Něco na začátek, něco o mně

11. února 2016 v 22:12 |  Střípky myšlenek
Já tu krásu na světě vidím, fakt. Vidím všechny ty krásný kytky a louky a lesy a rybníky. Vážně, miluju rybníky. Můj nejoblíbenější koutek, kam chodím brečet, smát se, křičet, je právě u takového jednoho rybníka. A na tom rybníku je lodička. Moje lodička. Ve skutečnosti vůbec není moje a ani nevím, komu vlastně patří, protože jsem tam nikdy nikoho dalšího nepotkala, ale pro mě je prostě moje. Občas tam v té loďce jen tak sedím, pozoruju hladinu, čtu si, poslouchám písničky. A občas si tam vlezu na takovou lávku a jsem jen pár centimentrů nad vodou, ale celé moje tělo vibruje strachem. Mám strašný strach z výšek. Tohle sice není žádná výška, ale stejně se bojím, že spadnu. Někde jsem četla, že lidé se nebojí výšky, ale právě toho pádu. Něco pravdy na tom asi bude.
Dokážu se z věcí naprosto upřímně radovat, fakt. Raduju se, když mi vyjde příklad z fyziky. A věřte mi (nebo nevěřte, přece jen se ještě příliš neznáme a důvěra by se neměla pěstovat tak rychle), to jou celkem zázraky. Nejsem zrovna nadějný fyzik. Vlastně mi to ve škole celkově zrovna dvakrát nejde. I když o tomhle se se spoustou lidí hádám. Oni říkají, že mi to jde. Jenže já vím svý. Každý z nás má laťku někde jinde a pro každýho je úspěch něco jiného. A já prostě nedosahuju toho, čeho bych chtěla. Nejhorší ale je, že mě to v tý škole vůbec nebaví. U většiny hodin prostě naprosto umírám a asi jediná chvíle, kdy mě přeci jen učitel dokáže zaujmout, je literatura. Miluju knížky, ale o tom vám snad povím jindy, to je až moc dlouhý příběh plný vášně, radosti a slz. V literatuře sice bereme trochu jiné žánry, než jaké já čtu, ale stejně mě to baví. Je to zajímavé, jak člověk dokáže milovat knihu, kterou ani nikdy nečetl. Ve zbytku češtiny už mi to tolik nejde, kromě pravopisu (ten mě baví, ale jistě je co zlepšovat). Nesnáším pravopisné chyby a ukamenovala bych se, když nějakou (hlavně hodně zřetelnou) sama napíšu. Ale stále mi dělají problém malá a velká písmena (to je prostě ďáblův výmysl). A naprostou pastí je pro mě slovo "svatba"! Já prostě vždycky musím dlouho přemýšlet nad tím, jak se to píše... Svatba nebo svadba, to je oč tu běží. Já vím, já vím, je to naprosto jednoduché slovo, ale každý máme nějakou tu Achillovu patu. Jenže určovat u slov vid, pád a kdovíco ještě? To si radši půjdu vypočítat nějaký ten příklad z fyziky... Nemám ráda ani sloh, ale to jste si jistě už všimli z mého neuspořádaného projevu. Mě ale prostě nebaví psát podle toho, jak nám někdo zadá. Přesto ráda píšu. Občas. Když mám nějaký nápad, což není vlastně často. A často to pak ani nedokončím. Neudržím jednu nit příliš dlouho. Ale jestli něco napíšu, ukážu vám to, slibuju (ale slibům příliš nevěřte. Znáte to, sliby chyby). A pro můj neuspořádaný projev mám jednu moc pěknou výmluvu - právě se vám představuji, no ne? Říkám vám něco o sobě. A jak se popíšu lépe než pomocí toho, co se mi právě honí hlavou. A přece nikdo z nás snad nemá myšlenky úplně uspořádané a honí se mu tam takhle pátá přes devátou. Příště už se tedy možná v mém stylu psaní vyznáte lépe (pokud na mě nezanevřete), ale pro dnešek a pro to, abyste mě lehce poznali, je důležité právě tohle.
Já se vám tu celou dobu ale snažím říct jednu věc. Raduju se a miluju a vidím krásu světa. Ale mám svoje vlastní stíny. A hlasy v hlavě. Ne, že by to byla nějaká psychická porucha (nebo možná je, nejsem psychiatr). Ale mám prostě hlasy, které mi našeptávají špatné věci. "Jsi tak ošklivá." je jedna z nejčastějších. Hned po ní následuje "Jsi tak neschopná.". A v mém repertoáru samozřejmě nesmí chybět ani "Jsi naprosto hloupá.", "Nikdo tě nemá rád." nebo "Co tady vůbec děláš?". Tyhlencty hlasy tu nejsou vždycky. Ale vlastně poměrně často. Je to tak, že si člověk už myslí, jak je konečně šťastný, a ty hlasy zas přijdou. A začnou bodat a hulákat jeden přes druhý. Nejsem ten typ, co by to vydržel. Jsem ten typ, co se jim naprosto poddá. Jediné, co mi trochu pomáhá je zkrotit, je psaní. Proto jsem si založila tenhle blog. Uvidíte tu můj život, naprosto se před vámi svléknu. Někdo si třeba myslí, že by se špatná nálada neměla ukazovat lidem. Já ji taky většinou neukazuji. Nemluvím o ní se svými kamarádkami (a věřte mi, jsou to celkem kamarádky do nepohody, jen o tom nemáme potřebu mluvit), nemluvím o ní s psycholožkou (i když někteří by byli rádi, kdybych mluvila. Tůdle), nepíšu o ní sáhodlouhé statusy na facebook. Mám jen tenhle blog, kde to možná ani nikdo neuvidí. A jestli to někdo uvidí, tak si buď řekne, že jsem blázen, anebo se v tomhle trochu pozná a řekne si, že s tím přece jen není sám. Že to takhle cítí i někdo další.
Já doufám, že tu nebudou vždycky jen špatné věci. Že tu budou i mé radosti, že se mi občas podaří zavtipkovat. A že tu budou i neutrální věci, protože takových je život plný. Takže vítejte. Tohle je můj život.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 work-with-kaite work-with-kaite | Web | 12. února 2016 v 10:06 | Reagovat

Hezky a čtivě píšeš;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama