Chtěl bych o tobě psát knížku

31. května 2018 v 15:22 |  Střípky myšlenek
Existují dny, které se vůbec netváří jako dny výjimečné, ba naopak, tváří se nadmíru obyčejně, a člověk by ani nepoznal, že něčím zvláštní přece jen budou. Jedním takovým dnem byl včerejšek.
Maturitu už jsem měla týden úspěšně za sebou, ale do školy jsem se přece jen ještě na chvíli vrátila - abych podpořila svou kamarádku, kterou to čekalo až teď. Tolik jsem se těšila, až uvidím její maturitu z češtiny, protože pozorování maturity z češtiny mě prostě tak nějak baví.
Celé to rychle odsýpalo, podívala jsme se nejen na češtinu, ale i na dějepis a zeměpis (angličtinu jsem, bohužel, nestihla).
Po poslední zkoušce jsem ochotně poskytla kamarádce kapesník a všem vysvětlovala, že nebrečí, protože by podala tak strašný výkon, ale prostě jen proto, že je ráda, že už to má za sebou. Stejně jako já. Chápaly jsme se.
Přišlo vyhlášení a po něm jsem se chystala zase zpátky domů. Přece jen mi ještě v knížce zbývá dost stran. Kamarádka se mě ale zeptala, jestli s nimi nechci ještě někam zajít.
"To asi ne, hele, vždyť vy tam jdete jako třída, to by bylo trapný," řekla jsem jí na to.
"Prosím tě, vždyť nás tam jde jen pár, to vůbec není trapný, pojď, bude to v pohodě," řekla zas ona mě, protože už dávno ví, jak nesmělá jsem. A když se k ní přidali i její spolužáci, rozhodla jsem se, že teda půjdu.
Nakonec se k nám přidala ještě další moje kamarádka, ne z jejich třídy, což mi trochu dodalo sebevědomí. Vždycky jsem radši, když tam mám ještě někoho, než když jsem proti všem úplně sama.
A musím říct, že to byl skvělý večer. Pokusila jsem se vylézt ze své ulity a myslím, že to je něco, na co kamarádčini spolužáci už nějakou dobu čekali - přece jen si z mé nesmělosti už poměrně dlouho utahovali. Ale utahovali v takovém tom dobrém slova smyslu.
Rovnou jsme se domluvili, že se ještě někdy sejdeme, že si uděláme takové dopoledne deskových her u nás na zahradě, protože to je paráda.
Když pak všichni odešli a zůstali jsme tam já, kamarádka (ta ne z jejich třídy) a jeden kluk, který vlastně zůstat musel, protože tam pracuje, došlo i na vážnější témata. Jako jsou naši rodiče a naše vysoké školy.
"U nás se nikomu nelíbí, že jdu studovat češtinu, prý je to úplně zbytečný. A já teď teda taky nevím, jestli jsem si vybrala správně, tohle mě nahlodává," prozradila jsem já.
"Moje mamka prohlásila, že jsem jí strašně zklamala, když jsem se nedostala na tu psychologii," přidala se kamarádka.
"Můj táta mi řekl, že nemám na to, abych se dostal na medicínu," zakončil to onen kluk.
A já si myslím, že přesně tímhle jsme tak nějak stvrdili naše přátelství. Že když se člověk trochu otevře, tak už to asi něco znamená, že tohle lidi neříkají všem na potkání. Že spolu tak nějak dokážeme soucítit.
Ale věc, která mi uvízně v paměti asi napořád, se vlastně stala až potom, až když jsme řešili maturitu.
"Ani jsem za maturitu nic nedostal," řekl on - ovšem ne vyčítavě, jen tak to prohodil, už ani nevím, v jakém kontextu to bylo.
"Já taky ne," přidala jsem se, ale pak jsem se zarazila.
"Vlastně jo. Dostala jsem od táty kytku," na chvíli jsem se odmlčela, "já kytky ale nemám moc ráda. Vždycky hned opadají a je to škoda."
"Já bych o tobě chtěl psát knížku. To by bylo něco."
Tohle, tohle je ta věc, která z obyčejných dnů dělá dny neobyčejné. Když někoho napadne, že by o vás šla napsat kniha. Protože očividně nejste až tak nezajímaví, jak jste si mysleli.
Když vás někdo doopravdy poslouchá.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama