, mixér, jeden komiks, brož s broukem a čtečku.
A přitom vymýšlení mi došlo, že nic nechci, protože už prostě všechno mám. Možná nejsme nejbohatší, nejezdím na dovolenou a podobně, ale mám všechno, co potřebuju. A to je super.
Někteří takové štěstí ale nemají. A tak jsem si říkala, že letos ty Vánoce pojmu trochu jinak. Rozhodla jsem se, že každou adventní neděli přispěju menším (protože přece jen pořád nejsem až takový boháč) finančním obnosem někde, kde je to potřeba.
Zatím mám na dvě neděle vybranou koupi nocleženky a příspěvek na Dobrého anděla, protože toho už podporuji nějakou dobu, teď bohužel ne příliš aktivně. Stále mi ještě ale ještě chybí dvě - a tak se obracím na vás.
Jestli vás napadá, kam by se dalo přispět, aby to pomohlo, dejte mi vědět. Budu ráda za všechny nápady!
A jestli vám teď došlo, že vlastně taky máte všechno, co potřebujete, budu ráda, když třeba tu stovku taky někam dáte. Bylo by hezké, kdyby se kouzlo Vánoc zase trochu přesunulo z těch světýlek, cukroví a vánočních svetrů (ač se jich stejně odmítám vzdát) na tu pomoc druhým.
Nemají být Vánoce přece právě o tomhle?
 

Málo si všímáme

16. listopadu 2018 v 8:44 |  Střípky myšlenek
Jedu vlakem a většinu cesty čumím do telefonu. To je ve vlaku taková moje tradice, vždycky si vyřídím veškeré resty, všem odepíšu a podobně.
A pak najednou vykouknu z okna a pode mnou se rozkládá Třebíč. A je to nádhera.
Občas se takhle podívám a říkám si, jestli je to pravda, jestli svět vážně až tak krásný. Pak mě mrzí, že mu možná nevěnuju tolik pozornosti, kolik bych měla.
Že občas prostě jdu a vůbec si nevšímám. Jsem jak slepá. Zahloubaná do svých myšlenek a nezajímá mě, co je kolem.
Stává se mi, že někudy chodím třeba dva měsíce a až pak si všimnu, že ten dům má moc hezká okna, nebo že je tam pamětní deska a tak.
Není to prostě strašná škoda, že lidé sice vidí, ale tak málo si všímají?

Halloweenské občerstvení a rychlá výzdoba

5. listopadu 2018 v 18:42 |  Rady a tipy
Pořádala jsem Halloweenskou párty pro skauty 13+ a na takové akci prostě nemůže chybět tematické občerstvení. Já jsem dost improvizovala, abych to měla co nejjednodušší, zjednodušovala jsem si recepty, co jsem našla na internetu. A tak jsem si říkala, že třeba za rok se vám to může hodit, až budete stejní lenoši jako já (a budete chtít udělat velkou parádu za málo peněz, protože náš rozpočet nebyl nic moc).
Předem se omlouvám, že jsem si všechna jídla nefotila samostatně (a teď už je na to pozdě), takže přidávám jen nějaké hromadné fotky, abyste si dokázali představit, jak to tak nějak vypadalo.

Halloweenské občerstvení

Halloweenské občerstvení

A teď už se můžeme vrhnout na "recepty"!

Pudinkové hroby
Můžete je vidět hned v popředí první fotky. Udělala jsem dva litry čokoládového pudinku a rozlila ho do přibližně 35 silikonových košíčků na muffiny. Uznávám, růžová se zelenou možná nejsou k hrobům ideální, červené košíčky ve tvarů srdcí už vůbec ne, ale kupovat košíčky nové jsem si dovolit nemohla (a přišlo mi to zbytečné). Také mě nenapadlo, do čeho jiného to nalévat, třeba budete kreativnější. Na sušenky jsem pomocí rozpuštěné mléčné čokolády a špejle nakreslila kříže (které vypadají jak od děcka) a nápisy RIP (což taky vypadá jako od děcka, ale u písma se to dá lépe omluvit). Myslím, že by bylo lepší, kdybych zvolila nějaké menší sušenky, ale co už. Pak už zbývalo jen rozrdolit na vrch nějaké koka sušenky, což má simulovat hlínu, a je hotovo. (Na některé hroby mi tedy nezbyly sušenky, tak jsem použila pusinkové duchy.)

Pusinkoví duchové
Pusinky asi znáte, rozšlehané bílky se spoustou cukru. Recepty se na ně občas liší a každý má asi ten svůj, já už ani nevím, podle kterého jsem je dělala, takže přesné množství ingrediencí ode mě nečekejte. Když dělám pusinky normálně, kydám je na plech prostě lžící (estetika na prvním místě, že), teď jsem si ale dala práci a pomohla si zdobičkou, aby měli opravdu tvar podobný duchům. Viděla jsem i video, kde slečna dělala pusinky ve tvaru kostí, ale na to mé umělecké schopnosti už nestačily. Hotovým pusinkám pak stačilo znovu za pomocí špejle a rozpuštěné čokolády dokreslit očička a je hotovo. Setkali se s velkým úspěch, i když někteří tvrdili, že vypadají jako bílé exkrementy, no.

Muffiny jako dýně
Muffiny jsem prostě chtěla péct, protože jsou mou silnou stránkou (to jsem si myslela, než se mi celá trojitá dávka zdrcla - nikdy, ale vážně nikdy nešlehejte rovnou naráz máslo, cukr a vajíčka. Začněte bez vajíček. I když to v receptu třeba není, možná vám to pak ušetří spoustu nadávek), ale potřebovala jsem vymyslet, jak to udělat, abych na nich pak nemusela dělat nějaké šíleně složité kreace. Nebo dělat krém, protože skoro v každém je máslo a to zrovna nikde nebylo v akci. Nakonec jsem to vymyslela jednoduše - udělala normální vanilkové muffiny podle receptu (který si jistě najdete na internetu), mrskla do těsta oranžové barvivo a pekla. Potom jsem na ně čokoládou (a špejlí, zase, věrná pomocnice) nakreslila obličeje jako na dýně. Teda mělo to být jako na dýně, ale ty muffiny byly malé (a mé umělecké nadání také), takže ve výsledku jsou to takoví smajlíci. Díky oranžové barvě ale většina pochopila, že se jedná o dýně.

Nebojte se barviva
Tohle není tak úplně recept, jako dobrá rada. Nebojte se barviva! Použila jsem ho v předchozím receptu. Někdo další zase obarvil obyčejnou bábovku na zeleno - a hned to vypadá více halloweensky. Barvy prostě v tomhle případě udělají hodně. Já používala nějaké obyčejné práškové barvivo, pokud jste ale machři a máte čas, můžete se pokusit něco obarvit přírodní cestou.

Buchta s pavučinou
Až na to, že já ani mamka neumí kreslit pavouky, bylo tohle dost snadné. Obyčejný piškotový korpus, na něm vanilkový pudink. Kouzlo je v tom, že je na něm ještě nakreslená čokoládovou polevou pavučina s pavouky. Rychlé, mňamka, pro hodně lidí. A když se vykašlete na pavouky, zvládnou to i ti méně nadaní.

Párky jako mumie
Koupila jsem malé párečky a listové těsto, které jsem nakrájela na proužky. Těmi jsem pak začala obvazovat párky. Nechala jsem kousek místa na oči, které jsem na ně pak ale nedala, protože jsem nevěděla jak. Nic mi tam nedrželo, že ano. Takže vlastně ve výsledku nevypadaly jako mumie, ale jako divně obalené párky, zato se snědly snad nejrychleji ze všeho.

Sladké mumie
Tak tohle byl trochu omyl. Někde jsem viděla recept na pizza mumie, ale nechtělo se mi s tím tak dělat, bála jsem se, že se sýr moc rozteče a tak... Tak jsem se rozhodla udělat sladkou verzi. Z listového těsta jsem vykrájela kolečka, ty pomazala červenou (nevím, jaká to byla příchuť, důležitá je barva) marmeládou a položila na to rozinky jako oči. Potom jsem si zbytky těsta nakrájela na tenké proužky a začala to pokládat na kolečka tak, aby vypadaly jako zafačovaná mumie. Na fotce můžete vidět, jak vypadaly před upečením - už tehdy možná nic moc, ale dělala jsem to s desetiletými dětmi, tak snad odpuštěno. Po upečení se z toho ale staly odporné zrůdy. Těsto dost vyskočilo, takže to vlastně byly koule, rozinky se mi snad povedlo spálit na uhel. Ani nevím, jak mumie chutnaly - u první várky sice děti-ochutnávači prohlásili, že dobré, ovšem na Halloweenu se nesnědlo snad nic. A to jsem jich udělala dost. Možná příště zkusím tu slanou variantu, nebo jiné těsto.

Sladké mumie

Sýrová košťata
Recept jsem našla na internetu a myslela jsem si, že to bude super jednoduché. Ve výsledku to tak úplně nebylo, ale tahle košťátka podle mě vypadají božsky (i když pravda, na odbyt pak tolik nešla, nechápu, já sýr miluju), takže to za to stojí. Stačí vám k tomu plátkový sýr (a dejte si pozor, ať ho nekoupíte s dírami jak já na první pokus), soletky (či jiné tyčky) a pažitka. Plátek sýra jsem si vždycky rozdělila na půlku, na té půlce pak nakrájela "třásničky" (nikdy jsem nebyla dobrá v popisování, prostě jako kdybyste ho chtěli nakrájet na tenké proužky, ale nedoříznete až do konce, aby vám to pořád drželo u sebe). Pak to obmotáte kolem soletky, zavážete pažitkou (která se teda takhle v řijnu neshání až tak dobře), aby to drželo, a máte hotovo. Doporučuju sýr třeba hodinku předtím nechat venku z ledničky, aby se trošku zahřál, jde to pak lépe. A u košťátek mám dokonce fotku, kvalita sice nic moc, ale snad z ní lépe pochopíte, jak mají vypadat.

Sýrová košťata

Chipsy, bonbóny a podobně
V období Halloweenu se dá tematické občerstvení i snadno koupit. Něco mají snad v každém obchodě - já byla v Lidlu, Albertu, Kauflandu a Tescu. Některé věci jsou možná příšerně předražené, v Lidlu mě třeba pobavila spousta obyčejných věcí, které byly jen v tematickém obalu. Já chtěla něco, co bude dobře vypadat i po vybalení. Naštěstí i takové věci se tam našla - chipsy ve tvaru pavučin, pavouků, duchů, gumové žížalky, upíří zuby... Stačí jen trochu pohledat a člověk najde něco i za rozumnou cenu.

Pití
Podle mě je super si i nějak pohrát s pitím. Nám se to bohužel úplně nepodařilo. Nezbyla mi na to energie, navíc se mi ani nepovedlo vymyslet nebo najít nějaký super trik. Jasně, existuje spousta nápadů, jak si pohrát s ledem, který se vhodí k pití do mísy (vodu do gumové rukavice pro tvar ruky atd.), ale my měli prostory bez ledničky či mrazáku a já to tam připravovala už hodinu a půl dopředu, to by ten led přivezený z domova do té doby roztál. Většina dalších nápadů se vztahovala jen k jedné skleničce, ale hrát si s drinkem pro každého se mi taky nechtělo. Takže jsem jen nakoupila množství kofoly, džusů, minerálek. A dětské halloweenské šampaňské - to sklidilo největší úspěch.


Kvůli všem přípravám programu a občerstvení mi na výzdobu už nezbylo příliš času. Snažila jsem se tak o něco levného a rychlého.

Balónky
Nakoupila jsem 10 černých a 10 oranžových balónků. Nafoukli jsme je, nakreslili (tím chci říct nadaná kamarádka nakreslila) na ně permanentními fixy různé obličeje, pavučiny, netopýry a podobně. Pak jsme se je rozmístili po místnosti a udělalo to docela dost.

Girlandy
Kluci (ano, kluci!) se rozhodli s výzdobou pomoct, protože pro mě to víceméně skončilo balónky, a udělali tu nejlepší věc na světě. Girlandu. Z černého papíru vystříhali netopýry a navěsili je na provázek. To jsme pak rozvěsili všude možně po místnosti a vážně už to tam vypadalo skvěle.

Oprátka
Nedávno mi jeden z kluků ukazoval, jak umí uvázat oprátku (nejsme sebevrazi, ale skauti, ti umí uvázat skoro všechno - teda až na mě, já jsem levá). A tak mě teď napadlo, proč toho nevyužít. Vzala jsem provaz, donutila ho, aby ji uvázal znova, a pověsili jsme ji nad dveře. Myslím, že to byla nejoblíbenější dekorace všech účastníků.

A párty je připravená. Pokud vás zajímá, jak jsme si poradili s programem, koukněte se TADY.
 


Halloween pro téměř dospělé

5. listopadu 2018 v 17:32 |  Rady a tipy
Pořádala jsem teď pro skauty 13+ Halloweenskou párty. Nemohla to být samozřejmě párty v tom pravém slova smyslu, žádný alkohol a podobně.
Myslela jsem si, že najít nějaké halloweenské aktivity, které by mohly bavit i trochu starší "děti" (jak jim ráda říkám, protože jsem starší než většina lidí, co tam byla), bude hračka. Nebyla.
Nakonec sice vše docela dobře dopadlo, ale trochu jsem s tím bojovala. A tak jsem se rozhodla, že se o náš program podělím i tady - třeba za rok taky budete něco pořádat a bude se vám to hodit. A třeba ne. Nevadí!

Dlabání dýní
Já vím, je to klasika a napadne to asi každého. Ale pro jistotu. Dlabat dýně je prostě nutnost. Je to trochu horší, když vám přijde 20 lidí - sehnat pro každého dýni se asi úplně nedá a rozhodně to nebylo v našich finančních možnostech. Nakonec jsme dýně vzali 4 a lidi rozdělili na skupinky po pěti. Občas trochu problém se domluvit, jak a co tam vyřežou, ale jinak si myslím, že je to snad větší sranda, než kdyby dlabal každý sám.

Los hrůzy
Tahle aktivita nejspíš nebude oblíbená v kolektivu něžných květinek, u nás se taky objevilo pár odpůrců. I tak to ale byla sranda! Jde o to, že posbíráte doma všechny možné zbytky (my měli kečup, hořčici, kyselé okurky, olivy, jogurt, nějaké topingy atd...) a napíšete je na papírky. Lidi pak rozdělíte do dvou skupin, každá skupina potom vyšle jednoho svého zástupce. Oba si vylosují ingredienci z klobouku. Následně ty dvě věci dohromady rozmixují a oni soutěží v tom, kdo to rychleji vypije. Aby se nám to lépe mixovalo a pilo, třetí (tekutou) ingredienci (my měli mléko, vodu, citronku, lák z oliv a z okurek, jakousi sojovou rybí omáčku) si hodí kostkou. Vznikaly dost zajímavé kombinace a minimálně já, jakožto ovladač mixéru, jsem se dobře bavila. Hlavně potom, když jsem za trest taky měla losovat a vylosovala jsem si dýňový kompot, bílý jogurt a mléko - ňam.

Mumifikace
Nenáročná aktivita, na kterou vám stačí jen toaleťák. My vzali větší a levnou variantu, žádné měkké třívrstvé pohodlí tady totiž nepotřebujete. Lidi jsme zase rozdělili, tentokrát do pěti skupinek po čtyřech, i když by tu vůbec nevadilo je rozdělit do dvojic (2-3 lidi ve skupince by byli ideální). Jejich úkolem bylo vybrat si jednoho, který bude mumie, a toho zabalit do toaleťáku. Vyhrál ten, kdo celý papír spotřeboval nejrychleji (a byl na jejich mumii, ne někde na zemi), následně jsme vyhodnotili i nejhezčí a nejzabalenější mumii. Pro všechny pak samozřejmě bylo největší zábavou házet po sobě kopce toaleťáku, takže pozor, na úklid to může být horší.

