Proč tolik čtu a tolik píšu o knížkách

9. června 2018 v 12:21 |  Střípky myšlenek
Já nevím, jestli už nejste zhnuseni z toho, kolik sem přidávám článků o knížkách. Nedovoluju si říct "recenzí", protože recenze to opravdu nejsou. Nebojte, nikde se nedočkáte žádného spoileru nebo tak!
Já o tom píšu prostě proto, abych si i nějaké ty myšlenky zachovala pro sebe. Abych si pamatovala, co jsem při čtení cítila. Nevím proč, ale tak nějak mi přijde, že je to důležité. Že bych si prostě měla pamatovat, co cítím, že bych to měla nějak uchovat.
Mám doma krásný čtenářský deník, ale jsem příliš líná na to, abych si ho vedla. Jsem líná na to, abych vypisovala obsah knihy, autora, nakladatelství... Přijde mi to zbytečné. Jde mi o pocity. A vždycky se mi psalo mnohem lépe na počítači než ručně. Myslím, že je to proto, že na počítači píšu mnohem rychleji, a tak lépe stíhám zpracovávat všechny ty věci, co se mi honí hlavou.
Nikdy nezpracuju a nesepíšu všechno, co se mi v té hlavě honí (a věřte, že někdy jsou to opravdu vznosné myšlenky, kterými bych jistě obohatila celý svět!). Ale pomocí klávesnice toho je přece jen o trochu víc.
A jak je možné, že tolik čtu? Už jsem jednou říkala, že teď mám na čtení spoustu času. Že jsem odmaturovala, mám čtyřměsíční prázdniny a já nebyla schopna si na ně nic pořádného naplánovat (akorát v září se chystáme stopem po Evropě), takže mi nezbývá nic než knihy.
Ale nevadí mi to. Jako malá jsem milovala čtení. A čím jsem byla starší, tím víc jsem o knížkách mluvila, ale tím méně jsem jich četla. Prostě nějak nebyl čas ani energie. Když máte školu do čtyř a ještě se musíte učit na nějaký test, co se chystá další den, nezvládáte namáhat svoje oči navíc ještě knihou. Prostě si radši vymýváte mozek u nějakého jednoduchého seriálu (za svůj svaťák jsem zvládla zhlédnout celý Sex ve městě).
Hrozně mě mrzelo, že už tolik nečtu, ale už jsem na to ani neměla chuť. Naštěstí přišla povinná četba a z mé letargie mě vytrhla. Spousta lidí na povinnou četbu nadává, ale já jsem jí za mnoho vděčná. Naučila mě se na knížky koukat jinak, lépe je vnímat a více jim rozumět. A vrátila mi mou starou lásku ke čtení.
Teď se tedy nehodlám před ničím zastavit a prostě číst. Vždyť já taky nechci, abych pak na vysoké byla za idiota, že jsem toho přečetla málo. Studovat literaturu určitě není jen tak. Škoda ale, že ve studiu se jedná o literaturu českou - v té tolik načteno nemám, tak bych se radši měla činit.
Moje čtecí mánie má ještě druhý důvod - občas je mnohem lepší číst než se ztrácet ve vlastních myšlenkách. A že se mi těch negativních honí v hlavě hodně.
Já jsem vždycky byla spíš pesimista. Můj milovaný (a teď už bývalý) češtinář se mi za to vždycky smál. A když se se mnou loučil, řekl mi: "Zuzko, buďte víc pozitivní, všechno se vám teď daří."
A právě o tom daření bych s ním mohla polemizovat. Odmaturovala jsem na jedničky, jsem 11. přijatá na vysokou školu (ale chci tam vůbec?) a aktuálně nežiju doma. Táta nepřišel na předávání mého maturitního vysvědčení, protože je na mě naštvaný (a proč je na mě naštvaný, to je na příliš dlouhé vyprávění, ovšem jsem si jistá, že chyba není pouze na mé straně, jak on tvrdí) a já mu to nemůžu odpustit a nechci ho vidět. Znamenalo to pro mě moc, byl to velký krok v mém životě.
A tak teď přežívám v naší skautské klubovně (pokolikáté už? Po kolika hádkách?), spím na karimatce a ve spacáku a ráno mě z toho trochu bolí záda, obědvám čínské polívky a šproty, protože tu ani nemám sporák, někdy vlastně radši ani nejím, abych ušetřila peníze, a čekám, až přijde neděle a stráže u nás doma se vymění a já se budu moct vrátit.
Rodiče jsou totiž rozvedení (nebo možná ještě nejsou, co já vím, nezasvěcují mě) a střídají se u nás po týdnu. Týden mamka, týden táta. Týden doma, týden ve skautské klubovně.
Přesně tohle jsem chtěla říct našemu češtináři v té chvíli. Že takhle krásně se mi daří. Že se mnou nekomunikuje táta a ze tří prarodičů (protože i jedny prarodiče mám rozvedené) se mnou komunikují jen jedni. Ostatní ani nezajímá, jestli jsem odmaturovala. Oni možná totiž neví, že jsem letos maturovala. Tak strašně jsem mu tohle všechno chtěla říct, protože jsem hledala někoho, kdo mě pochopí, a on mě zatím vždycky chápal. Nebo možná nechápal, ale vždycky řekl něco, co to zvládlo aspoň trošku zmírnit. Ale neřekla jsem mu to. Protože já tohle nedělám. Nemluvím. Všechno zůstává ve mně.
Že rodiče nežijí spolu, jsem většině svých kamarádek nikdy neřekla. Už jsou to dva roky. Myslím, že by mě z fleku mohli vzít na DAMU.
Já jsem nechtěla být na tomhle blogu negativní, nechtěla jsem si tu vylévat srdíčko. Jenže občas to člověku nejde.
Jdu radši číst další knížku. Jak říkám, číst je někdy mnohem lepší než přemýšlet.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 bluesovka bluesovka | 12. června 2018 v 16:26 | Reagovat

