Květen 2018

Chtěl bych o tobě psát knížku

31. května 2018 v 15:22 Střípky myšlenek
Existují dny, které se vůbec netváří jako dny výjimečné, ba naopak, tváří se nadmíru obyčejně, a člověk by ani nepoznal, že něčím zvláštní přece jen budou. Jedním takovým dnem byl včerejšek.
Maturitu už jsem měla týden úspěšně za sebou, ale do školy jsem se přece jen ještě na chvíli vrátila - abych podpořila svou kamarádku, kterou to čekalo až teď. Tolik jsem se těšila, až uvidím její maturitu z češtiny, protože pozorování maturity z češtiny mě prostě tak nějak baví.
Celé to rychle odsýpalo, podívala jsme se nejen na češtinu, ale i na dějepis a zeměpis (angličtinu jsem, bohužel, nestihla).
Po poslední zkoušce jsem ochotně poskytla kamarádce kapesník a všem vysvětlovala, že nebrečí, protože by podala tak strašný výkon, ale prostě jen proto, že je ráda, že už to má za sebou. Stejně jako já. Chápaly jsme se.
Přišlo vyhlášení a po něm jsem se chystala zase zpátky domů. Přece jen mi ještě v knížce zbývá dost stran. Kamarádka se mě ale zeptala, jestli s nimi nechci ještě někam zajít.
"To asi ne, hele, vždyť vy tam jdete jako třída, to by bylo trapný," řekla jsem jí na to.
"Prosím tě, vždyť nás tam jde jen pár, to vůbec není trapný, pojď, bude to v pohodě," řekla zas ona mě, protože už dávno ví, jak nesmělá jsem. A když se k ní přidali i její spolužáci, rozhodla jsem se, že teda půjdu.
Nakonec se k nám přidala ještě další moje kamarádka, ne z jejich třídy, což mi trochu dodalo sebevědomí. Vždycky jsem radši, když tam mám ještě někoho, než když jsem proti všem úplně sama.
A musím říct, že to byl skvělý večer. Pokusila jsem se vylézt ze své ulity a myslím, že to je něco, na co kamarádčini spolužáci už nějakou dobu čekali - přece jen si z mé nesmělosti už poměrně dlouho utahovali. Ale utahovali v takovém tom dobrém slova smyslu.
Rovnou jsme se domluvili, že se ještě někdy sejdeme, že si uděláme takové dopoledne deskových her u nás na zahradě, protože to je paráda.
Když pak všichni odešli a zůstali jsme tam já, kamarádka (ta ne z jejich třídy) a jeden kluk, který vlastně zůstat musel, protože tam pracuje, došlo i na vážnější témata. Jako jsou naši rodiče a naše vysoké školy.
"U nás se nikomu nelíbí, že jdu studovat češtinu, prý je to úplně zbytečný. A já teď teda taky nevím, jestli jsem si vybrala správně, tohle mě nahlodává," prozradila jsem já.
"Moje mamka prohlásila, že jsem jí strašně zklamala, když jsem se nedostala na tu psychologii," přidala se kamarádka.
"Můj táta mi řekl, že nemám na to, abych se dostal na medicínu," zakončil to onen kluk.
A já si myslím, že přesně tímhle jsme tak nějak stvrdili naše přátelství. Že když se člověk trochu otevře, tak už to asi něco znamená, že tohle lidi neříkají všem na potkání. Že spolu tak nějak dokážeme soucítit.
Ale věc, která mi uvízně v paměti asi napořád, se vlastně stala až potom, až když jsme řešili maturitu.
"Ani jsem za maturitu nic nedostal," řekl on - ovšem ne vyčítavě, jen tak to prohodil, už ani nevím, v jakém kontextu to bylo.
"Já taky ne," přidala jsem se, ale pak jsem se zarazila.
"Vlastně jo. Dostala jsem od táty kytku," na chvíli jsem se odmlčela, "já kytky ale nemám moc ráda. Vždycky hned opadají a je to škoda."
"Já bych o tobě chtěl psát knížku. To by bylo něco."
Tohle, tohle je ta věc, která z obyčejných dnů dělá dny neobyčejné. Když někoho napadne, že by o vás šla napsat kniha. Protože očividně nejste až tak nezajímaví, jak jste si mysleli.
Když vás někdo doopravdy poslouchá.

Pomalé plynutí prázdných dnů

29. května 2018 v 19:44 Střípky myšlenek
Snad ještě nikdy jsem nebyla vrhnuta do takové hromady volného času. Vážně. Čtyři měsíce? To je strašně moc.
Sice jsem vždycky ty dva měsíce měla, ale zaplácla jsem je, ani nevím jak. Dva týdny tábor, nějaká ta brigáda, pak kamarádky, cestováníčko... A bylo září a já zas nastoupila do školy.
Teď už do tý školy nenastoupím. A bolí to. Fakt. Vždycky jsem se těšila, až z gymplu vypadnu, ale teď se mi to vůbec nelíbí. Chci tam zpátky!
Neříkám, že si ten volný čas teď neužívám. Vygruntovala jsem si pokoj a knížky v knihovničce přerovnala podle abecedy (což dalo docela zabrat, věřte mi, nemám knížek zas tak málo). Přečetla jsem Ňadro. Čtu V jedné osobě.
Já totiž vlastně skoro pořád jen čtu. Dopoledne se vyvalím na zahradu s knížkou a vodou s mátou a citronem, zapnu rádio, co jsem dostala k Vánocům asi tak v první třídě, a čtu. Když hrají české písničky, tak nečtu, protože to by se mi slova míchala dohromady. Anglickým nerozumím, takže to je v pohodě.
Já čtu ráda. Jenže si říkám - jak dlouho to ještě vydržím? Moc na to nevypadám, ale jsem člověk, co nesnáší dlouhé sezení na zadku. Ráda něco dělám. Poznávám, objevuju.
Cestování? Mám v plánu si koupit neomezenou jízdenku od Českých drah, která platí dva týdny a budu si s ní moc jezdit kdekoliv po republice. Na to se těším, i když se i trochu bojím, protože přece jen mi vždycky není úplné příjemné takhle jezdit sama. Jsem trošku strašpytel, no. Platí samozřejmě jen v červenci a srpnu, to znamená, že teď v červnu mám smolíka.
V září pak chceme s kamarádkou kousek té Evropy. Jenže do září je taky moře času.
Letos ani nemám žádnou brigádu. No jo, měla bych se stydět. Jenže ta z minulého roku už letos nešla a já tak řešila maturitu a podobně, že jsem si zapomněla něco kloudného najít.
K tomu už má většina mých kamarádek přítele, což znamená, že většinu času tráví s nimi. Nebo s ostatními páry. Což mi je ale stejně jedno, protože já jsem jen půlka páru, a tak mi tyhle akci tak trošku nevyhovují.
A i když jsem introvert, chybí mi lidi. Chtěla bych si strašně zkusit poznat někoho nového - víte, jen proto, abych věděla, že na to mám. Že to zvládnu a že zvládnu vysokou. Abych se prostě uklidnila.
V té spoustě volného času mám totiž i spoustu času na přemýšlení a depkaření.
No nic, jdu si radši zase číst.


Ňadro - Philip Roth

28. května 2018 v 11:12 Co čtu
Už když jsme si o téhle knížce říkali na literárním semináři, věděla jsem, že si ji budu chtít přečíst. A když jsem zjistila, že ji mají v Levných knihách za 19 korun, bylo rozhodnuto.
Zaujalo mě na ní... úplně všechno. Vždyť v jaké jiné knížce se hlavní postava promění v ňadro. Navíc to bylo inspirovánou Kafkovou Proměnou, která se mi dost líbila.
Nevěděla jsem, co čekat, vlastně jsem toho zas tak moc nečekala, přece jen to má asi 60 stránek a na těch se toho tolik nestihne. Nakonec jsem byla příjemně překvapena!
Knížka je vtipná a několikrát jsem se u ní smála i nahlas a kamarádce musela vtipné pasáže ukazovat, což se mi zas tak moc nestává. Hezky to plynulo a dočteno bylo hned. Doporučuju ji všem, kteří si zrovna prošli nějakým těžkým obdobím (a tím myslím třeba maturitu, že, nebo prostě něco, co vám dalo zabrat) a chtějí si trochu oddechnout. Vtip je to dobrý. A myslím, že jinak to autor ani nezamýšlel.
Mínusem pro mě možná byla obálka, na které bylo prso, takže jsem se cítila trapně, když jsem třeba hlídala bráchu na dětském hřišti a tohle vytáhla z kabelky. V knížce je taky spousta, ehm, jak to říct, erotických scén, ale ty vlastně ještě umocňují vtipnost celého příběhu.
A tak nezbývalo nic jiného, než znovu navštívit Levné knihy a vykoupit vše, co tam od Philipa Rotha měli. Na tohohle spisovatele jsem rozhodně zvědavá!

Výsledek obrázku pro ňadro philip roth

Snad si mě někdo adoptuje

27. května 2018 v 16:49 Střípky myšlenek
Teď mi sice odpadl stres z maturity a z přijetí na vysokou školu, ale místo něj nastupuje zas jiný stres. Já totiž asi nedokážu být člověkem, který by se z ničeho nestresoval.
Stresuje mě vysoká škola. Přesněji to, že tam budu úplně sama.
Bylo mi jasné, že na stejný obor jako já se nikdo nepřihlásí. Ale doufala jsem, že někdo půjde aspoň do stejného města. Brno je přece obří město se skvělou školou, muselo to klapnout, aby aspoň jedna z mých kamarádek zamířila tam.
Jenže ono ne. Všechny moje kamarádky míří do Prahy a pár do Olomouce. Dá se říct, že Olomouc není tak daleko, že je určitě ještě někdy budu vídat, což asi fakt budu (doufám). Ale já se bojím, co si počnu sama v Brně. Sama v tom obřím městě.
Vždycky jsem byla značně introvertní, seznamování s novými lidmi mi moc nejde. Možná za to můžou mé komplexy, možná stydlivost, možná prostě moje povaha. Ale nerada mluvím na cizí lidi. A když na mě promluví oni, většinou jsem strašně nervózní a pak blábolím kraviny, což samozřejmě neudělá příliš dobrý první dojem.
Jednou jsem někde viděla takový obrázek, na kterém bylo napsáno, že introverti si nehledají kamarády, že introverty vždycky adoptuje nějaký extrovert.
Možná se vám to zdá nereálné, ale opravdu je to tak. Když jsem přišla na seznamovací přespávačku gymplu, byla jsem vystrašené jedenáctileté děvčátko, které nevědělo, co si tam samo počít. Ještě ten den se mě ujala jedna z ostatních holek a přidala mě do své party. A já to s tou partou táhla celých osm let až doteď.
Nebo letos - chodila jsem na literární seminář a jeden z kluků tam (spolužák a kamarád jedné mojí kamarádky ze skauta) si ze mě dělal srandu, že jsem taková nesmělá. Moc jsem nevěděla, co si o tom mám myslet, jestli si ze mě prostě utahuje, nebo to myslí dobře. Nakonec se to nějak celé překlenulo a vyvrbilo a teď sice nejsme přátelé na život a na smrt, ale určitě si aspoň trochu přátelé jsme. Adoptoval si mě.
Musím tedy doufat, že něco takového se stane i na vysoké. Že si mě prostě někdo adoptuje, začlení mě do své party a já tak přežiju dalších pět let.
Prosím.
Ale kdyžtak - ještě pořád mám knížky.

Takový ten pocit smutku

26. května 2018 v 15:59 Střípky myšlenek
Já nevím, jestli tenhle pocit někdo znáte. Mě už provádí odnepaměti. Nenávidím ho.
Přichází většinou ve chvílích, kdy je všechno v největším pořádku. Když jsem u kamarádky a povídáme si, když jsem na oslavě, když jedu někam pryč, na výlet. Najednou se mi z ničeho nic tak nějak divně sevře hrudník a cítím se strašně nešťastně.
Trvá to vždycky maximálně minutu, ale mě to na tu chvíli úplně ochromí, protože si říkám, sakra, měla bych být šťastná, něco je špatně.
Zajímavé je, že se mi to nikdy neděje doma. Vždycky jen, když jsem někde pryč. A nikdy to není, když jsem sama, vždycky jsem ještě s někým dalším.
Jako malá jsem si myslela, že je to steskem po domově. Teď už si tím nemůžu být úplně jistá - vždyť já jsem občas mnohem radši někde jinde než doma, ráda odtamtud utíkám pryč.
Tak proč teda tyhle stavy přicházejí? Chtějí mi ukázat, že nemám právo být šťastná, že vždycky se ten smutek vrátí?

Dobrodružství s piráty aneb maturitní sloh

25. května 2018 v 11:22 Pokusy o psaní
Jelikož mám maturitu už úspěšně za sebou, rozhodla jsem se vám ukázat, jak jsem si "poradila" s takovým maturitním slohem. Zadání znělo:
Vypravování Marca Ricciho o tom, jaké dobrodružství s piráty prožili lidé plující na Černém orlu (úvodem vypravování je výchozí text)
Výchozí text odděluju v příběhu mezerou, tak to snad pochopíte. A ještě bych vám chtěla říct, že jsem za tohle měla jedničku. 29 bodů ze 30. Fakt. Taky tomu nemůžu uvěřit. Na moji obhajobu, na ten sloh není moc času a ten spisovatelský duch ve mně pracuje pomalu... Vlastně vás, budoucí maturanty, chci jen uklidnit, že to není až tak těžký a že jednička je fakt za nic.
Tak jdeme na to.

31. července 1651
Jmenuji se Marco Ricci a jsem obyčejný obchodník z Janova. Už je to pět dní, co jsem se nalodil na Černého orla. Kromě mě a posádky je na palubě ještě bohatý francouzský markýz Louis de Rohan, ten ale tráví většinu času ve své kajutě.
Po včerejší bouři je moře stále neklidné. Kapitán, vysoký snědý hromotluk, právě spočítal ztráty. Zpřelámaný hlavní stěžeň, poškozené kormidlo.
Náhle někdo vykřikl: "Loď na obzoru!"
Když jsem rozeznal její vlajku, krve by se ve mně nedořezal. Byla celá černá, z té černě ale na dálku svítily zkřížené hnáty.

"Piráti," zamumlal jsem. Ztratilo se to v křiku ostatních. Všichni propadli panice. Nemohli jsme utéct, s poškozeným kormidlem se loď nedala dost dobře ovládat. Kapitán se o to sice chvíli pokoušel, ale piráti se k nám kvapem blížili.
Lidé šíleli. Skákali přes palubu, ječeli. Nehleděli na ostatní, na ty, kteří spadli na zem - dupali po nich a lámali jim kosti.
Já jsem běžel do své kajuty pro mačetu. Obchodníci s mačetou většinou neumí zacházet. I já jako malý tvrdil svému otci, že tuto dovednost nikdy nevyužiji. Prosil jsem, ať už skončíme s těmi dlouhými tréninky. Kéž bych ti za ně mohl teď poděkovat, tati.
Netrvalo dlouho a piráti se dostali na naši loď. Bránil jsem se jim. Máchal jsem kolem sebe mačetou a musel jsem vypadat jako šílenec. Také jsem v tu chvíli šílený byl. Šílený strachy. Nechtěl jsem ale nechat strach, aby mě ovládnul, a bil jsem se dál.
Lidé okolo mě umírali. Na některé čekala okamžitá smrt, jiní se svíjeli dlouhé minuty v bolestné agónii. Živých rychle ubývalo.
Piráti mě zahnali až do podpalubí. Můj boj se mohl zdát zbytečný, ale já jsem se nechtěl jen tak vzdát. Přál jsem si z tohoto světa odejít se ctí.
Zahlédl jsem pár pirátů, kteří mířili do kajuty markýze de Rohana. Markýz byl dobrý člověk. I přes své neuvěřitelné bohatství se ke všem lidem choval mile a s respektem. Jal jsem se ho tedy chránit.
Vtrhl jsem do jeho kajuty a začal bojovat. Bylo to jen několik desítek sekund, přestože mně to připadalo jako dlouhé hodiny boje, když jsem smrtelně zranil jednoho z pirátů. Krev z něj doslova prýštila. Zastavilo mě to. Ještě nikdy jsem nikoho nezabil.
Z transu mě probral až hlasitý výkřik. Ohlédl jsem se a spatřil markýze s dýkou v srdci. Nezvládl jsem ho zachránit. Zabil jsem člověka. V té chvíli se ve mně něco zlomilo a já už neměl sílu dál bojovat.
Čekal jsem na smrt. Ta ale nepřicházela. Piráti mi vzali mačetu a táhli mě pryč.
"Heleď se, ty vodpornej votravo, voddělals nám parťáka. To ti jako příde v pohodě, bo co? Ale s mačetou to teda válíš, to jako jo. Moh by ses nám hodit," říkal mi jeden z nich.
Dotáhli mě na svou loď. Smrdělo to tam po rumu, tabáku a potu. Ihned mě přivázali ke stěžni, asi abych jim nezačal utíkat. Na to jsem ale neměl ani pomyšlení. Nezachránil jsi markýze, zabil jsi člověka, to bylo to jediné, co se mi honilo hlavou.
Pak sem dotáhli ještě někoho Byl to náš kapitán. Tady vypadal nějak menší než na naší lodi.
"Kapitán dycky umírá jako poslední. Tohlencto pravidlo mi dodržujem," odporně se zasmál někdo, kdo vypadal jako kapitán pirátů, a odhalil své zažloutlé zuby.
Zapálili Černého orla, naši loď. S kapitánem jsme sledovali, jak plameny požírají dřevěné prkna zbarvená krví. Potom do našeho kapitána zabodli mou mačetu.
Kapitán pirátů přišel ke mně a mířil na mě jakousi bambitkou.
"Ty sprej zabil jednoho z mejch chlapů. Normálně bych si to s tebou hnedka vyřídil, ale teďkonc je nás pirátů ňák málo. Potřebujem posily. Takže hošánku," s těmito slovy mi přiložil zbraň k hlavě, "vode dneška nás budeš hezky poslouchat a dělat, co ti řeknem, jinak tě hnedka vodkrágluju. Je to jasný?"
Kývl jsem hlavou, i když všechno ve mně chtělo křičet, že ne. Že já jsem jen obyčejný obchodník a chci se vrátit domů za svou ženou. Že nevím, jak jsem mohl zabít člověka, že já nikdy nebyl vrah. Jenže hlaveň mě pálila do spánku a já neměl na výběr.
Ode dneška ze je mě pirát a vrah.

Štístko?

23. května 2018 v 20:50 Střípky myšlenek
Jsem šťastná, jsem šťastná, jsem šťastná!
Dneska byl den D, možná spíš den M. Je vlastně jedno, jak tomu budeme říkat. Prostě den, kdy jsem měla projít zkouškou zatím největší - tedy maturitou.
Co vám budu nalhávat, moc jsem se v noci nevyspala. Celou dobu se mi hlavou honilo, kdo postavil Kuks, kdy který král vládl a spousta anglických slovíček. Navíc jsem ráno měla nařízeného budíka na pátou, protože jsem maturovala od sedmi. Chtěla jsem si ještě něco zopakovat.
První byla čeština. Já se na ni zrovna dvakrát neučila. Přečetla jsem všechny knížky, co jsem si vybrala, to jo. Byly fakt skvělý! Objevila jsem tam neuvěřitelné klenoty, teď jsou to jedny z mých top knížek. A taky jsem si jednou přečetla rozbory, co jsem vyhrabala někde na internetu. Na víc prostě nebyl čas. Čeština sice byla jediným předmětem, ze kterého jsem si fakt moc moc moc přála jedničku, ale řekla jsem si, že se smířím i s horší známkou, jen abych z ostatních předmětů aspoň měla šanci projít.
Hrozně jsem se modlila, abych si vylosovala číslo 7 (Farma zvířat), 8 (1984), nebo 14 (Svět podle Garpa). Padla jedenáctka. Strašně se mi ale ulevilo, protože jsem věděla, že to nebude žádná poezie.
Byl to Jeden den Ivana Děnisoviče. Skvělý! Myslím, že jsem to dala jak pán. Celé to probíhalo jako sraz knižního klubíku, prostě takový přátelský pokec. Možná to taky bylo tím, že máme skvělého češtináře, kterého naprosto miluju a který má určitě aspoň trošku rád mě.
V angličtině jsem chtěla otázku číslo 1 (My family). Padla 6. Culture. To znamená dobrý, já totiž ráda chodím do divadla, do kina, do galerií, čtu, prostě všechno možný. Mlela jsem tam sice hrozný kraviny, protože moje angličtina je na úrovni asi tak A1, ale věděla jsem, že to mám.
Jenže pak přišel dějepis. Chtěla jsem otázku číslo 2 (Egypt a Československý odboj), padla čtrnáctka. V jedné otázce z dějepisu máme dvě témata, abychom se aspoň jednoho chytli. Já dostala třicetiletou válku a rok 1848 v Habsburské monarchii.
A věděla jsem, že je to smrt. Že to prostě ne. Uměla jsem dějiny tak do patnáctého století. Učitel mi naštěstí trochu poradil na potítku a nalistoval to v atlase. Když jsem ale šla z potítka před komisi, měla jsem slzy fakt na krajíčku a musela se kousat do rtu, abych se nerozbrečela naplno.
Bylo mi úplně jasný, že na mě naše třídní kouká a je z toho snad víc hotová jak já - ona se celou dobu hrozně bála, že se tam zhroutím, protože jsem prostě strašnej stresař. A teď to mělo přijít.
Přísedící se mě zeptala, co jsem si vylosovala. A já - kráva - jsem ani nebyla schopna jí odpovědět. Nešlo to. Jenže pak jsem si v hlavě řekla, sakra, přece nechceš bejt ta holka, co se tady totálně sesype a bude muset nastoupit v září. Fakt jsem ta holka být nechtěla. A tak jsem se zhluboka nadechla, řekla jsem, co jsem si vylosovala, nahodila vtípek, abych uvolnila atmosféru (beztak se mu všichni zasmáli jen se soucitu, bylo to fakt trapný) a jela. Jela jsem teda tak trochu jiný věci a hodně do toho tahala dějiny umění, ale... Nevadí, že jo.
Když jsem odcházela, slyšela jsem jen: "To je ale bojovnice!"
A pak přišly dějiny umění, předmět, kterého jsme se ten den báli všichni nejvíc. Učitel byl totiž dost ras, na minulé maturitě si lidi pořádně vychutnával a potápěl je. Byli jsme hotoví strachy.
Chtěla jsem otázku číslo 1 (takový úvod k umění). Jasně, že padla osmička. Naštěstí to byl Řím, víte co, v Římu ještě nebylo moc jmen těch umělců, a to je hned lepší, když člověk nemusí z rukávu sypat jména a jejich díla. Takže jsem věděla, že to dám, že to prostě na tu čtyřku půjde. Šlo to líp. Jen když mi tam učitel vysvětloval něco, co jsem nevěděla, tak jsem si možná mohla odpustit poznámku: "Aha, tak to jsem v životě neslyšela."
Vyšla jsem ze třídy a chtělo se mi brečet. Štěstím. Bylo to tak skvělý, byla jsem si jistá, že to mám, že už je to za mnou.
Vyhlášení výsledků pak moje domněnky jen potvrdilo. Měla jsem to. Tentorktá jsem se fakt rozbrečela, což doprovázely moje kamarádky se slovy "kráva". Jenže já byla tak šťastná, že je to za mnou.
A já vím, že říkám, že známky nejsou důležitý - a taky to lidem říkám i teď, když se mě na známky ptají. Ale tady se snad pochlubit můžu, ne? Takže, dámy a pánové, odmaturovala jsem na samé jedničky. Netuším, jak je to možný. Ale je to skvělý.
A aby toho nebylo málo, když jsem přišla domů, čekal na mě email o přijetí na mou vysněnou vysokou. Takže teď mám klid a pohodu, nemusím nic a všechno je za mnou!
Už jsem říkala, že jsem strašně šťastná?

Jak jsem začala se Sexem ve městě

22. května 2018 v 16:31 Střípky myšlenek
Člověk se nemůže učit na maturitu celej den, jsou tady obědy, kdy si prostě nechci učení zakecat omáčkou, a pak jsou tady taky jedenácté hodiny večerní, kdy už ani nemůžu udržet oči otevřený, ale ještě nechci jít spát, protože když půjdu, tak to tak rychle uteče, bude ráno a já se zas budu muset učit.
A tak jsem zapínala televizi, kde běžel Sex ve městě.
Když jsem ostatním oznámila, že Sex ve městě vlastně neznám, že jsem to ještě nikdy neviděla, schytala jsem spoustu údivu a trochu té nenávisti. Člověk si přece nemůže dovolit nevidět Sex ve městě!
Tímhle teda začal můj kolotoč Sexu ve městě. K obědům si pouštím Sex ve městě, ve vaně si pouštím Sex ve městě (já totiž miluju horkou vanu se seriálem), kdykoliv si pouštím Sex ve městě.
Jenže víte co, je mi trochu trapně. Já teda vím, že to slovo "sex" to má už i v názvu, nečekala jsem ale, že ho bude tolik i v samotném seriálu. A že bude tolik slyšet.
Já jsem docela zakřiknutá mladá holka, a tak to asi beru tak nějak jinak. Když na to koukám, nemůžu mít otevřený okna a větrat, protože se bojím, že by to slyšeli sousedi. Nepouštím si to v obýváku, kde je můj mladší brácha. A nerada i říkám, jakej seriál teď sleduju, protože vlastně nesnáším to slovo "sex".
Myslím, že jsem asi měla být jeptiška, nebo tak něco. Minimálně v minulým životě jsem jeptiška určitě byla.
Ten seriál mě ale baví, fakt že jo. Už jsem v páté sérii, protože koukat na to je pořád lepší, než se učit na maturitu. Takže koukám hodně.
Jen kdybych nebyla jak malé dítě a tolik mi nevadilo, že to třeba někdo uslyší. A že co si o mě, proboha, pomyslí. Co když ho nenapadne, že je to jen obyčejný seriál, kde sex je sice důležitou složkou, ovšem já na to kvůli němu rozhodně nekoukám.
A tak mi nezbývá, než nechat okna zavřená a modlit se, aby nějaké zvuky neunikly na veřejnost. Vlastně už se těším, až ten seriál dokoukám a nebudu se muset tak hlídat.
Bude to neuvěřitelná volnost, až se z mého notebooku zase polinou akorát tak zvuky z Kdo přežije.
Tam totiž žádný sex nehrozí.

Bambusový zubní kartáček

21. května 2018 v 17:54 Střípky myšlenek
Já se samozřejmě hrozně zajímám o ekologii a tak, teda pokud se počítá to, že jsem doma všechny donutila třídit plasty (i když si někdy připadám jak tyran, když stojím nad odpadkovým košem a hulákám na celý dům, kdo zase nedal ten kelímek od jogurtu do plastů) a že vlastním bambusový zubní kartáček.
Jestli jste někdo ještě neměl tu čest se s takovým kartáčkem seznámit, krátce vám ho představím. Je 100% rozložitelný, opravdu celý vyrobený z bambusu a měl by mít "extra soft" štětinky. Tohle kritérium u mě taky dost rozhodovalo, protože mám špatnou zubní sklovinu a musím na ni opatrně.
Přála jsem si tedy takový kartáček k Vánocům. Bylo to vlastně asi moje jediné přání k Vánocům, kromě lístků na otáčivé hlediště, které ale rodiče nebyli schopni koupit, tak jsem si je pořídila sama.
Nakonec jsem dostala dva. Jenže teď řeším, jestli ten druhý vůbec někdy rozbalím.
On má samozřejmě své výhody. Cítím se dobře, že dělám něco maličkato pro naši planetu. Když jedu například na nějakou skautskou akci a s kartáčkem se tam vytasím, čekají mě obdivné pohledy, a občas je to i důvod k zahájení konverzace. Skvělý!
Jenže má i své nevýhody. Štětinky mi teda nepřijdou "extra soft" a docela mě dřou. Nevím, asi je to způsobeno jen mojí citlivostí a rozmazleností Curaproxem. Navíc mi přijde, že tak dobře nenasají vodu, takže když nestrčím namočený kartáček okamžitě do pusy, ale je tam chvilková prodleva, čistím si zuby téměř na sucho (pastou teda, že jo).
Takže mám dilema, jestli takový kartáček budu používat až do konce života, nebo jestli se radši vrátím k plasťákům a začnu třeba třídit i papír, abych to nějak vyvážila.
Ještě ale musím dodat - tohle rozhodně neberte jako odrazování od koupě bambusového kartáčku. Myslím, že je to super. Rozhodně pro někoho, kdo nemá příšerně citlivý úplně všechno ve svý puse. Není tak drahej, abyste to aspoň nemohli zkusit a udělat si vlastní názor - to je přece vždycky to nejlepší.

Holka na telefonu

20. května 2018 v 17:33 Střípky myšlenek
Minulé léto se ke mně tak nějak dostala brigáda, které jsem se dlouho bránila. Jenže nakonec jsem byla jednoduše ukecána. Doteď nechápu, že jsem podlehla. Asi jsem fakt hodně potřebovala peníze.
Práce to byla dobře placená, to jo. Osmdesát až stovka na hodinu, podle toho, jak dobře člověk pracoval. Oproti mým sedmdesáti korunám na brigádě v hračkárně rozhodně příjemná změna.
I pracovní doba byla super, mohla jsem si ji totiž nadiktovat tak, jak jsem chtěla. Mohla jsem říct - přijdu ve středu, přijdu v pátek, ten další tejden nemůžu. A budu tady "jen" šest hodin, jo?
Dobře, takhle to úplně vždycky nebylo, občas nás šéfová přemlouvala, ať přijdeme tehdy a tehdy a já jsem slaboch, takže jsem podlehla. A občas jsem se bála za ní jít s tím, že někdy nemůžu přijít, ale to bylo asi taky jenom proto, že jsem slaboch. Slabošství někdy trošku znepříjemňuje život.
Hrozný na tý práci ale bylo to, v čem spočívala. Musela jsem sedět a po telefonu s lidmi vyplňovat dotazník. Ten byl šílenej, trval asi půl hodiny a obsahoval dokonce i popis dne respondenta. Procházet s člověkem jeho den mi bylo ultra nepříjemný a jemu asi ještě víc, dobrý peklo pro nás pro oba.
Ale o to nejde. Jde o to, že já vždycky nesnášela telefonování. Volám s rodičema, volám asi tak s pěti nejbližšíma kamarádkama. Tím to končí. Nesnáším i telefonování s babičkou a vůbec se všema, se kterýma nemám téměř dokonalý bližší vztah. Takže telefonování s cizíma lidma se zdálo jako naprostá noční můra.
První hovor byl strašnej. Byla jsem tak vyklepaná, ani nevím, jestli jsem všechno říkala správně. Ale zvládla jsem to, úspěšně jsem byla poslána do háje.
Teď asi trochu přeháním - lidé vlastně byli mnohem milejší, než jsem čekala. Pár mě jich sice do prdele poslalo, jedna starší paní na mě dokonce chtěla zavolat policajty, většinou mi ale řekli, že nemají zájem, a rozloučili se. Což beru jako fajn variantu a všechny vás prosím, abyste to taky dělali takhle (nebo ten telefon ani nezvedali, tak to zase s cizíma číslama dělám já). My tam byly samý holky okolo osmnáctky a řeknu vám, ať jste sebevíc v pohodě, když je na vás někdo do telefonu hnusnej, den vám to zrovna nezlepší.
Po pár dnech už to byla pohoda a zvládala jsem to na jedničku. Asi dvakrát se mi dostalo pozvání na kávu. Kromě toho, že kávu nepiju, jsem tohle fakt nemohla přijmout. Navíc - kdo si chce domluvit rande s někým, koho slyšel jen na telefonu a vůbec netuší, co je to za člověka? Blázni.
Pak ale přišel telefonát, který všechno trumfnul. Telefonát, který se stal u nás v práci hitem a pouštěl si ho i ředitel v Praze. Protože proč ne, že jo. Pokusím se vám ho zrekapitulovat.

Hned na začátku mi oznámil, že mám takovej sexy chraplavej hlas. No ještě aby ne. Nastydla jsem. Při vyplňování dotazníku (asi tak první otázky dotazníku) se mě zeptal, kolik mi je. Jasně, že jsem mu to neřekla. Tak se zeptal jestli jsem slečna, nebo paní.
"Slečna."
"A jste ještě panna?"
No tak pardon, tady už jsem byla rudá jak za ušima. Kamarádka vedle mě se tam dusila smíchy, protože jí bylo jasný, že něco nehraje.
Řekla jsem mu, že tohle opravdu není předmětem našeho dotazníku, a že ho tedy vyplňovat nemusíme. Tady to zní asi sebevědomě, ve skutečnosti jsem to dost vykoktala.
Dál se mě ptal, jestli nabízím sex po telefonu. Nebo tak něco. Hahaha.
Pán, muž, chlap, kluk, nebo co to bylo, se ještě chvíli o něco snažil, načež se rozloučil se slovy, že jde teda pokračovat v práci, ale že než k tomu dojde, bude se muset dojít opláchnout studenou vodou, aby se zklidnil. Díky moc za info!

Od tý doby si ze mě v práci už vždycky dělali srandu, ať jdu pracovat na nějakou sexlinku, že tam si přijdu na lepší peníze. Ale já mám telefonování dost už do konce života.
Aspoň budu mít co vyprávět vnoučatům. Nebo možná radši ne...

Neskutečný bordel

19. května 2018 v 18:09 Střípky myšlenek
Tak jo, já teda vím, že teď odhalím neskutečně odpornou část svého já, ale chci uklidnit všechny, kdo si v pokoji neuklízí každý den.
Já si tady totiž neuklízím ani každý týden. Možná ani každý měsíc.
Zrovna teď mám v pokoji takovej bordel, že je pro mě i docela náročný dojít si otevřít okno a vyvětrat. Nabízelo by se jednoduché řešení, tedy nevětrat, ale já k tomu učení trochu čerstvého vzduchu potřebuju.
Právě to učení bude asi hlavní příčina bordelu. Teda, já vždycky byla docela nepořádná a strašný lenoch do uklízení (pokud se však nejedná o seřazování knížek v knihovně, to dělám dobrovolně a ráda), ale teď už to přesahuje všechny meze. Přijde mi totiž, že bych u uklízení neuvěřitelně prokrastinovala od učení, a tak radši neuklízím. Co na tom, že se koukám na seriály, což je ještě horší způsob prokrastinace, že jo.
Takže mám teď po pokoji neuvěřitelné množství papírů. Jak v šuplíku se spodním prádlem, což je moje odkladní místo na všechno, a tam jsou snad ty papíry, co fakt potřebuju k maturitě, tak jen tak poházené po pokoji. A ty jsou zmačkaný. Takže doufám, že všechny papíry k maturitě se válí vedle mých barevných ponožek a že na té nečitelné hromadě uprostřed místnosti už není nic, co bych fakt potřebovala.
O tom, kolik tu mám oblečení, ani nemluvím. Myslím, že už je docela zoufalství, když ho ani neodnesu do prádla. Naštěstí ho ale moc nepotřebuju, jak teď vůbec nevylézám z téhle své špinavé kobky, tak na sobě nemám nic jiného než noční košili. Noční košile je fajn, fakt, teda dokud v ní nejdu vybrat schránku a nefouká vítr, to už tak úplně fajn není.
I když nerada uklízím, už se strašně moc těším, až bude 24. května, já budu mít odmaturováno (a nebudu už muset maturovat v září, doufám) a všechen ten bordel tady zlikviduju! Papíry spálím, oblečení vyperu. Zase přerovnám knihovničku, protože mám teď tolik knížek, že z ní téměř vytékají. V mém šuplíku se spodním prádlem bude zase jen spodní prádlo.
Myslím, že to bude skvělý.

Díky moc, PPL

18. května 2018 v 18:05 Střípky myšlenek
Já teď hodně soutěžím na facebooku a instagramu. Ani nevím proč, ty věci zadarmo jsou asi prostě lákavý.
Moc nevyhrávám, ale dva měsíce zpátky jsem vyhrála skautský hrnek. Dost příjemná výhra, fakt se mi líbil, navíc jsem blázen do hrnečků.
Jenže hrneček ne a ne dorazit. Tak jsem do toho obchodu napsala. Omlouvali se, prý ho hned pošlou.
Nečekala jsem, že to bude tak rychle, takže když mi dneska ráno pípla zpráva, že mi vezou balíček, myslela jsem, že to budou kraťasy. A fakt jsem se těšila, protože jsem je koupila v HMku za 136 Kč, což je prostě super cena.
PPLka měla přijet mezi devátou a jedenáctou. To mi vlastně přijde neuvěřitelný - zaměstnávají třeba někoho, kdo jezdí odpoledne? Jediný štěstí, že mám svaťák a tvrdnu celý dny doma.
V deset hodin zazvonil zvonek, já vylezla (aspoň jsem konečně spatřila denní světlo), balíček převzala. Už mi bylo jasný, že to nejsou kraťasy, hlavně ve chvíli, kdy jsem uvnitř slyšela něco chrastit.
Chrastění mě nikdy netěšilo ani u kinder vajíčka, natož u křehké zásilky.
Když se mi podařilo balíček rozbalit, zdálo se, že je hrnek v pořádku. Zdálo. Pak jsem ale mrkla na ouško a hádejte co. Nebylo tam. Respektive bylo, ale asi tak na pět částí a dokonale oddělené od zbytku hrnku.
Jak je tohle vůbec možné? Byl zabalen asi tak v metru praskacích bublinek (a ty mi někdy dělají ještě větší radost, jak obsah zásilky). Zajímalo by mě, co u PPL dělají, hrají s tím fotbal, košíkovou, nebo tak něco?
Řeším teď dilema, jestli to nějak řešit a u PPL reklamovat, protože jsem zjistila, že to jde. Štve mě, že když to udělám, budu to teď muset řešit... A já teď nechci nic řešit a ztrácet tím čas, dokud neodmaturuju. Jenže čekat nemůžu, na reklamaci mám tři dny.
Navíc to bude muset řešit i obchod, ze kterého to přišlo, a to mě štve taky, protože já za ten hrneček ani neplatila. Kdybych si ho zaplatila a nevyhrála ho, bylo by to jiný, ale takhle jsem fakt na vážkách.
Jak by byl život krásnej, kdyby balíčky chodily v pořádku.

Mají duchové rádi rádio?

17. května 2018 v 21:52 Střípky myšlenek
Ležím si v posteli, objednávám nějaký blbosti na Aliexpressu a mám se fajn. Teda tak fajn, jak se jen může mít uzlíček nervů před maturitou. Protože si, sakra, nepamatuju vůbec nic, co jsem se dneska snažila do tý hlavy namlátit.
A najednou slyším nějaké hlasy. Chvíli se zaposlouchám, není to žádný známý hlas. Už vylítávám z postele, že jdu seřvat mladšího bráchu. Já ho totiž teďka hlídám, teda jako ono už je mu skoro deset, takže žádný velký a složitý hlídání, ale mamka je celej den v práci a my jsme doma sami. Já se teda musím postarat jen o pár věcí. O to, aby se najedl, což jsem nesplnila, protože jsem mu zapomněla dát oběd, a tak obědval bagetu, co si sám vytáhl, ale očividně se z ní tak najedl, že nepotřeboval ani večeři, tu jsem mu totiž taky nedala. A pak o to, aby se umyl, což se mi podařilo, vyčistil si zuby, kvůli čemuž jsem ho musela tahat z postele, ale taky se podařilo, a pak šel včas spát.
A já si myslela, že ten malej hajzlík si teď v pokojíčku pouští nějaký videa na tabletu, což samozřejmě nesmí, protože už má dávno spát. Vylezla jsem teda z pokoje - a hlasy neslyšela. Vrátila jsem se do pokoje - a slyšela je. Bylo jasný, že to jde zvenku, nebo spíš z garáže, která sousedí přímo s mým pokojem. S malou dušičkou a baterkou v telefonu, protože, přestože jsem už jedenáct let skautka, normální baterku nevlastním, jsem se vydala na průzkum. Tajně, aby mě nikdo neviděl, protože mám vrchní díl od pyžama jinej než ten spodní, já mám sice asi tak tunu pyžam, ale nikdy je nedokážu nakombinovat správně, a taky proto, že mám na hlavě odporný copy, abych měla ráno hezky vlnitý vlasy. Ne, že bych k něčemu potřebovala hezky vlnitý vlasy, když budu celej den zavřená ve svý kobce, ale chtěla jsem to vyzkoušet.
Čekala jsem, že v garáži bude táta, kterej s náma sice tenhle týden být nemá, ale objevit se tu může, že jo, a dělat něco do práce. On totiž naši garáž tuze rád využívá ke svým pracovním povinnostem, auto se tam pak ani nevejde. Nechtěla jsem ho zrovna dvakrát potkat, jsme teďka trochu na ostří nože, protože já jsem tvrdohlavá a on zas nespokojenej s mým výběrem vysoký školy.
Když jsem ale slyšela ženský hlas, říkala jsem si - sláva, mamka už se vrátila z práce a asi tam telefonuje.
Jenže všude tma jako v pytli.
A do té tmy zářil jediný maják - moje staré rádio.
A hádáte správně, to z toho rádia se ozývaly hlasy.
Myslím, že se mi v tu chvíli zastavilo srdce a do očí vyhrkly slzy, to asi proto, že jsem teď taková citlivka. Duchové! To bylo jediné možné vysvětlení. Přece se jen tak z ničeho nic nemohlo samo zapnout rádio v naší garáži. To nedává smysl.
No, po chvíli mě napadlo ještě jedno možné vysvětlení. Rádio je hned vedle žebříku na půdu, kam milerády lezou naše kočky. Je tedy dost dobře možné, že když jedna seskakovala dolů, vzala to přes knoflík na rádiu. Zabírá totiž velkou část toho rádia, takže není až tak těžký se trefit.
Anebo že by fakt duchové měli rádi rádia?

Jak jsem kradla

17. května 2018 v 6:10 Střípky myšlenek
Téma tohoto týdne mi připomnělo událost, která se stala už poměrně dávno, ale já na ni asi jen tak nezapomenu.
Mohla jsem být tak v šesté třídě. Jo, myslím, že to skoro určitě byla šestá třída, protože jsem byla v prvním ročníku na osmiletým gymplu a užívala si, že o volný hodině můžu chodit do města. Parádní věc pro holku, co měla kapesný asi tak dvacku týdně.
Ne, že by nedostatek peněz byl motorem, který mě hnal ke krádeži.
S kamarádkou, už si ani nepamatuju s kterou, možná už se spolu ani nebavíme, kdo ví, jsme zamířily k jakýmsi Vietnamcům. Oni to asi nebyli úplně Vietnamci, ale nějakej levnej obchod se vším možným. Dneska už tam není.
V tom obchodě byl košík asi tak se stovkou laků na nehty. Velká cedule u nich hlásala, že je velký výprodej a jeden stojí dvacku. A já se v tu chvíli rozhodla, že jeden z těch laků na nehty prostě ukradnu.
Abychom si to ujasnili, já si nikdy nehty nelakovala. Mezi mé zlozvyky totiž patří kousání nehtů (já vím, odporný), takže jsem si z nich lak vždycky ohryzala.
Nechtěla jsem lak, jen jsem si hrozně moc chtěla vyzkoušet, jaký to je něco ukrást. Chtěla jsem zažít ten pocit. Takže jsem opatrně sahla do košíku a jeden z laků si strčila do kapsy. Pak jsem se v klidu vrátila do školy. Dílo bylo dokonáno, stala jsem se zlodějkou. A byl to fakt adrenalin. Docela jsem si to užila.
Fialovým lakem, přestože fialovou bytostně nesnáším, jsem se pak chlubila holkám ve škole. Jasně, že jsem neřekla, že jsem ho ukradla. To bylo tajemství. A pak mi najednou na schodech spadl na zem.
Totálně se rozflákal. Na schodu se objevil fialový pruh. A ten pruh už nikdy nezmizel, celých osm let jsem okolo něj chodila a celá léta okolo něj budou chodit další studenti. U nás se totiž schody moc neuklízí.
Od té doby jsem už nikdy nic neukradla. Nepotřebuju ve svým životě další odpornej fialovej pruh. Není ze mě zlodějka, ale měla jsem k tomu sakra blízko. Možná ne až tak blízko, ale ten zlej červíček tam byl. A myslím, že takovej zlej červíček je v každým.
Ještěže laky padaj a dobro zase převládá.

Za týden touhle dobou

16. května 2018 v 8:40 Střípky myšlenek
Dneska ráno jsem se probudila trochu později, než jsem měla. Klasika. Vypla jsem si totiž včera večer budík, protože jsem si říkala, že ho přece nepotřebuju, že určitě vstanu nějak normálně, tudíž mezi sedmou a osmou. Tak je půl devátý. Třeba to zítra trefím.
Moje ranní rutina je hned mrknout na telefon, jestli je něco nového na facebooku nebo instagramu. Prostě závislák na sociálních sítích.
Na messengeru na mě hned vybafla zpráva od kamarádky a spolužačky: "Příští týden touhle dobou!" A mně se málem zastavilo srdce.
Je to vůbec možný? Nikdy jsem nečekala, že budu dospělá, vždycky to bylo tak daleko, a teď už je mi skoro devatenáct. Nikdy jsem nečekala, že budu muset čelit něčemu, jako je maturita. A je to tu. Za týden.
Jelikož má moje škola asi vytříbený smysl pro humor, maturuju už od sedmi. To znamená, že touhle dobou za sebou už budu mít maturitu z češtiny, ze který mám hrozný strach, protože chci dobrou známku, a půjdu na maturitu z angličtiny, ze které sice nechci dobrou známku, ale mám z ní ještě větší strach, protože vůbec neumím anglicky.
Už za týden a já ještě neviděla témata na angličtinu ani rozbory knížek na češtinu (ovšem ty knížky jsem aspoň přečetla). A zároveň je to až za týden, protože děják, který jsem se učila minulý týden, si už vůbec nepamatuju. Můj mozek odmítá nějakou dlouhodobu paměť. Potřebovala bych to všechno do hlavy narvat den předem, nebo ještě líp, o přestávce před testem, jak jsem to dělala vždycky. Ale tohle není jen obyčejnej test.
Takže za týden touhle dobou mi držte palce, díky díky. Budu jich asi potřebovat hodně, ale někde jsem slyšela, že když člověk drží palce na nohou, má to spíš negativní účinek. Tak ty nedržte.


Závist úspěchu

15. května 2018 v 12:42 Střípky myšlenek
Dneska dorazily výsledky našich maturitních didakťáků. Chtěla jsem být správná kámoška, tak jsem hned psala holkám a ptala se jich, jak jim to dopadlo. Věděla jsem totiž, že to měly mezi jedničkou a dvojkou. A já bych jim fakt moc přála tu jedničku, obzvlášť, když je pak podle výsledku didakťáku berou na vysokou.
Dostalo se mi ale jen vlažných odpovědí, od některých dokonce žádných odpovědí. Situace úplně stejná jako u výsledků TSP (testů studijních předpokladů), které nám rozhodovaly o přijetí na vysokou. Spoustě z nich se tam nepodařilo dostat, zatímco já měla výsledek mnohem vyšší, než jaký jsem vlastně potřebovala. Byl to dost dobrej výsledek, nebudu lhát. Taky jsem se na něj docela nadřela, protože jsem si zaplatila internetové kurzy a učila se. Můj život byl asi dva týdny naprostá rutina, kdy jsem přišla domů ze školy a zase se učila. Nezastavila jsem se. Chtěla jsem na tu školu fakt moc a odmítla jsem to ponechat náhodě.
Jenže jsem byla dobrá a ostatní ne, což se jim nelíbí. Myslím, že spousta z mých kamarádek má pocit, že jsem super chytrá a nemusím pro to nic dělat. A závidí mi to. Jenže já pro to taky občas něco udělat musím.
Nechápu, že jsou na mě pak naštvané a pořádně se mnou ani nemluví, když se mi něco povede. Není to fér. Já za to nemůžu, nebudu se dělat hloupější než jsem, jen aby se ony cítily dobře. Mrzí mě ale, že se pak vůbec nemůžu radovat ze svého úspěchu, protože nechci naštvat ještě víc lidí. Vážně jsem dokonce přemýšlela o tom, že budu lhát a říkat, že jsem dosáhla horšího výsledku než ve skutečnosti.
Navíc se teď začínám děsit ústních maturit. Nemůžou skončit dobře. Buď budu mít dobrou známku a zase na mě budou naštvaný, že jsem se vlastně neučila tolik jako ony, že jsem vlastně občas trochu prokrastinovala, a vůbec, že si to taky už nezasloužím. Nebo budu mít špatnou známku. A toho se bojím snad ještě víc, mám strach, že pak budou spokojené. Že mi to vlastně budou přát. A to já nechci.
Ostatním jejich úspěchy přeju. Jasně, že ve mně taky občas zahlodá trocha té závisti, ale nehodlám se jí nechat ovládnout. Nemůžou to tak prostě dělat všichni?

Ponožková královna

14. května 2018 v 21:58 Střípky myšlenek
Možná to bude trochu sebestředné, když se označím za královnu, ale jinak to prostě nejde. Ve svém okolí jsem rozhodně ponožková královna.
Já jsem nikdy neměla ráda černý ponožky. A bílý jsem měla nerada ještě víc, protože na nich bylo vidět, jakým bordelem jsem chodila. Vždycky jsem si kupovala pěkně barevný, s puntíkama třeba. A vlastně mě to vždycky překvapovalo, protože zbytek mého šatníku byl černý a šedý, nijak barevně nevybočoval z nudy.
Ponožky teď z nudy vybočujou dost. Třeba dneska mi dorazily ponožky s krevetama, mezi moje nejoblíbenější pak patří jedny se sumo zápasníkama. Fakt mám na ponožkách malý sumo zápasníky.
Je to sranda a docela mi to zlepší den, když ráno vstávám a vybírám si, jaké si dnes vezmu na sebe. Na didakťák z angličtiny jsem si třeba vzala ponožky s anglickou tématikou a hned mi bylo jasný, že to zvládnu. Na ústní maturitu teda musím být oblečená nějak slušně, formálně, takže tam to s ponožkama asi neklapne. Což je škoda, protože jsem teď viděla parádní s Monou Lisou, které by se na maturitě z dějin umění úžasně vyjímaly.
Většinou jsou mi ponožky chváleny, občas se setkám s kritikou, to když už se to mým kamarádkám zdá trochu moc. Já teda nevím, co je trochu moc na růžových vánočních ponožkách se třpytkami, ale budiž, že jo.
Věřte, že takový pěkný ponožky vám totálně zlepší den. Nebo aspoň přivedou námět k rozhovoru, já se díky ponožkám dostala blíž k pár svým spolužákům, protože jim přišly vtipný. Bylo to asi tak poprvý za osm let na gymplu, co na mě promluvili. Prostě se to vyplatí.
A teď sem hodím reklamní okénko pro ty, co třeba taky touží po pěkných (no, někdy spíš kontroverzních, originálních, zajímavých) ponožkách. Kupte si je na Aliexpressu. Většina českých internetových obchodů s ponožkami je má právě odtamtud, akorát je teda prodává tak pětkrát dráž. Což mi přijde fakt jako hnus. Mně by to teda bylo trapný, ale je mi jasný, že obchodníkům lačnícím po výdělku to asi trapný není. Tím teda nechci říct, že takoví jsou tady všichni prodejci ponožek, někteří mají vážně svoje návhry a tak, ale stejně to většinou bývají strašný pálky. A to si holt studentka aktuálně bez brigády úplně dovolit nemůže. Na Aliexpressu ale člověk sežene ponožky za dolar jak pán.
Vyzkoušejte to. Kupte si jedny, nebo si kupte možná rovnou patery, uvidítě totiž, že se z toho stane závislost. Já mám ponožek už tak třicet, tipuju. A to je vlastně docela ve velkým ztrácím, protože máme v domě asi ponožkožrouty, nebo já nevím. Ani se jim ale nedivím, takový pěkný ponožky bych taky kradla.

Jak jsem se učila

10. května 2018 v 11:41 Střípky myšlenek
Na týden jsem se ubytovala v naší skautské klubovně. Vlastně je to výhoda, být skaut, protože máte fajn prostor zadarmo. Mám tady záchod, sprchu, kuchyňku. Chybí mi tady už jen postel (nebo aspoň karimatka, kterou jsem si tak nějak inteligentně nevzala) a sporák, jelikož byl nefunkční a čeká se na nový. Ten sporák mi chybí trochu dost, hlavně, když mám nějak obědvat. Klubovna je teda v centru města, ale já si nemůžu každý den jídlo kupovat, to bych asi za chvíli zbankrotovala. Občas mě zachrání mamka a dá mi oběd v práci, občas si musím poradit jen s varnou konvicí a čínskou polívkou. Fuj.
Co mi tady ale nechybí, je otec, který mě neustále shazuje, takže jsem tu vlastně dost spokojená. Jen mě trochu bolí záda a moc nejím.
Myslela jsem si, že to tady bude ideální místo na učení na maturitu, že mě tu nebude rozptylovat tolik věcí jako doma. Jenže jsem si vzala notebook a telefon, což jsou dva hlavní rozptylovači. A ještě jsem si teda vzala knížku Ňadro, která má na obalu ňadro, a tak ji nemůžu nikde moc vytahovat. Té ale zatím odolovám, na což jsem náležitě pyšná. I když nevím, jestli by nebylo lepší si číst, než koukat na Sex ve městě. Jenže ono je to teď tak napínavý!
Navíc je klubovna díky své skvělé poloze dostupná všem lidem, kteří mě od učení taky rádi rozptýlí. Je to kousek od školy, takže za mnou kamarádky klidně skočí o svojí volný hodině. Nebo prostě jen tak odpoledne, že jo. Aspoň mi občas přinesou třeba hroznový víno a já trochu přebiju tu odporně nezdravou stravu, jenže k tomu přinesou ještě čokoládu, takže se to vlastně vykrátí.
Do toho obepisuju všechny moje spolužačky a ptám se jich, jestli se učí. Když říkají, že se neučí, trošku mě to zklidní, ale když mi někdo řekne, že už dneska stihnul projít pět otázek, a to je teprve deset hodin, takže já teprv dojídám snídani, začínám docela šílet. Jo, asi za chvíli zešílím, ze sebe, z toho, jak líná jsem. Fakt závidím lidem, kteří se na střední škole učili a jsou na to zvyklí. Já to nikdy moc dělat nemusela a teď brečím, protože zjišťuju, že asi nemám žádnou dlouhodobou paměť a že si deset minut před maturitou nestihnu projet všechny otázky.
Místo toho se teda snažím do mozku natlačit aspoň pár informací, ale má to vůbec cenu? Za den si projedu několik otázek, ale když pak usínám, nebo taky když se probouzím (nejen ráno, ale i v noci) hlavou se mi honí všechny informace, co jsem si zapamatovala. Takže to je něco jako "Justinián měl za manželku kurtizánu, ta polívka k obědu byla pěkně hnusná, Caligula jmenoval svého koně senátorem, už bych si tyhle polívky kupovat neměla, Nero zapálil Řím, tyjo, doufám, že v tom Sexu ve městě všechno dobře dopadne, vlastně nechápu, jak..."
No. Takže asi takhle. Prosím, uklidněte mě někdo a řekněte, že je to normální, že si taky pamatuje velký kulový. A taky mi, prosím vás, vysvětlete, jak je možný, že naši rodiče měli svaťák týden, zatímco já ho mám měsíc, a oni měli vyznamenání, zatímco já budu ráda, že prolezu. Jak prostě.

Maturita formalita?

7. května 2018 v 9:45 Střípky myšlenek
"Maturita formalita."
Tohle teď slýchám pořád. Jakmile se někde zmíním, že maturuju, je to tohle nebo taky: "No počkej, na vejšce bude každá zkouška jak jedna maturita..."
Doufám, že až budu na vejšce, tak nikdy tyhle věci říkat nebudu. Vlastně doufám, že budu na vejšce. A tyhle věci říkat nechci, protože maturita není žádná formalita a je to něco jinýho, než když jste zkoušení na vysoký, aspoň teda pro lidi, jako jsem já.
Ono nejde jen o tu maturitu, že jo. Jde taky o to, že jsem teď osm let strávila na jedný škole a najednou bum, všechno se to má změnit. Už neuvidím část svých spolužáků, už neuvidím svoje oblíbené učitele. Čeká mě krok do neznáma a vůbec nevím, jestli ho zvládnu.
Člověku se pak v hlavě honí jen tohle, jak si na tý vysoký vlastně poradí, jestli to studium zvládne, jestli si tam najde nějaký kamarády, jestli si tam třeba i najde kluka, jak vlastně přežije život na koleji, kolikrát za měsíc bude jezdit domů, jestli si vůbec zvládne uvařit normální jídlo a podobně. No a jak se pak má vlastně učit na tu maturitu, když na nějaké vědomosti tam přes tyhle myšlenky už místo nezbývá?
Myslím, že lidi, kteří říkají, že maturita je "ízy špízy", si tohle vlastně vůbec neuvědomují. Nevidí všechny ty starosti, které se za pouhou maturitou skrývají. Možná si na ně už nepamatují, protože maturovali dávno, možná tyhle starosti nikdy neměli, protože nebyli strašpytlové jak já. Ale myslím, že každý se trochu bál. Jinak to přece nejde. Nebo snad jo?
Držím palce všem maturantům. Doufám, že to všichni hezky zvládneme a budeme pokračovat na vysokou nebo do práce nebo budeme cestovat, jak se nám zrovna zachce. Je to úplně jedno. Všechno je to krok do neznáma a já doufám, že vykročíme úspěšně.