Beer pong bez piva, zato s okem
V létě jsem poprvé hrála beerpong a až na ten alkohol (protože moc nepiju) mě to docela bavilo. Navíc je to i párty hra, tudíž na Halloweenskou párty jako dělané, ne? Pingpongový míček se za pomocí fixy lehce přemění v oko a může se začít. Lidi rozdělíte na dva týmy, na oba konce stolu rozestavíte kelímky do tvaru pyramidy (my měli 20 hráčů, takže jsme zvolili 50 půllitrových kelímků, na každou stranu stolu 25). Ty se normálně plní alkoholem (pivem), my jsme je naplnili (nutno dodat, že rozhodně ne celé, většinou jen po dně) vším možným. Dobrými věcmi (kofola, minerálka...) a špatnými (citrónka, rajčatový džus...). Potom se mohlo začít. Vždy jeden člen týmu hází a snaží se trefit do soupeřova kelímku. Když se netrefí, přichází na řadu druhý tým. Když se trefí, musí člověk z druhého týmu, který byl zrovna na řadě v házení, vypít obsah kelímku, a až pak může jejich tým házet. Vítězí ti, kdo jako první trefí všechny kelímky druhého týmu.

Stezka odvahy
Ta snad k Halloweenu také musí patřit. Nebojte se toho, ani když jste uprostřed města jako my. Připravila jsem takovou trasu po městě, kterou šli všichni dohromady. Na začátku dostali obálku s rýmovanou hádankou, kam mají vyrazit. Na tom místě našli další obálku s hádankou, na dalším zase a tak dále... Nebyly to pořád básničky, když měli jít k soše Husa, měli tam třeba napsáno jen "1415", jedno místo měli vyfocené, na tzv. slepičí schody zase odkázal obrázek se slepičími pařátky... Takhle se dají lidi dostat na nějaké děsivější místo zábavnou formou. Já je dostala ke kostelu na kopci, ke kterému už musel dojít kousek každý sám. Tam na ně čekaly tři kýble plné hnusů (v jednom byla rozvařená kaše s muffiny, co se mi předtím zdrcly, v dalším rozmočený toaleťák z mumií a ve třetím zbytky, co jsem posbírala doma - rozmačkaná rajčata s rozvařenou rýží). V jednom z kýblů byly ukryté mince, které měli za úkol získat, ovšem sami mohli sáhnout také jen do jednoho kýble. Museli si tedy vybrat, a ti, kdo minci nenašli, pak plnili trestný úkol - tancovali makarénu na náměstí. Kupodiva to byla zábava i pro trestance, takže doporučuju!

Promítání hororu
Půjčila jsem si dataprojektor, na zeď natáhla bílé prostěradlo a skoro, jako kdybychom byli v kině. Skoro. Na výběr jsem dala šest hororů (V zajetí démonů, To, Zhasni a zemřeš, Annabelle, Nezvratný osud a Koralína a svět za tajnými dveřmi - kdo tvrdí, že to není horor, asi mu to rodiče nepusili v devíti letech s mylnou myšlenkou, že je to normální pohádka) a nechala je hlasovat, na který chtějí koukat. Nakonec to dopadlo tak, že jsme koukali na tři horory až do čtyř do rána, takže tohle se určitě setkalo s velkým úspěchem.

Soutěž o nejlepší kostým
Celou akci rozhodně pozvedne, když všichni přijdou v kostýmech. Nám se to podařilo, ať už byly kostýmy více či méně povedené. Motivací pro to je samozřejmě soutěž o ten nejlepší kostým. Vyrobila jsem obyčejné hlasovací lístky, kam mohli napsat tři nejlepší masky, rozdala je a nechala jim celý večer na hlasování. Na konci večera se pak sečetly hlasy, ti nejlepší se vyhlásili a dostali odměnu (pro první místo, v našem případě místa, jelikož vyhrál kostým Pata a Mata, jsem měla super gumu ve tvaru lebky a propisku s vystřelovací hlavou ducha, oboje z Tigeru - to je boží místo na všemožné kravinky).

Důležité samozřejmě je takovou párty doladit tematickým občerstvením a výzdobou, jak jsme si s tím poradili, najdete TADY.

Můj týden radosti

24. října 2018 v 22:16 |  Střípky myšlenek
Dnes (ve středu 17. 10.) mě zastavila jedna starší paní, jestli bych jí nepomohla s nákupem. Jasně, že ráda pomůžu, a tak jsem popadla její tašku na kolečkách a vydala se s ní na dvouhodinovou cestu. Ano, opravdu trvala dvě hodiny, což jsem samozřejmě netušila, když jsem jí pomoc slíbila. Ne, že by se moje rozhodnutí nějak změnilo, kdybych to věděla - já prostě ráda pomůžu a neumím říkat ne. Jen se mi celou dobu chtělo hrozně čůrat!
Paní se asi potřebovala vypovídat, a tak jsem ji nechala. Podle všeho měla dost těžký život, ale mě stejně mrzelo, že se celé ty dvě hodiny nesly v dost negativním duchu. Jako kdyby tu paní ani nic hezkého v životě nepotkalo.
A já si řekla, že taková být nechci. Že až takhle jednou budu stará a zastavím nějakou slečnu, jestli mi pomůže s nákupem, tak jí budu vyprávět ty hezké věci.
Protože hezké věci tu jsou každý den. A já jsem se rozhodla si je sepsat. Od zítřka, tedy 18. 10., si sem budu každý den po dobu jednoho týdne zapisovat, jaké maličkosti mi za ten den udělaly radost. Co mi trochu zvedlo náladu nebo vykouzlilo úsměv na tváři.
Protože si myslím, že je prostě důležité se na to zaměřit. A člověk pak zjistí, že i když k němu život možná není vždycky úplně spravedlivý, tak je stále spousta hezkých věcí, o kterých se dá mluvit. Teď anebo ve stáří, je to jedno.

Čtvrtek 18. 10.
Mohla jsem si pospat.
Dařila se mi transkripce textů z cyrilice.
K vaření oběda jsem si mohla pustit seriál, protože jsem byla na bytě úplně sama.
Obědvala jsem v pyžamu.
Vzala jsem si na sebe své oblíbené šaty.
Jela jsem tramvají, která se jmenovala stejně jako moje kamarádka (Verunka).
Na tabuli u kavárny vydržela moje oprava slova "štrůdl" na "štrúdl". (Jo, píše se to s čárkou!)
Na přednášce přede mnou seděl hezký kluk.
Šla jsem do kavárny s kamarádkou, kterou jsem dlouho neviděla.
Dala jsem si jablečný dortík.
A panini.
A horkou čokoládu.
Kamarádka mě pozvala na únikovou hru.
Mluvila jsem s bráchou po telefonu.
Našla jsem SIM kartu, kterou jsem hledala vážně dlouho.
Podařilo se mi vyměnit SIM karty v telefonu.

Pátek 19. 10.
Mám nový tarif, který má 10 GB dat, nemusím se příliš omezovat.
Tramvaj přijela akorát ve chvíli, kdy jsem dorazila na zastávku, takže jsem nemusela čekat.
Vlak vyjel bez zpoždění (to se dlouho nestalo).
V kupéčku se mnou seděl starší pár, ze kterého úplně čišela láska.
Objevila jsem hezký blog.
Přečetla jsem si povídku, kterou jsem napsala před rokem, a nepřišla mi tak špatná.
Po dvou týdnech jsem zase byla doma.
Povedlo se mi uvařit rýži, aby nebyla tvrdá ani rozvařená.
Přišel mi nový kryt na telefon.
A šíťka na ovoce.
Napustila jsem si horkou vanu a sledovala v ní seriál.
Desetiletý bráška mi přivezl sušenku, co mi koupil ze svého kapesného.
Chutnal mu McMuffin, který jsem mu koupila já.
Dostala jsem medíky a marmeládičky.
Kamarádka mě pozvala na karamelové sójové mléko.
Kamarádky kamarádka, kterou jsem doteď neznala, mě pozvala na nealko mojito.
Poslechla jsem si zajímavou a vtipnou přednášku o cestě po Novém Zélandu.
Po dvou týdnech jsem zase ležela ve své posteli.

Sobota 20. 10.
Byla jsem na super skautské akci.
Poznala jsem nové skauty.
Dostala jsem perníček.
Do oddílu jsme dostali knížku Rychlých šípů, na kterou jsem už nějakou dobu koukala.
Doma jsem objevila svoje oblíbené sušenky.
Stáhla jsem si do notebooku hru, která byla ve slevě (za 19 korun!).
Koupili jsme krásné oblečení pro malou sestřenku.
Porazila jsem mamku ve slovním fotbalu.
Poprvé jsem viděla svoji maličkatou sestřenku, která je sice na světě tři měsíce, ale jelikož se narodila hodně předčasně, mohli jsme se na ni podívat až teď.
Skoro hodinu jsem si volala se svou kamarádkou, která je už dva měsíce v Anglii.
Založila jsem si bookstagram.

Neděle 21. 10.
Bráška mi udělal k snídani volská voka.
Porazila jsem ho ve stolním fotbálku.
Ochutnala jsem sladkosti z Turecka.
Babička mi dala peníze.
V letáku Lidlu jsem našla skvělé Halloweenské občerstvení.
Napadla mě taky další aktivita na naší skautskou Halloweenskou párty.
Na tu párty mi dnes přislíbilo účast dalších 15 lidí - a těší se!
Ve vlaku jsem seděla v kupé, které nebylo tak nacpané.
Jedna (doteď mi neznámá) slečna z ročníku mi napsala o poznámky a dodala, že jsem jí podle fotek přišla z fotek nejsympatičtější.
Moje spolubydlící dnes nepřijela, a tak jsem měla pokoj pro sebe.

Pondělí 22. 10.
Hezky jsem se oblékla.
V tramvaji se mému vtipu zasmálo několik cizích lidí.
Poznala jsem novou fajn holku.
V aule právnické fakulty byl vtipný obraz.
Neztrapnila jsem se na imatrikulaci.
Jsem úplně oficiálně studentkou vysoké školy.
Dostala jsem 50g mix od Mixitu.
Hýřím nápady na aktivity s našimi rovery (skauti 14+).
Dočetla jsem Svatého Xaveria.
Podařilo se mi přihlásit na skvělou skautskou akci (Miquik).
Moje přátele zaujal fonetický přepis a já je mohla trochu poučit.
Procvičování fonetického přepisu mi docela šlo.
Na celostátní skautskou akci se s námi, samými holkami, odváží jeden patnáctiletý skaut - daří se mi tvořit vazby mezi lidmi v našem středisku!

Úterý 23. 10.
Oblékla jsem si svetr s kopretinami.
U pokladny v Albertu nebyla řada.
Měla jsem zase několik dobrých nápadů na akce pro starší skauty.
Na semináři jsem hýřila vtipem.
Kamarádka šla na přednášku jen proto, abych tam nebyla "sama".
Zaregistrovala jsem se do knihovny.
Volala mi kamarádka z Anglie.
Hodně skautů mě podporuje a věří mi.
Seznámila jsem se s další fajn spolužačkou.
V bytě nám teče teplá voda, i když hrozilo, že nepoteče.

Středa 24. 10.
Vzala jsem si ponožky s deštěm a ono fakt prší.
Slečna, co šla na chodníku přede mnou, málem narazila do cedule (půjdu do pekla).
Odpadla mi staroslověnština.
Kamarádky jely do Brna na Gaudeamus, a tak se se mnou sešly.
V tramvaji jsem potkala revizora a měla jsem tramvajenku.
Dala jsem si k obědu pizzu.
Kamarádka mi dala sušenku.
Sehnala jsem na poslední chvíli ubytování na skautskou akci!
Jeden skaut mi poděkoval za to, co pro skauting dělám.
Volala jsem s kamarádkou na skypu.
Podařilo se nám dodělat program na skautskou akci.
A taky připravit plán na téměř celý rok.

Takhle tedy vypadal můj týden. Několikrát jsem se taky pěkně vztekala a byla nešťastná, ale to už asi k životu patří. Důležité pro mě je, že jsem si uvědomila, že každý den má člověk několik důvodů k radosti.
Budu ráda, když si to třeba taky vyzkoušíte! Pokud se rozhodnete pro podobný článek (pochybuji tedy, že bych někoho inspirovala, ale kdyby náhodou), určitě mi tady dejte vědět, ráda se na něj podívám.
Nebo mi aspoň můžete dát vědět, co vám dnes udělalo radost. Když se člověk o radost podělí, je to tak nějak ještě hezčí, ne?

Trampoty se spolubydlící

22. října 2018 v 22:28 |  Střípky myšlenek
Nikdy jsem nebyla zvyklá bydlet s někým v jedné místnosti. Jasně, taková ta klasika 14 dní na táboře ve stanu, ale to bylo vše. Doma máme s bráchou hezky každý svůj pokoj a jsme tak spokojení.
Mám navíc ráda takové to své pohodlí a klid, takže skutečnost, že na vysoké se nějaké spolubydlící asi nevyhnu, mě dost děsila.
Oprávněně.
Bydlím na bytě, ale s úplně cizími lidmi. Bylo to pro mě výhodnější jak kolej a nikoho tady v Brně neznám, takže s nikým známým jsem na byt nemohla. Jsme tu 4 holky (a ty 3 se spolu znají) a dva kluci.
Prvně jsem si myslela, že to s tou spolubydlící nakonec bude docela fajn. Rozuměly jsme si, i když každá studujeme něco úplně jiného.
Jenže to jsem ještě nevěděla, jak strašně neohleduplná je. Vážně, ohleduplnost je v tohle soužití snad to nejdůležitější!
Občas vstávám v půl páté, protože si přivydělávám tak, že vodím dva kluky do školky, a musím tam být už v pět. Vždycky se stydím za zvonění budíku, mám ho na tu nejtišší možnost, rychle ho vypínám. Pak popadnu věci, co jsem si večer připravila, jdu se obléct do koupelny. Snídám vestoje v kuchyni. Do pokoje už se vlastně celé ráno nevracím, abych spolubydlící nevzbudila.
Ona sice nikdy nevstává tak příšerně brzo, zato ale pravidelně ráno do školy. A já ne, protože já školu tak brzo nemám. Její klasické vstávání vypadá asi tak, že rozsvítí, chvíli se tu štrachá, potom odejde do kuchyně (a stále se v pokoji svítí), nechá otevřené dveře a tam si povídá s nějakými dalšími spolubydlícími. Pak se vrátí, snídá, zase se chvíli hrabe a konečně odejde. Takže většinou prostě vstávám taky.
Jednou byla nemocná a prospala celý den. Já se pokusila někam vypařit, ale když už jsem venku vážně neměla nic dělat, vrátila jsem se na byt a četla si. A koukala na seriály (ve sluchátkách). Prostě jsem se vážně snažila ji nevzbudit.
Když jdu večer spát já, je mi občas blbý, jak brzo chodím spát. Jenže když pak člověk vstává v půl páté ráno, tak prostě potřebuje jít spát. Proto ani neceknu, že se v pokoji svítí, vždyť je brzo a ona určitě potřebuje ještě něco udělat. To, že si moje spolubydlící jde zaskypovat s přítelem, nebo se začne v jedenáct večer učit nahlas slovíčka do angličtiny, už mi teda trochu vadí. Ale neskutečně mě vytáčí, když jde do vedlejšího pokoje za těma dvěma dalšíma holkama a hulákají tam do jedné v noci tak, že jim rozumím každé slovo.
A tuhle jsem málem brečela. Dostala jsem totiž kilový kyblík jogurtu, který měl ale brzy projít. Bála jsem se, že to nesním, tak jsem nabídla spolubydlící, že si kdyžtak může taky dát.
Dala si.
Třičtvrtě kila.
Nechápu, jak to za ty dva dny zvládla, ale když jsem si ho šla po týdnu plném nevyspání dát ráno k snídani a měla jsem jen lehce po dně, fakt už toho bylo nějak moc.
Prosím vás, lidi, až budete s někým bydlet, nebo jestli už bydlíte, nechte ho vyspat. Mluvit tišeji vás určitě nezabije. A jestli vám něco nabídne, nesežerte mu to skoro celý. Určitě si totiž chtěl nabídnout i sám.
Buďme prostě k ostatním trochu ohleduplnější!
Jo a kdybyste někdo sháněl milou spolubydlící s trapným blogem na byt v Brně, určitě se ozvěte!
I když mě budete štvát, budu stále stejně ohleduplná a milá, jen o vás možná napíšu článek na blog. A to se vyplatí.