Nějak mě tvoje psaní rozesmutnilo, ale zároveň z tebe cítím sílu. Na rozdíl od jiných blogerů, kteří hovoří o depkách, smrti apod., je tvoje psaní upřímné a zároveň takové odhodlané. Je mi líto, když mladý člověk musí tohle prožívat, kde je zodpovědnost rodičů? Nevím, nějak ses dotkla asi něčeho mého uvnitř. Fandím ti, čti a bude dobře.

2 Lucka Lucka | Web | 12. června 2018 v 19:21 | Reagovat

Já ráda čtu o knížkách. A pokud to není jen holá recenze, tak mi to nevadí. :-) Líbí se mi, když někdo umí vyjádřit, co mu ta kniha dala, jak ji vnímá atd. Musím s tebou souhlasit, že dřív jsem ráda četla, pak na to nebyl pro učení a povinnosti čas a teď v době na VŠ jsem zase na svém čtecím maratonu. :-)

3 Zlozana Zlozana | E-mail | Web | 14. června 2018 v 20:36 | Reagovat

[1]: Děkuju, tenhle komentář pro mě hrozně moc znamená! Před pár lety jsem byla jedna z těch, co na blogu dost depkařila, a teď jsem to prostě takhle už nechtěla. Jenže jsem zjistila, že ne vždycky to jde, že já prostě nemůžu být pořád sluníčková. Ale fakt se snažím!

[2]: Nevím, jestli to úplně umím vyjádřit :D Někdy je strašně těžké něco vyjádřit jen slovy... To ráda slyším, že na VŠ je taky čas na čtení!

4 padesatka padesatka | E-mail | Web | 19. června 2018 v 21:52 | Reagovat

Já mám problém s jménem Tvého blogu, mně tam vadí to "zlo". Přitom Zuzana je takové krásné jméno, ale asi jako název blogu byla zadaná.
Být rodičem není žádná sranda, ale někteří to opravdu nezvládají, je to hodně smutný.

5 Zlozana Zlozana | E-mail | Web | 20. června 2018 v 1:06 | Reagovat

[4]: Ono je tam to zlo schválně :D Začaly mi takhle říkat kamarádky, jako taková sranda, a mně  se to líbí,  protože je to originální.  Teda mám radši, když mě oslovují normálně:D Ale při volbě názvu blogu to byl prostě jasný favorit... A já taky trochu zlá jsem, nebudu lhát:D

6 vymylimimozek vymylimimozek | 22. června 2018 v 11:16 | Reagovat

Zuzanko, píšeš moc hezky a určitě jsi milej člověk. Jsem o 2 generace starší než ty, ale to, co píšeš, mi připomnělo moje mládí. Knížky a psaní, to mě taky podrželo. Věz, že mládí je těžší než stáří a vypadá to, že ty si ho užiješ.
P.S. Jedna z mých dcer je taky Zuzana.

7 Zlozana Zlozana | E-mail | Web | 24. června 2018 v 21:35 | Reagovat

[6]: Děkuju! A dcera má pěkné jméno:) :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama