Sbohem a šáteček

23. května 2020 v 21:04 |  Střípky myšlenek
Čas strávený doma jsem se rozhodla využít k tomu, že jsem si konečně uklidila a předělala pokoj. Vystrnadila jsem všechny lapače prachu, které mi sem dala mamka (a dala si místo nich svoje vlastní lapače prachu), uvolnila víc místa na knížky (což stejně nestačilo) a hlavně si předělala nástěnku. Měla jsem na ní staré fotky a trapné citáty, taková klasická nástěnka třináctky, jenže mně už je dvacet.
Pokaždé, když se teď na svojí novou nástěnku podívám, tak mě zaplaví vlna štěstí, protože to jsem já, vyjadřuje mě to. Mám tam spoustu obrazů od Muchy, které jsem vystříhala ze starého kalendáře, pak třeba i Schieleho a koláž od Jiřího Koláře, na které je dámské přirození, což je to první, čeho si většina příchozích (například moji rodiče) všimnou. Já ale nahotu v umění neberu jako něco vulgárního.
Vedle všech těhle zmenšenin obrazů mám básničky, většinou psané na psacím stroji, který mi babička snesla z půdy. Na nástěnku koukám ze stolu, takže když u něj teď sedím, občas si nějaké básně nahlas předčítám, já si vždycky básně čtu nahlas, protože mi přijde, že tak se do nich dokáže nejvíc vpít.
Nejčastěji si teď nahlas čtu Sbohem a šáteček od Vítězslava Nezvala.

Sbohem a kdybychom se nikdy nesetkali
bylo to překrásné a bylo toho dost
Sbohem a kdybychom si spolu schůzku dali
možná že nepřijdem že přijde jiný host
Bylo to překrásné žel všecko má svůj konec
Mlč umíráčku mlč ten smutek já už znám
Polibek kapesník siréna lodní zvonec
tři čtyři úsměvy a potom zůstat sám
Sbohem a kdybychom si neřekli už více
ať po nás zůstane maličká památka
vzdušná jak kapesník prostší než pohlednice
a trochu mámivá jak vůně pozlátka
A jestli viděl jsem co neviděli jiní
tím lépe vlaštovko jež hledáš rodný chlév
Ukázalas mi jih kde máš své hnízdo v skříni
Tvým osudem je let mým osudem je zpěv
Sbohem a bylo-li to všecko naposledy
tím hůře mé naděje nic vám už nezbude
Chcem-li se setkati nelučme se radš tedy
Sbohem a šáteček Vyplň se osude!

Stojím si za tím, že v poezii si každý hledá něco svého, a u mě to funguje tak, že až když tam vidím něco ze sebe, báseň si opravdu oblíbím. Stejně tak je to u téhle.
Tohle období je vyznačeno osamělostí, aspoň pro mě. Zdá se mi, jako kdybychom se s blízkými lidmi najednou odcizovali, odplouvali na vlnách karantény daleko od sebe. Chvíli jsem se snažila zoufale pádlovat směrem k nim, ale když jsem si všimla, že oni v pohodlí míří vstříc lepším zítřkům, rozhodla jsem se to vzdát.
Přišla jsem teď o několik lidí, které jsem měla opravdu ráda. Zjistila jsem totiž, že ji možná nestojím za to, aby si na mě udělali čas, aby mi aspoň napsali.
Mám pocit, jako kdybych si s úklidem pokoje uklidila i život, rozhodla jsem se, že si v něm totiž nebudu nechávat lidi, kteří pro mě znamenají mnohem víc jak já pro ně. Když jsem z pokoje vyhazovala všechny ty staré věci, letělo to do popelnice, neměla jsem daleko k slzám. Jsem člověk, který hodně lpí na věcech. A na lidech. Tehdy ten úklid pokoje bolel, ale teď se cítím mnohem líp, cítím se mnohem víc jako já.
Doufám, že jednou přebolí i tenhle úklid v životě. Že to pak taky budu mnohem víc já. Asi to tak prostě mělo být.
Tak sbohem. A šáteček!
 