P.S. Stejně jsem teď strašně šťastná.

Jsem chodící oxymorón

19. října 2018 v 11:13 |  Střípky myšlenek
Mám tolik odstínů, až je ze mě takový chodící oxymorón.
Když se mě někdo zeptá, jaká jsem, je těžké odpovědět tak, abych sama sobě neodporovala.
Jsem introvertní a nespolečenská, ale v dobré společnosti se dokážu chovat značně extrovertně.
Miluju samotu, nedokážu však dlouho vydržet bez svých přátel.
Inteligencí se pravděpodobně pohybuju někde lehce nad průměrem, ovšem někdy se dokážu chovat jako opravdový idiot s IQ tykve.
Miluju češtinu a studuju ji, moje mluva je ale plná nespisovných výrazů.
Mám příšerně nízké sebevědomí, ale občas se na sebe podívám do zrcadla a řeknu si, že jsem vlastně krásná.
Jsem příšerný lenoch a ráda ležím, i tak ale potřebuju každou chvíli něco podnikat.
Pro druhé bych se rozkrájela, přesto se strašně nerada o něco dělím.
Jako správná žena hledám muže, který mi bude psát básně a bude to romantik každým coulem, zároveň to ale bude pořádný chlap.
Působím jako poměrně milá a hodná osoba, během sekundy se ovšem dokážu změnit v pořádnou mrchu.
Soucítím snad s každým druhým a neuvěřitelně mě trápí lidské utrpení, přesto se vyžívám v černém humoru.
Jsem příšerně negativní osoba, taky se ale raduji z každé maličkosti a nadchnu se pro každou hloupost.
Líbí se mi klid a přátelskost vesnice, avšak i anonymnost a ruch velkoměsta.
Miluju jízdu autem, ale nesnáším řízení.
Cítím se nedospěle, ale přesto připraveně na rodinný život.
Řadím se mezi skrblíky, vyhledávám slevy a podobně, poté však dokážu svoje peníze utratit za neuvěřitelnou zbytečnost.
Jsem šťastná a přitom ve mně asi už napořád zůstane takový ten kousek smutku.
Nevím, čím to je.
Jednou moje kamarádka řekla, že žádní lidé nejsou bílí nebo černí, že každý je jen jiným odstínem šedé. Tahle myšlenka se mi hrozně líbila a vlastně s ní souhlasím. Přesto si ale občas říkám - nejsem já prostě bílá i černá, aniž by se tyhle dvě barvy někdy smíchaly do šedé?

Skauting se mi vypálil do kůže

14. října 2018 v 18:44 |  Střípky myšlenek
Z letošního skautského tábora se mi nejvíc líbil jeden večer, kdy byl program připravený pro nás. Je fajn si občas odpočinout a nebýt ten, kdo něco připravuje.
Připravil ho pro nás člověk, který dělá u nás ve městě skvělé akce. A my ho za to samozřejmě bezmezně obdivujeme. Trošku k němu vzhlížíme jak k bohovi.
Bylo proto naprosto skvělé, že když program skončil, sedl si k nám do tee-pee a několik hodin jsme si všichni u ohně povídali. Pro tyhle chvíle skauting tak miluju.
Najednou se mi ale stala dosti nepříjemná věc - spadla mi na ruku poměrně velká jiskra. Než jsem ji stihla setřást, vypálila se mi do kůže.
A teď, v polovině října, tam mám stále jizvičku. Myslím, že už tam zůstane navždy.
Bude to asi znít divně, ale já jsem za to ráda. Vždycky, když se na ni podívám, vzpomenu si na ten večer. A vzpomenu si na všechny ostatní večery.
Skautka jsem už 12 let a i když je to někdy dost šílené, nelituju jediné minuty. Všechno to stojí za ty večery u ohně, kdy si jen tak povídáme o všem a o ničem. Za ty zážitky. Za to, že teď umím pokácet strom. Že jsem viděla spoustu krásných míst, na která bych se možná sama nikdy nepodívala. Že mě to nutí se hýbat, i když jsem strašný lenoch.
A za ty lidi. Kdyby se mě někdo zeptal, co je na skautingu nejlepší, určitě bych řekla, že ti lidé. Ve skautingu jsem si našla několik velice dobrých kamarádek. Teď, když jsem v Brně a ony ne, si všímám, jak moc mi na nich vlastně záleží. Jak je super, že mám s kým podnikat všechny ty blbosti. A jak je super, že jsme se našly, i když jsme docela rozdílné osobnosti.
Je úžasné přijet na nějakou větší skautskou akci. Jsou tam lidé, které jste třeba nikdy v životě neviděli, ale jako kdybyste byli přátelé. Skauting je prostě něco, co vás spojuje.
Rodiče teď nechtějí dávat děti do skautu, protože si myslí, že tam nic moc nezískají. Že je lepší je poslat na nějaký taneční kroužek, do hudebky a podobně. Je pravda, že my z vašeho dítěte neuděláme hudebního génia, slavného malíře, nadaného tanečníka. Ale dáme mu něco jiného. Osobnost, přátele. Stojí to za to.
Skauting se mi vypálil do kůže a zůstane tam už navždycky, i kdyby jizva vybledla.

