Únor 2016

Ples a život

26. února 2016 v 13:49 Střípky myšlenek
Před týdnem jsem byla na plese. Docela jsem si to tam užívala. Až do jedné chvíle. Jedna z mých (ne tak docela) kamarádek se tam naprosto ožrala, seděla na židli a brečela. Obskakovali jsme ji a byli naštvaní, že nám to kazí večer. Ona pořád brečela. Pak se k nám připojil spolužák, seděl tam s ní jako dobu. Na chvíli jsme ho odvedli ven. "Běž pryč. Prosím. Odejdi. Nenech si tímhle kazit ples." přemlouvali jsme ho.
Teď nevím, proč jsem byla naštvaná. Jsem úplně jako ona, až na to, že k tomu nepotřebuju alkohol.
Běž pryč. Prosím. Odejdi. Nenech si tímhle kazit život.

Na skok u kosmetičky

15. února 2016 v 22:26 Střípky myšlenek
"Na skok" berte jako záležitost dvou hodin. To abychom si to ujasnili hned na začátek.
Nejsem člověk, který by o sebe nějak zvlášť pečoval. Zvláštní u žen (dívky, holčičky), že? Samozřejmě, že když si beru šaty (a že si je beru ráda, třeba do divadla), tak si oholím nohy, že se pravidelně myju, čistím si zuby a češu vlasy (to obzvlášť ráda!). Ale nemaluju se. Fakt ne. Radši si ráno hezky pospím. A oblečení taky nic moc... Na mou postavu se holt shání špatně.
A tak se asi ptáte - hele, co si vlastně dělala u kosmetičky? To je tak, když je vaše teta kosmetička. A obdarovává vás různými poukazy.
Nenene, nechápejte to teď špatně! Jsem za to vážně ráda. Je to pěkný dárek a já si pak i s tetou příjemně popovídám.
Nakráčela jsem si tam tedy dnes přesně v půl čtvrté (přišla jsem v 15:29 a čekala do 15:30, než jsem zaklepala). Myslím, že se mě teta trochu lekla. Přece jen jsem dneska vážně neměla svůj den a na mém vzhledu se to podepsalo. Ráno jsem se probudila s totálním bolehlavem a bolekrkem, že jsem ani mluvit nemohla. Ve škole ze mě první dvě hodiny byli nadšení, když jsem ze sebe nevydala ani hlásku. Tak jistě chápete, že nemoc se na vzhledu trochu projeví. A nepřidá tomu ani to, když nemůžete najít hřeben. Tak jsem si udělala velice slušivý (čti "rozpadající se") drdol, abych neučesanou hřívu nějak zamaskovala (nepovedlo se).
Zpátky k tetě, která se mě i přes prvotní leknutí rychle ujala. Položila si mě na lehátko, přikryla, no parádička, jak doma v postýlce.
Jenže pak to začalo! Trhání obočí! Kdo nezažil, nepochopí, jaká ukrutná bolest to je. Občas si říkám, jestli mi to za to stojí, jestli je moje obočí fakt tak hrozný, aby potřebovalo zásahy. Pak se podívám do zrcadla, vidím tu neskutečnou džungli, která mi asi brzy začne růst i na očích... Jo, stojí mi to za to.
Pokračujeme v krasojízdě! Další na řadě bylo mé oblíbené barvení řasů. Zdá se vám to jako blbost? Proč nepoužiju řasenku? Představte si holku s brejlema. To jsem já. A představte si, že ta holka má celkem dlouhý (leč světlý) řasy. Vezme řasenku, která je ještě trochu prodlouží... A utírat si každých pět sekund brýle od obtisklé řasenky, to nechcete. Navíc se mi nabarvené řasy líbí mnohem víc, připadá mi to přirozenější, nejsou tam žmolky, spojené řasy a tak... A neskonalá výhoda - vydrží to mnohem déle jak řasenka. Pak moje dlouhé řasy, které pak už nejsou světlé, vypadají skvěle! Má to jen jednu nevýhodu. Nesnáším, když mi někdo sahá na oči. To prostě nejde. Ani to nedělám schválně, ale mrkám, mám tiky v oku. Takže si jistě dovedete představit, jaký to byl se mnou boj.
Pak už přišly na řadu jen nějaké ty pleťové masky, masáž obličeje... Při tý jsem prostě usnula, protože jsem byla tak mrtvá, že už to nešlo. Doufám, že jsem nechrápala.
A ještě abych nezapomněla! Taková trapnější věc. Nechala jsem si vytrhat knírek. Přiznejme si to, chloupky pod nosem má snad každá žena, ale já z nich prostě umírám. Takže teta hezky vzala voskový pásky a že mě jich zbaví, aspoň na nějakou tu dobu. Takže hezky přiložit... a trhnout. Zkoncentrujte všechnu tu bolest z trhání obočí do jedné chvíle a vyjde vám tohle. Málem jsem si nechala vytrhnout jen půlku, ale tak přece nebudu mít tu druhou chlupaťoučkou, že. Přišla tedy druhá půlka plná svíjení se v bolestných křečích (dobře, trošku přeháním).
Ale tadá, teďka tu máme o kus hezčí holku!
Jsem na sebe hrdá.
Co vy? Už jste někdy byli (možná spíš "byly", protože chlapci se nám asi nepřihlásí) u kosmetičky? Doporučíte mi nějakou tu proceduru?

Semináře

13. února 2016 v 21:20 Střípky myšlenek
Jaký blázen pošle výběr seminářu v sobotu dopoledne? Pokud tipujete našeho zástupce ředitele, tak gratuluji, uhládli jste.
Abych vás trochu seznámila se situací - ve třetím ročníku gymnázií (aspoň u nás to tak je) si volíte semináře z nějakého předmětu, abyste se na něj prostě zaměřili více než na ostatní. Z tohohle předmětu pak většinou maturujete (je to logický, že jo, když se něco učíte víc, tak z toho asi složíte zkoušky radši). No a na mně teďka je, abych si vybrala dva semináře, případně ještě jeden nepovinný, které budu v příštím roce navštěvovat (neodvažuju se říct "studovat").
Tak mě napadá, že jsem právě tak trochu řekla, kolik mi je let. No nevadí, tahle chvíle asi jednou přijít musela. Ale přiznejte, že jste si mysleli, že jsem mladší?
Zpátky k seminářům! Dnes mi tedy přišel jejich seznam. Myslím, že to můžu popsat jedním slovem - katastrofa. Jenže to bych němohla mít blog, abych to popisovala všechno jedním slovem, že.
Tak vám radši rovnou ukážu, z čeho mám na výběr...

Semináře

Myslím, že deskriptivní geometrie a cvičení z fyziky bude to pravý pro mě.
A teď vážně...
Nesnáší jazyky, takže všechny konverzace, španělština a latina odpadávají.
Fyzika, chemie a matika (tudíž i deskriptivní geometrie) jsou předměty, které mi vážně nejdou, takže...
I když, abych řekla k matice - nějakou dobu mi šla. Bohužel jsme letos dostali nového učitele, od kterého jsem látku naprosto nechápala (přesto jsem většinou dostávala známky 1+, muhahaha. Jen jednou jsem dostala horší známku. Byla to známka 3/4... A byla ze čtvrtletky. Hádejte, kdo měl pak dvojku na vysvědčení...). Měli jsme ho jen půl roku a odešel ze školy, takže teď v pololetí přišla nová učitelka. Která neumí vyslovit R a Ř. Takže se učíme o pjavoúhlých tjojúhelnících, nezapomeňte na Pythagojovu větu, jo a do tamtoho gjafu najísujte pajabolu! A samozšejmě na hodiny potšebujeme jísovací potšeby, takže mi pšipomeňte, ať doma nenechám své kjužítko, pjavítko a tjojúhelník s jiskou.
A pak ať se mi někdo diví, že se o tý matice prostě nedokážu normálně učit. Vždyť to trhá uši.
Spousta lidí by mohla povídat, jak moc si nerozumím s počítači. I když chci jen něco jednoduše stáhnout, musím si hned zavolat přítele (rozumějte kamaráda či kamarádku) na telefonu (rozumějte na skypu, protože tam je to volání přece zadarmo. Jsem jen chudý student!). Už jsem takhle otravovala nespočet lidí (takže už nemám tolik kamarádů a kamarádek). Vždycky se mnou měli fakt nervy. Pápá, informatiko.
Zeptejte se mě, kde leží nějaké město. No šup, ptejte se. Ale ono je vlastně úplně jedno, na co se zeptáte, protože pokud to nebude město, ve kterém žiji, tak vám nebudu dokázat odpovědět. Asi je vám jasné, který seminář tímto odpadá, že?
A úplně slavně na tom nejsem ani s daty... Nikdy jsem nedokázala pochopit, proč mě dějepis nebaví. Učíme se tam o příbězích. A to je přece přímo pro mě, no ne? Ráda čtu o příbězích druhých, tak proč mě nebaví příběhy z historie?! Možná to bude těmi proklatými daty, ale nevím, opravdu nevím. Chvíli jsem nad tímhle seminářem uvažovala, jenže upřímně - jak moc by se mi učitel vysmál, když ani pořádně nevím, v jaký době žil Jan Hus? (ale za to si pamatuju datum jeho upálení. Ne rok. Jen datum. 6. července, kdyby to někoho zajímalo. Ten den má narozeniny moje sestřenka. Ale ten rok bych taky možná dala... No nebudu vám ho říkat, kdybych se náhodou spletla, ať se mi nesmějete. Jasně, že bych si mohla otevřít google a najít si to, ale nebudu vás vodit za nos a dělat ze sebe někoho jiného. Tohle já nedělám. Většinou.)
Bilogie je zajímavá jak v čem, a to je na ní to zrádné. Prostě mě něco baví a něco nudí k smrti (toho je bohužel mnohem víc). A co když se v semináři natrefím jen na to, co mě nudí?
Pokud správně koukáte, vidíte zbývající tři semináře.
Společenskovědní seminář. Jako upřímně, psychologie, sociologie a filozofie (ač jsme ji ještě nebrali. Ale četl jste někdo Sofiin svět? Je to fajn. I když jsem to ještě nedočetla. Nějak není čas. Ale na vykecávání čas mám, co?) mě celkem baví. Jenže pak se tam bere i ekonomie a politologie a to je prostě hnus. Aspoň pro mě. Pro vás možná ne, však každýho baví něco jinýho, že jo, ale pro mě je to prostě hnus. Takže fakt nevím, jestli tam jít nebo nejít. Je to dilema. Pomoc!
Dějiny umění. No, víte co, to mi přijde zajímavý. Učit se o různých uměleckých slozích a slavných umělcích! Dokonce se to hodí i k literatuře (ale k té se ještě dostaneme, nebojte)... Jenže to má jeden háček. Já jsem prostě absolutně umělecky nezaložený člověk. Neumím kreslit. Vůbec. Kdybych vám ukázala nějaký svůj obrázek, tipnete ho tak na třetí třídu. A to si ještě věřím. V hodinách výtvarky mě zachraňují jen dobré nápady a píle. Takže to vypadá asi takhle - učitel nám něco zadá, já tam pak několik hodin jen sedím, načrtávám a přemýšlím. Pak mám konečně nápad, takže to několik hodin kreslím. A když odevzdávám lehce podprůměrnou práci, zbytek třídy je už u třetího obrázku. Ale ty dějiny umění by mě prostě tak zajímaly! Není to fér.
No a literární seminář, na ten chci jistojistě. Jenže víte, čeho se bojím? Že se mi neotevře. Musí tam být minimálně devět studentů a zatím to vypadá, že mají všichni zájem jenom o bilogii, chemii, fyziku a matiku. Že by budoucí doktoři a matfyzáci?
Tak já ještě uvidím. Přece jen mám asi měsíc času. Třeba mě něco osvítí!

Jaké semináře byste si vybrali vy?

Pro ty línější mám anketku, ale budu mnohem radši, když se mi trochu víc rozepíšete v komentářích... Přece jen by mě i zajímalo, proč si někdo vybere tohle a tamto.

Jo a abych shrnula zbytek dne (co byste si bez toho počali, že jo). Vstávala jsem ve dvanáct, protože prostě proč ne. Jsem na to za sebe naštvaná, protože půl dne v čudu. Brácha s tátou (aaa, další uniklá informace, mám bráchu! A je mu 7, kdyby to někoho zajímalo. Malinkej parchantíček) jsou na horách (díky moc, že jste mě vzali taky), takže jsem doma sama s matičkou. No a ta mi slíbila, že si zajdeme na oběd. Ovšem dostali jsme se tam až kolem třetí hodiny a měli zavřeno. Tak že teda přijedeme v pět na večeři. Ovšem přece nebudu jíst, když už je skoro půl čtvrtý a bude večeře v pět... Takže jsem strávila skoro celej den o hladu. Pěkný!
Ještě jsem měla slíbený mojito. Víte, já jsem dost slušná a pod zákonem, takže alkohol zas tolik nepiju (všimněte si toho zas tolik). Jenže mojito je už mou dlouhodobou tohou! Já ho prostě strašně chci ochutnat, protože mám ráda to nealkoholický... Jenže míchanej drink vám většinou neprodají, když jste pod zákonem. Ale matička mi slíbila, že mi ho dneska koupí. Bohužel, v baru plno. Ach jo. Tak jsme zajeli do Albertu (reklama!), že si ho uděláme doma. Jenže tam neměli mátu...
Teď sedím na posteli, popíjím piňa coladu (jak se to vůbec píše?) a užírám k ní drahé čokoládové bonbony, kterými se asi rodičové snažili vykompenzovat hory. Pěkně strávený sobotní večer.
A s tou lahví bílého rumu jsem připravena zítra krásně oslavit Valentýna. (Nebojte, už jsem říkala, že jsem slušná. Takže jen vtípek. Možná.)

Dobrý pocit

13. února 2016 v 0:50 Střípky myšlenek
Dnešek je (byl) naprosto jednoduchý.
Mám ze sebe dobrý pocit, opravdu. Nemůžu vám říct proč, ne takhle na začátku naší známosti. Nepochopili byste mě. Až jednou přijde chvíle, kdy vám tahle (zatím utajená) část mého života bude moct připadat celkem normální, řeknu vám o ní, nebojte.
Ale znáte to, když máte dobrý pocit sami ze sebe? Mně se to příliš často nestává. Naposledy jsem ho měla, když mě vzali na skautské čekatelky (pro neskauty - je to prostě takový kurz). Vybírali tam z více lidí a já prostě doteď nemůžu uvěřit, že vybrali zrovna mě...
Miluju tenhle pocit. Zaplaví celé tělo a působí naprosto blahodárně. Hlasy, které mě ponižují, utichnou. Přestane mě bolet hlava. No dobře, teď už mě zase trochu pobolívá, ale to bude tím, že potřebuju spánek. Proč jsem tedy vzhůru, ptáte se? Neodpovím vám. Sama nevím.
Dost často něco nevím. Ale teďka, z toho dobrého pocitu, mi přijde, jak kdybych věděla cokoliv na světě! Jako kdybych začala celý svět chápat, rozumím smyslům vět, které jsem dříve nepochopila... Už vím, co se básník snažil říci.
Jsem šťastná. A vy máte tu možnost vidět, jak mi jiskří oči, jak se usmívám, až mi jsou vidět zuby, jak lehce se mi píše na klávesnici telefonu (taky nechápu, proč píšu článek na telefonu). Může se zdát, že takových chvil není v mém životě mnoho. Že jsem člověk zavalený depkami a že se neumím radovat. Já už vám ale říkala, že umím. Ty jemné vrásky na mé tváři jsou od smíchu. Směju se ráda a často a směju se strašně a vtipně.
Zaposlouchejte se někdy do smíchů ostatních. Začnete se pak smát taky. Prvně vám bude připadat legrační, jaké vydávají zvuky. A pak možná zjistíte, že nikdo na světě se nesměje normálně, ale že každý smích má nějaké to vlastní kouzlo. Protože je to smích. A smích je krásný.
Tímhle vším se vám snažím říct jen jedno. Dnešek byl fajn. Já se mám fajn. Smějte se se mnou, dokud je čas - příště třeba zas budeme společně plakat.
Ale dneska se smějem. Takový to už v životě je.

Něco na začátek, něco o mně

11. února 2016 v 22:12 Střípky myšlenek
Já tu krásu na světě vidím, fakt. Vidím všechny ty krásný kytky a louky a lesy a rybníky. Vážně, miluju rybníky. Můj nejoblíbenější koutek, kam chodím brečet, smát se, křičet, je právě u takového jednoho rybníka. A na tom rybníku je lodička. Moje lodička. Ve skutečnosti vůbec není moje a ani nevím, komu vlastně patří, protože jsem tam nikdy nikoho dalšího nepotkala, ale pro mě je prostě moje. Občas tam v té loďce jen tak sedím, pozoruju hladinu, čtu si, poslouchám písničky. A občas si tam vlezu na takovou lávku a jsem jen pár centimentrů nad vodou, ale celé moje tělo vibruje strachem. Mám strašný strach z výšek. Tohle sice není žádná výška, ale stejně se bojím, že spadnu. Někde jsem četla, že lidé se nebojí výšky, ale právě toho pádu. Něco pravdy na tom asi bude.
Dokážu se z věcí naprosto upřímně radovat, fakt. Raduju se, když mi vyjde příklad z fyziky. A věřte mi (nebo nevěřte, přece jen se ještě příliš neznáme a důvěra by se neměla pěstovat tak rychle), to jou celkem zázraky. Nejsem zrovna nadějný fyzik. Vlastně mi to ve škole celkově zrovna dvakrát nejde. I když o tomhle se se spoustou lidí hádám. Oni říkají, že mi to jde. Jenže já vím svý. Každý z nás má laťku někde jinde a pro každýho je úspěch něco jiného. A já prostě nedosahuju toho, čeho bych chtěla. Nejhorší ale je, že mě to v tý škole vůbec nebaví. U většiny hodin prostě naprosto umírám a asi jediná chvíle, kdy mě přeci jen učitel dokáže zaujmout, je literatura. Miluju knížky, ale o tom vám snad povím jindy, to je až moc dlouhý příběh plný vášně, radosti a slz. V literatuře sice bereme trochu jiné žánry, než jaké já čtu, ale stejně mě to baví. Je to zajímavé, jak člověk dokáže milovat knihu, kterou ani nikdy nečetl. Ve zbytku češtiny už mi to tolik nejde, kromě pravopisu (ten mě baví, ale jistě je co zlepšovat). Nesnáším pravopisné chyby a ukamenovala bych se, když nějakou (hlavně hodně zřetelnou) sama napíšu. Ale stále mi dělají problém malá a velká písmena (to je prostě ďáblův výmysl). A naprostou pastí je pro mě slovo "svatba"! Já prostě vždycky musím dlouho přemýšlet nad tím, jak se to píše... Svatba nebo svadba, to je oč tu běží. Já vím, já vím, je to naprosto jednoduché slovo, ale každý máme nějakou tu Achillovu patu. Jenže určovat u slov vid, pád a kdovíco ještě? To si radši půjdu vypočítat nějaký ten příklad z fyziky... Nemám ráda ani sloh, ale to jste si jistě už všimli z mého neuspořádaného projevu. Mě ale prostě nebaví psát podle toho, jak nám někdo zadá. Přesto ráda píšu. Občas. Když mám nějaký nápad, což není vlastně často. A často to pak ani nedokončím. Neudržím jednu nit příliš dlouho. Ale jestli něco napíšu, ukážu vám to, slibuju (ale slibům příliš nevěřte. Znáte to, sliby chyby). A pro můj neuspořádaný projev mám jednu moc pěknou výmluvu - právě se vám představuji, no ne? Říkám vám něco o sobě. A jak se popíšu lépe než pomocí toho, co se mi právě honí hlavou. A přece nikdo z nás snad nemá myšlenky úplně uspořádané a honí se mu tam takhle pátá přes devátou. Příště už se tedy možná v mém stylu psaní vyznáte lépe (pokud na mě nezanevřete), ale pro dnešek a pro to, abyste mě lehce poznali, je důležité právě tohle.
Já se vám tu celou dobu ale snažím říct jednu věc. Raduju se a miluju a vidím krásu světa. Ale mám svoje vlastní stíny. A hlasy v hlavě. Ne, že by to byla nějaká psychická porucha (nebo možná je, nejsem psychiatr). Ale mám prostě hlasy, které mi našeptávají špatné věci. "Jsi tak ošklivá." je jedna z nejčastějších. Hned po ní následuje "Jsi tak neschopná.". A v mém repertoáru samozřejmě nesmí chybět ani "Jsi naprosto hloupá.", "Nikdo tě nemá rád." nebo "Co tady vůbec děláš?". Tyhlencty hlasy tu nejsou vždycky. Ale vlastně poměrně často. Je to tak, že si člověk už myslí, jak je konečně šťastný, a ty hlasy zas přijdou. A začnou bodat a hulákat jeden přes druhý. Nejsem ten typ, co by to vydržel. Jsem ten typ, co se jim naprosto poddá. Jediné, co mi trochu pomáhá je zkrotit, je psaní. Proto jsem si založila tenhle blog. Uvidíte tu můj život, naprosto se před vámi svléknu. Někdo si třeba myslí, že by se špatná nálada neměla ukazovat lidem. Já ji taky většinou neukazuji. Nemluvím o ní se svými kamarádkami (a věřte mi, jsou to celkem kamarádky do nepohody, jen o tom nemáme potřebu mluvit), nemluvím o ní s psycholožkou (i když někteří by byli rádi, kdybych mluvila. Tůdle), nepíšu o ní sáhodlouhé statusy na facebook. Mám jen tenhle blog, kde to možná ani nikdo neuvidí. A jestli to někdo uvidí, tak si buď řekne, že jsem blázen, anebo se v tomhle trochu pozná a řekne si, že s tím přece jen není sám. Že to takhle cítí i někdo další.
Já doufám, že tu nebudou vždycky jen špatné věci. Že tu budou i mé radosti, že se mi občas podaří zavtipkovat. A že tu budou i neutrální věci, protože takových je život plný. Takže vítejte. Tohle je můj život.