Mami

16. května 2020 v 15:14 |  Střípky myšlenek
"Rozmyslela sis to? Pojedeme teda někam?" volá na mě mamka, když vylezu z pokoje, protože by ráda vyrazila někam do přírody.
"Ne, jdu si jen pro pití, fakt se musím učit, mami..."
Lžu. Sice mám za dva dny zkoušku, ale jsem na ni poměrně naučená a nějaká procházka by mi jedině prospěla. Jenže já si tak nějak nedokážu představit, že jdu někam zrovna s ní.

Dokážu se s tebou bavit, mami, přijít za tebou do obýváku a říct ti něco ze svého života, ale ne zas příliš intimního. Poslouchám, co mi říkáš ty, i když nad tím občas protáčím oči, protože i ve dvaceti mi rodiče někdy přijdou trapní. Ale bojím se ocitnout někde, kde bych od tebe nemohla uniknout. Pár hodin pryč tak, abych se musela bavit jenom s tebou, abych musela zaplnit ticho a tu prázdnotu, která mezi námi vznikla. Protože vznikla, mami.
Já vím, že jsi tenkrát, když mi bylo patnáct, už asi musela odejít. Že jsi pro sebe chtěla trochu lepší život, chtěla jsi jít za svou lásku a nebýt jen zavřená v domácnosti. Jenže tohle patnáctiletý holce nedojde. Patnáctiletá holka nechápe, že má její máma ještě právo na vlastní život, patnáctiletá holka potřebuje, aby jí mamka naučila se líčit, kupovala jí vložky, aby s ní mohla probírat svoje zlomené srdce. Tohle jsou věci, které se s tátou dělat nedají, mami. A ty jsi mě s ním nechala, i když ti to přijde, že ne, protože to bylo vždycky na týden.
Týden s tebou, týden s tátou.
Každý týden něco jiného, jednu neděli jsi od nás utíkala a tu další ses zase vracela. Když ses vrátila, byla jsi cítit kouřem, protože ten tvůj nový kouřil doma ostošest. Tvoje nová velká láska, které bylo jedno, že tě pomalu zabíjí. Stálo ti to za to?
Začala sis žít svůj "lepší" život a hodila starosti na mě. To já se stala nejbližší mého malého bráchy, protože to já s ním byla pořád, to já s ním byla, když měl noční můry, když brečel, to já s ním byla každý týden, ne ty, mami.
Která máma opustí svoje dítě? Vím, že bych tě neměla soudit, ale já to stejně dělám, i když už mi není patnáct, ale dvacet, i když víc než doma žiju kdekoliv jinde, stejně pořád nedokážu pochopit, co člověka opravňuje k tomu, že postaví svoje štěstí nad štěstí někoho jiného. Nad štěstí svých dětí. Já si život nevybrala, mami, to ty ses pro mě rozhodla, měla jsi vědět, že to bude závazek, že bys od něj neměla utíkat. Ale udělalas to.

Utekla jsi přede mnou, když mi bylo patnáct, a teď já unikám před tebou. Netrávit s tebou příliš času o samotě, mít sebou telefon, abych kdyžtak mohla předstírat, že na něm něco dělám, a zrovna nemůžu mluvit. Protože se bojím, že ticho mezi námi by zase otevřelo tu díru, která ve mně po tvém odchodu zůstala.
Chápu, proč jsi to udělala. A mám tě ráda, mami. Ten čas už ale nikdy nevrátím a už nikdy to nebude takové, jaké tu bylo předtím.
Mrzí mě to.

Když se zhroutí svět

4. ledna 2020 v 12:46 |  Střípky myšlenek
Tolik odmítnutí od kluků, který jsem měla ráda, tolik nadávek, které jsem si musela vyslechnout, tolik ošklivých pohledů... Trpěla jsem už tolikrát. Ale nikdy ne tak jako teď.
Teď, když nebudu moct vést na skautech.
Já jsem hrozně dlouho hledala něco, v čem budu fakt dobrá. Něco, co mě bude naplňovat. Našla jsem to - začala jsem vést děti na skautech. Připravovat pro ně programy, kde se pobaví a zároveň něco naučí. Při kterých si najdou přátele na celý život. Půl roku jsem s těmi dětmi pracovala a už nám to začalo společně hezky fungovat. Mají mě rádi, jdou za mnou s bolístkou.
A teď je to všechno pryč. Teď to všechno skončí. Jen proto, že mi dali ve škole hodinu na pátek a já nestíhám jezdit domů včas.
Já vím, že jsem to asi měla čekat. Že prostě ten rozvrh si tak úplně nevolím. A co si vůbec stěžuju, když na jiných vejškách je rozvrh v pátek normální.
Asi bych si teda neměla stěžovat, ale já nikdy nezažila takovou bolest. Nikdy jsem tolik netrpěla jako při představě, že ty děti teď neuvidím, že se jim nemůžu věnovat. Že neuvidím svoje kamarádky, se kterými jsem vedla. Je to jen půlrok, ale já vůbec nevím, jak tenhle půlrok přežiju.
Protože právě skaut mě držel nad vodou. Skaut mi zvyšoval sebevědomí a ukazoval, že když něco chci, dokážu to. Cítila jsem se tam dobře. Víc jako doma než doma. Bylo to moje všechno.
A teď je to pryč.
Jako kdyby se moje srdce rozpadlo na milion kousků.
Jako kdybych už nemohla plakat. Ani dýchat. Jako kdyby se všechen kyslík z mého života někam vytratil...
 


Láska a Malý princ

31. prosince 2019 v 15:01 |  Střípky myšlenek
Chystám se na Silvestra se svými kamarádkami a nemám z toho moc dobrý pocit. Letos už tam budou mít skoro všechny své partnery, jen pořád nic, a tak se budu cítit akorát jako křen.
Chtěla jsem zůstat doma, ale to mi nedovolili.
Hledám, co bych ještě mohla vzít dobrého, a zrak mi padnul na knížku Malého prince s ilustracemi od Elišky Podzimkové. Dostala jsem ji letos k Vánocům a ještě si ji ani nestihla prolistovat...
Je to už moje třetí vydání Malého prince - miluju tu knížku a existuje v tolika variantách a obměnách, že tomu prostě nejde odolat.
Začala jsem jí tedy listovat a je to nádhera. Jsou to fotoilustrace a je v tom tolik lásky a krásy. Rozplakalo mě to. Ani jsem nemusela číst slova, stačilo se koukat na ty ilustrace. Ani nevím, jaký druh pláče to byl. Jestli to bylo dojetí, nebo smutek.
Asi všechno dohromady.
V těch slzách ale byla láska. Láska k Malému princi, láska ke kamarádkám, láska k životu a ke všemu.
A tak teď sedím na posteli a tisknu k sobě tu knížku. Tohle je všechno, co mám. Neuvěřitelné množství lásky, kterou jsem připravena někomu dát.
Zatím ji tedy dostává Malý princ...

Už nemůžu

17. prosince 2019 v 11:25 |  Střípky myšlenek
Už nemůžu. Nezvládám to. Všichni okolo mě si myslí, že já asi zvládnu všechno - studuju úplně v pohodě, udělám všechny věci na skauta. Oni občas nemají čas, ale já ho přece mám vždycky, ne? A vždycky můžu. Vždycky jsem ochotná. Vždycky všechno udělám. Jenže já už nemůžu. A nemám čas. Nezvládám to. Nemůžu, nemůžu, nemůžu. Je to hroznej pocit. Pocit, že jsem zklamala všechny okolo sebe, že jsem naprostá nicka. Protože asi jsem. Nedokážu být ani dostatečně silná, abych všechno zvládla. Nejsem ani dostatečně silná na to, abych nakrájela pitomou dýni. Jak bych teda mohla být silná na to, abych zvládala všechny tyhle věci? Abych dělala to, co ostatní chtějí, abych to dělala nonstop.
Už nemůžu. Nejde to takhle dál. Pořád se mi chce brečet a někdy brečím, na kolenou na podlaze, a občas nebrečím, protože už to prostě nejde a nemůžu najít další slzy. Občas mi prostě dojdou. Síly i slzy. Všechno. A já už nemůžu. Je mi špatně, na zvracení, ale zároveň bych chtěla sníst všechno, co je v lednici. Chtěla bych do sebe nacpat všechno. A zabít tím tu prázdnotu, která uvnitř je. Chtěla bych tím zase nabrat sílu. Zase být statečná a silná holka, která dokáže všechno. Jenže já už nemůžu.
Hrozně moc se mi chce umřít. A zároveň nechce. Mám svůj život ráda a chci ho žít dál, ale proč, proč musí být ty věci tak strašně těžký? Proč musím být občas nešťastná až takhle, že mám pocit, že mi vyskočí srdce z těla, že se nedokážu ani zvednout z postele, protože už nemám sílu. Nemám sílu vůbec na nic. Zítra mám zkoušku. Asi poprvé vyletím. Bude to překvápko pro všechny, kteří si myslí, že to zvládám levou zadní. Nezvládám. Nezvládám nic. Tak už to konečně pochopte!
Pochopte, že nejsem dokonalá, že nejsem stroj. Že občas taky potřebuju zastavit a odpočinout si, jenže na to není nikdy čas. Pořád se jen musí něco dělat. Pořád a pořád a pořád. A pořád to dělám já a ostatní možná čas na odpočinek mají. Mají čas na své drahé polovičky. Já umřu sama, protože kromě toho, že vypadám jako velký (vážně velký) pytel odpadu, nebudu mít na kluka nikdy ani čas. A sílu. Nemám sílu na nic.
Proč? Proč to takhle je? Proč prostě nemůže být vždycky všechno zalité sluncem. Proč mě tolik bolí hlava? Proč mě tolik bolí celý tělo? Proč? Proč jsou ostatní šťastní a já to nedokážu? Není to fér. Mamka mi říkala, že život je fér, a že zlí lidé budou potrestáni. Není to pravda. Nejsem zlá. Možná občas řeknu něco, co není úplně hezký, ale nejsem zlý člověk. Snažím se pomáhat ostatním. Ale kdy pomůže někdo mně? Kdy mě někdo zachrání? Potřebovala bych možná jen pořádně obejmout a říct, že všechno bude v pořádku. Že jednou zase všechno bude dobrý. Že život vlastně je spravedlivej a to moje štěstí na mě někde čeká. Někde blízko, prosím.
Jenže tady nikdo takovej není. Není tady nikdo, kdo by mě objal a utěšil. Všichni mají svoje životy a jsou spokojení a ani si nevšimnou, že já nejsem. Ani si nevšimnou, že nemám už vůbec žádnou sílu. Že už prostě nemůžu. Protože takový to je. Všem je to úplně jedno. Teda aspoň do chvíle, kdy ode mě něco potřebují. To se pak možná chvíli zajímají a hrají si na přátele, ale ve skutečnosti jim jde jen o to, abych jim s něčím pomohla. Jako vždycky. Protože já přece zvládám všechno, že jo?

Tak strašně unavená

6. srpna 2019 v 14:34 |  Střípky myšlenek
Strávila jsem teď téměř měsíc na skautských táborech. Proč? Protože jsem chtěla pomoc ostatním oddílům.
A jsem teď tak strašně unavená.
Jenže všichni ti lidi, kterým jsem teď pomáhala, to zdařile ignorují. Jako kdyby měli pocit, že já prostě nemám právo být unavená. Já jsem ta holka, co je trochu negativní, ale vlastně vždycky dobře naladěná a vždycky hned připravena pomoci.
Ta holka, co místo toho, aby si na chvíli sedla a přečetla si knížku, plánuje program na tábory a na další akce, ta holka, která si udělá volno podle toho, jak vy potřebujete.
Já vím, že je to moje chyba. Že jsem prostě měla s tím pomáháním trochu brzdit, nastavit si určité hranice a umět říct ne. Jenže já to nedokázala. Myslela jsem si, že když budu na ostatní milá a budu se snažit jim pomáhat, budou mě mít rádi. Budou si mě vážit.
Neváží. Stala jsem se pro ně jen nějakou obyčejnou popelkou, která za ně roztřídí všechen hrách, ale která nemá právo na vlastní život. Na vlastní pocity.
Nemám právo na únavu a přitom jsem tak strašná unavená. Tak strašně moc. Nejradši bych si lehla do postele a jen spala a četla si a jedla, což už teď vlastně dva dny dělám. Dva dny poté, co jsem naprosto vybouchla.
Už jsem to nevydržela. Nemohla jsem se koukat, jak lidé dupou po mých pocitech, jak jsou pro ně nedůležité. Nemohla jsem už dál předstírat, že jsem tak strašně silná a že zvládnu všechno.
Nejsem silná. Nechci pořád všemu velet. Hrozně si přeju, aby za mnou někdy někdo přišel, objal mě a řekl mi, že všechno bude v pořádku. Že on to zařídí místo mě. Že si můžu odpočinout. A že mě má rád, i když mu zrovna neplním všechna jeho přání. Kdokoliv.
Teď ale vím, že s mým sebeobětováním musí být konec. Musím se naučit říct ne a občas něco odříct prostě proto, že potřebuju chvilku klidu.
Jen si na chvíli oddechnout.
A spát.
Tak strašně moc chci spát.

Výmluvy, výmluvy, výmluvy

26. července 2019 v 7:32 |  Střípky myšlenek
Tak strašně moc mi záleží na tom, co si o mně druzí myslí.
Snažím se s tím trochu pracovat, být si jistější sama sebou a neřešit, co si o mně kdo myslí. Trochu se mi to daří co se týče oblékání a nosím to, co se líbí mně, ale to je zatím tak jediný úspěch. Jinak stále hodně lpím na dobrém jménu.
Občas tak moc, že prostě používám výmluvy, abych zakryla něco, za co se stydím.
Včera jsme s kamarádkou byly na prohlídce bytu a pan domácí byl poměrně dost upovídaný. Kamarádka s ním za tu chvíli stihla probrat spoustu témat, já jsem převážně mlčela, jen občas jsem něco dodala nebo se zasmála.
"No, s vámi bych si mohl povídat celý den, ale tady Zuzka bude asi spíš přemýšlivý typ," prohlásil pan domácí.
Já jsem se samozřejmě začala ihned bránit: "Víte, já jsem dneska hodně brzo ráno vstávala, tak jsem taková unavená..."
Lež! Já jsem teda vážně vstávala brzy a přes tři hodiny cesty vlakem tomu moc nepomohly, ale realita je taková, že prostě nejsem ten typ člověka, který by se hned s každým přátelil. Musím člověka nejprve aspoň trochu poznat, než se před ním otevřu a začnu víc mluvit. Ve dvou ještě nějak konverzaci zvládám, protože se děsím trapného ticha, když ale konverzaci s ním zastala kamarádka, byla jsem spokojená.
Dalším příkladem jsou moje návstěvy na gynekologii.
"Tak co, Zuzko, nějaká změna?"
"Jaká změna?"
"No, máš už kluka?"
"Nemám."
"Jak to?"
Následuje trapná vteřina ticha, kdy přemýšlím, co říct.
"No... Já na to nemám moc čas, jsem pořád na skautech nebo tak."
Tohle teda není tak úplně lež, vážně toho času ve výsledku trochu nemám a občas přemýšlím nad tím, jak bych tam asi kluka narvala. Ale to si pište, že kdyby se nějaký objevil, určitě ho tam nacpu.
Jenže celá pravda je taková, že se prostě žádný neobjevil. Nepohybuju se úplně ve společnosti kluků a nejsem zrovna modelka, navíc nějakému seznamování zrovna neprospívá moje nízké sebevědomí. A tak o mně vlastně nikdy nikdo (normální) nestál.
Jenže vykládejte tohle lidem, že je vám dvacet, s klukem jste se asi ani nedrželi za ruku, protože o vás prostě nestojí. Všichni by si pak řekli, že na mně teda asi musí být něco vážně divného.
A tak se uchyluju k výmluvám. Omlouvám nějak snad každý rys mé osobnosti, který nemám úplně ráda, jen aby mě za něj ostatní neodsoudili.
Jen mě, prosím, mějte trochu rádi.

Fenomén chybějící pasty

20. července 2019 v 16:23 |  Střípky myšlenek
Sedím ve vlaku, sluchátka mi vypověděla službu, a tak chtě nechtě občas zaslechnu něco z rozhovoru dvou holek, které se mnou sedí v kupé. Podle plných krosen se chystají na nějaký výlet.
"Hele a máš s sebou pastu na zuby?"
"Ne, já doufala, že si ji vezmeš ty..."
Tohle mi připomíná asi úplně každou skautskou výpravu. Od té doby, co je člověk starší a přestane mu balit maminka, se obsah krosny značně proměňuje.
Člověk už tam třeba nenajde pláštěnku, protože přece bunda stačí, i když možná není nepromokavá. Za to se tam ovšem objevuje polštářek, jelikož bez něj se už člověk pohodlně nevyspí. Spoustu teplého oblečení nahradí nějaké slušné oblečení, které si člověk může vzít do společnosti, neboť už jsme přece jen moc staří na to, abychom jeli autobusem v teplácích. Povinnou baterku, která přece není potřeba, protože stačí ta v telefonu, nahradí deodorant, jenž se snaží napravit absenci sprchy.
A pak taky odpadne zubní pasta. Ne že bychom byli prasata, která si nečistí zuby a nevadí jim zápach z úst. Člověk prostě jen tak nějak spoléhá, že mu tu pastu půjčí někdo jiný.
Průšvih je, že takhle potom začnou přemýšlet všichni.
Nějakou dobu jsem s tím zvládala žít, jenže pak mi nejistota svěžího dechu na každé výpravě začala vadit. A tak jsem si pořídila speciální výpravovou pastu, kterou už prostě z krosny nevyndávám.
Zachraňuju tím spoustu lidí. Nemáte zač.
Jenže po letošním táboře, kde jsem byla téměř jediná vybavená, se se svou pastou asi budu muset rozloučit. Už z ní příliš nezbývá.
Proto chci v zájmu svých past (a past podobných dobrodinců) říct jediné - vozte si na akce zubní pasty! Zas tolik místa v té krosně nezaberou.
Děkuju.