Měsíc

28. září 2018 v 21:15 |  Střípky myšlenek
Na vysoké mám zatím jen jeden přivýdělek - je to hlídání dětí. V tuhle chvíli se starám o dva kluky, 4 a 6 let, které občas ráno vedu do školky.
Budím je v půl šesté ráno, abychom na půl sedmou byli ve školce. Já kvůli tomu vstávám dokonce v půl páté, a tak jsme ráno všichni naprosto mrtví.
Už jsem si zvykla, že kluci u snídaně víceméně spí a jídlo jim padá na zem, že usínají při čištění zubů i při oblékání. Vždycky se u toho nasměju.
Když vyrazíme ven na autobus, je to s nimi už trochu lepší, dokonce se i trochu rozpovídají. Ten studený vzduch prostě člověka probere.
Každé ráno mi také ukazují měsíc a jsou z něj nadšení. Občas si teda spletou měsíc s lampou, vlastně vidí měsíc skoro všude. Včera ale svítil krásně, a tak jsme ho pozorovali celou dobu, než přijel náš autobus.
Když jsme z něj vystoupili a zamířili do školky, mladší z kluků se podíval na nebe a celý se rozzářil.
"Jé, měsíc je tady taky! On šel s náma!"
Myslím, že lepší brigádu jsem si prostě přát nemohla.

Brala jsem vás jako svého tátu

16. září 2018 v 20:54 |  Střípky myšlenek
Můj nejoblíbenější pane profesore,

já vím, že si všichni mysleli, že jsem do vás beznadějně zamilovaná. Možná jste si to myslel i vy.
Není se čemu divit, hltala jsem naprosto každé vaše slovo, smála se vašim vtipům, četla knížky, které jste doporučil, chodila za vámi a ptala se vás na váš názor a strašně jsem brečela na naší poslední hodině.
Jenže já hltala každé vaše slovo proto, že jsem vždycky milovala český jazyk a literaturu. S učitelkou před vámi to nebylo nic moc, takže vy jste byl jak dar z nebes. Uměl jste tak skvěle a poutavě vykládat, že ani nebylo příliš těžké ta vaše slova hltat.
K tomu jste opravdu vtipný člověk. Vážně. Ti, kdo se vašim vtipům nesmáli, možná zrovna neposlouchali nebo vůbec nemají smysl pro humor. Dokázal jste mě rozesmát, i když se mi chtělo brečet, a za to vám děkuji.
Máte skvělý vkus na knížky, to se vám také upřít nedá. Vždycky jste nám upřímně řekl svůj názor a já chtěla vědět, jestli se nemýlíte. Většinou jste se nemýlil. A tak jsem četla dál a dál to, co vy jste chválil.
Ptala jsem se na vaše názory a ráda s vámi mluvila. Protože jste byl někdo, kdo mě chápal. Tady je ten problém. Můj táta mě nikdy nechápal. Nechápal mojí lásku k češtině a ke knihám, jemu to přišlo naprosto zbytečné. Vy jste ji chápal a cítil to stejně. Jenže můj táta ani nikdy nechápal, že nejsem robot a že mám city. Nechápal, že občas potřebuju za něco pochválit, že si nevěřím. Nechápal to a místo pochvaly mě pořád jen za něco shazoval a já kvůli němu padala stále hlouběji. Vy jste to chápal a tu a tam jste mě chválil. Ne přehnaně často, to by pak asi ztratilo význam. Prostě jste mi občas řekl, že jsem fakt dobrá. Nebo že jsem kouzelná. Že dokážu všechno, co jen budu chtít. Že mám dar na psaní odstavců (čemuž se dodnes směju). Byl jste pro mě mnohem víc táta než můj vlastní táta, proto že jste mě chápal. I když jste mě taky nikdy nemohl chápat dokonale, protože jste nic z tohohle nevěděl.
Jediné, co mi doteď vadí, je, že jste mi po maturitě řekl, že mám být víc pozitivní, protože mi teď všechno vychází. Vím, že jste to myslel dobře, a já se teď vážně snažím být víc pozitivní, ale neměl jste právo to říkat. Nevěděl jste, čím vším si zrovna procházím, že utíkám z domu, že umírají všichni okolo mě a že mi opravdu vyšla akorát ta maturita a přijetí na vysokou.
Když tohle všechno skončilo, je jasné, že jsem brečela. Nešlo to jinak. Nešlo to zastavit. Já na veřejnosti příliš nebrečím a umím se dost dobře ovládat, ale ztratit v jednom roce pravého tátu i vás, to už prostě bylo nějak příliš.
Od té doby, co nemluvím s mým pravým tátou (ale vlastně ani s vámi) na sobě opravdu pociťuji změny. Jsem taková veselejší. Sebevědomější. Teď mě totiž nikdo nezadupává do země a neshazuje. A zároveň mě vaše slova stále hřejí na srdci a myslím na ně. Na to, že jsem dobrá. Že dokážu všechno, co budu chtít. A že se mi teď vlastně vážně začíná dařit, takže možná i tohle vám odpustím.
Ano, milovala jsem vás. Ale milovala jsem vás jako otce. Jako někoho, koho jsem ve svém životě tak strašně potřebovala.
Děkuju, že jste někým takovým byl, i když spíše nevědomky.

Děkuju za všechno.

Kam dál