Někdy je lépe a někdy ne

30. června 2019 v 9:13 |  Střípky myšlenek
Poprvé jsem pozvala kluka na rande.
Byl to krok, ke kterému se odhodlávám už dva měsíce. Vypadalo to, že se snad nikdy neodhodlám, jenže on přišel na moji narozeninovou oslavu.
Na oslavu, na kterou jsem ho ani nepozvala. Přivedla ho tam moje kamarádka.
A můžete mi vysvětlit, který normální kluk přijde dobrovolně na oslavu holky, která ho tak okatě balí?
Vysvětlení by to mělo dvě - jsem mu fakt sympatická (nepravděpodobné), nebo doteď nějak nepochopil, že se mi líbí (mnohem víc pravděpodobné). A já už chtěla, aby mu to prostě došlo.
Chtěla jsem to rozseknout a netrápit se tím. Na té oslavě to totiž bylo super, skvěle jsem se s ním bavila a on úplně dokonale zapadl mezi všechny mé kamarády. Všechno to dávalo smysl a já byla šťastná. Jenže po tomhle krátkodobém štěstí vždycky přijde vystřízlivění, kdy mi dojde, že ho mám teď ráda ještě víc a je to všechno jenom horší.
A tak přišlo na řadu pozvání. Probrala jsem to snad se všemi, abych vymyslela, kam ho pozvat a jestli je to vůbec dobrý nápad. Říkala jsem si, že bych možná moha zkusit kino - přece jenom bych prostě ráda zjistila, jestli se mnou někam půjde, ale stydím se s ním nějak dlouho mluvit. Jenže v kině nic dobrého nedávali, táhnout ho na animák mi přijde blbé a horory zase moc nemusím já...
Dalším nápadem bylo takové vtipné divadelní představení, které popisuje historii našeho města. Hrají to ochotníci, byla jsem se podívat i minulý rok a bylo to super. Jenže to bylo v termínu mého tábora, nebo až za hodně dlouhou dobu.
Nakonec to vymyslel můj jediný klučičí kamarád (kterému je mimochodem 17, takže se cítím trochu špatně, že mi o 3 roky mladší kluk radí se vztahy) - mám ho pozvat na mojito. Abyste pochopili, na mojí narozeninové oslavě jsme spolu (já a kluk, co se mi líbí) měli na starosti dělání mojita, dělali jsme ho ve velkém do hrnce, když došel bílý rum, použili jsme tuzemák, když došly limetky, přišly na řadu citróny. Byla to ve výsledku hrozná sranda. Takže pozvání mělo být geniální - nechceš se mnou zajít na mojito, abychom zjistili, jestli dělají lepší jak my?
Dobré, ne?
Mělo to ještě jeden bonus - zatím jsem vypozorovala, že nám ta komunikace jde tak nějak lépe, když se trošku napijeme. Já teda nepiju nějak moc, ale přece jen to trochu odbourá zábrany a já z něj přestanu být tolik nervózní.
Naplánovala jsem to na dnešek (zvala jsem ho včera), protože zítra jedu do Prahy a pak zmizím na dva týdny na tábor. A už se mi nechtělo čekat a řešit to až po táboře. Na odpověď jsem si musela počkat asi tak 6 hodin (už vím, že messengeru zrovna dvakrát neholduje).
Dozvěděla jsem se, že zastává názor, že mojito v hrnci o půlnoci je nejlepší. A že zítra (takže dneska) nebude doma.
Haha. Takže jsem byla odmítnuta.
Mám tak trochu pocit, jak kdyby mi dal pěstí přímo do srdce. Fakt jsem doufala, že by tohle mohlo vyjít. Že mi dá aspoň šanci.
Ještě nikdy jsem se neodvážila klukovi nějak naznačit své city, natož ho někam pozvat. Vypadá to, že se teď zase pár let k ničemu neodhodlám.
Ve výsledku jsem ale hrozně ráda, že jsem se k něčemu takovému odhodlala. Teď to asi bude chvíli děsně bolet, ale všechno jednou přebolí a já pak budu moct dát šanci zase někomu jinému. Jen doufám, že tentokrát mě pozve na rande on a já mu na to kývnu.

Musí loupat banán od bubáka!

27. června 2019 v 20:32 |  Střípky myšlenek
Nedávno se mezi mnou a mými kamarádkami rozvinula ostrá debata o tom, z jaké strany se má loupat banán. Přestože můj způsob - tedy od bubáka - je ten správný a naprosto normální, byla jsem jasně v menšině.
Stála jsem si však za tím, že pravdu mám já, protože takhle to prý loupou i opice a pro ty je to přece takhle přirozené, takže by to mělo být takhle přirozené i pro nás.
Nakonec jsem rezolutně prohlásila: "Můj kluk bude muset loupat banan od bubáka." A že jestli to tak nebude, tak se s ním prostě klidně rozejdu. Je však jisté, že podle správného loupání banánu poznám toho pravého.
Někteří už možná víte, že se mi jeden kluk nějakou dobu líbí. Úplným omylem se dostal na mou narozeninovou oslavu (jedna kamarádka ho přivedla. Prosím vás, řekněte mi, který normální kluk by šel na oslavu narozenin holky, která ho tak okatě balí, ale ani ho sama nepozvala?) a já se tedy rozhodla ho prověřit a zahájila jsem banánovou debatu.
Chvilku trvalo, než se dostal na řadu, sám od sebe se nezapojil, takže se ho jedna kamarádka (zasvěcena do mého banánového prohlášení i mých nepříliš dobře skrývaných citů) přímo zeptala.
"Noo, jak je ta šťopka," začal a mně se zastavilo srdce myšlenkou na to, že tenhle kluk vypadal ještě předtím tak nadějně a teď zjistím, že mi snad není souzen, "tak tam ne. Já ho loupu z té druhé strany."
"Jako od bubáka?"
"Jo. Od bubáka."
Takže teď už vím, že je to pravý. Zbývá mi jen zařídit, aby i on zjistil, že já jsem pro něj ta pravá.
A pak budeme spokojeně loupat banány od bubáka spolu.

Kam dál