Votvírák z pohledu introverta

18. června 2018 v 22:06 |  Střípky myšlenek
Kdo nevíte, co je to Votvírák - prý největší český hudební festival. Říkají oni. Já si vždycky myslela, že je to jen takové nic a že je tady mnohem víc větších festivalů. Ale je pravda, že lidí tam bylo fakt hodně.
Já vlastně nemám ráda lidi. Ukamenujte mě za to! Jenže já se prostě před lidmi, které neznám, cítím nesvá. A občas se cítím nesvá i před těmi, co znám. Větší společnosti mi prostě nedělají úplně dobře a i když mám své přátele ráda, občas si jednoduše mnohem radši zalezu někam s knížkou, než abych byla vystavena lidem.
A tak se pro mě festival s více než 35 000 návštěvníky (říkají tady, nevím, co je na tom pravdy) možná nezdá nejideálnějším místem pro strávení víkendu.
Je pravda, že mi to občas opravdu nebylo příjemné. Proplétat se mezi těmi všemi lidmi, nechat do sebe vrážet a snažit se nevrážet, otírat se a dotýkat. Jo, dotýkat. Už víte, že jsem krapet divná, takže klidně můžu říct, že lidské dotyky jsou mi poměrně nepříjemné. Nějaký psycholog by asi tvrdil, že jsem jako malá trpěla nedostatkem fyzické lásky, ale já si myslím, že to není pravda. Tak nevím, co mám vlastně za problém. Jen mi to prostě vadí, aspoň u některých lidí. U některých zas ne a taky záleží na situaci - někdy se prostě objetí nebo položení ruky na rameno dokonale hodí.
Otírat se tam o lidi rozhodně patří k dotekům, které mi vadí, ale nějak jsem to zvládala. Aspoň do chvíle, kdy se ke mně přitočil nějaký chlápek a chytil mě za ruce (které jsem navíc zrovna měla totálně upocené) a chtěl mě zatočit. Hahahaha. Hlavou se mi honilo akorát - panebože, proč na mě nějakej chlap mluví a sahá, panebože, je to chlap, panebože, ať mě nechá, ať jde pryč. A místo toho, abych se zatočila, jsem tam teda stála jak tvrdé Y a jen beze slova vrtěla hlavou. Jo, nedokázala jsem ani promluvit. Mám problém s cizími lidmi a s opačným pohlavím obzvlášť - nejsem totiž zvyklá, že by na mě mluvilo.
Naštěstí se mi nic podobného nestalo, jak jsem říkala, muži mi zrovna dvakrát pozornosti nevěnují, takže jsem Votvírák mohla prožít v relativním klidu jen s otíráním a vrážením.
Tak úplně v klidu to ale taky nebylo - víte, jak je těžké zvládnout koncert s naprosto nulovou fyzičkou? Sice se vyhýbám skákání, protože nechci na nikoho skočit a přinejmenším mu zlomit nohu, ale ostatním pohybům už jsem se úplně ubránit nemohla. Když jsme tleskali s rukama nad hlavou, byla to docela bolest, protože představte si ty ruce, které se nad hlavu zvednou leda ve chvíli, kdy potřebují dosáhnout na knížku v nějaké vyšší poličce. Nic moc prostě.
A nějaké vlnění do rytmu? Katastrofa! Jsem naprosto rytmicky nenadaná. Líbezné tóny mě sice vybízely k pohybu, ovšem musela jsem u toho vypadat jak naprosté pako. Občas mi to došlo a radši jsem se trochu klidnila, ale dost často mi to spíš nedošlo, takže jestli mě někdo sledoval, musel si asi myslet, že jsem totálně nalitá, když dokážu tohle dělat na veřejnosti. Překvápko - nepiju, takže jsem nalitá samozřejmě nebyla.
A kdybyste viděli, kolik tam bylo slunce! Takové vedro jsem už dlouho nezažila. Navíc tam není tolik stínu, takže člověk musel docela dlouho hledat, než nějaký našel. Na koncertech jsem to řešila snadno a vždycky si stoupla za někoho vysokého tak, aby mi sluníčko zakrýval. Jenže mimo koncerty už to tak nebylo a člověk musel brát, co bylo, třeba stín hned vedle hovnocucu (musela jsem si najít, že se to jmenuje fekální vůz, pardon, ale já tomu fakt neřeknu jinak než hovnocuc, snad mi to odpustíte - moje slovní zásoba má očividně pořádné mezery), kde to teda dvakrát nevonělo. Ale stálo to za to, že jo, přece se nebudu pařit.
Navíc má moje kůže takovou zvláštní schopnost - do pár vteřin na slunci se spálit. A tak jsem mazala, mazala a mazala. Koupila jsem si na to padesátku, i když jsem teda dlouho hledala, jestli neexistuje něco víc než padesátka. Prý neexistuje. Měla jsem pocit, že padesátka mi prostě nestačí, a tak jsem se aspoň mazala každou hodinu (a pěkně jsem po sobě rozmazávala všechnu tu špínu, fakt lahůdka). Asi by mě měli vzít někam do reklamy, protože jsem pak byla na Votvíráku snad jediná nespálená (tedy mimo lidi, co se nespalují, ale opalují - sakra, jak to děláte? Naučte mě to taky, prosím).
Byla tam prostě spousta věcí, která mi vadila. Jenže víte co? Já hudbu miluju. A tak možná tancuju jak magor, nevydržím dlouho tleskat s rukama nad hlavou, z každé strany se o mě otírá pět lidí a sluníčko mi asi vypálí do kůže díry, ale stejně to miluju. Protože je to něco, co mě vždycky pozitivně nabije.
Navíc si říkám - holka, jsi mladá, musíš si užívat. Myslím, že je to důležité. Vzpomínky prostě jsou důležité. A já jich chci mít co nejvíc. Tahle doba jednou odejde, jednou mi nebude osmnáct (dobře, už za osm dní mi nebude osmnáct a samozřejmě nejsem ani trochu zoufalá z toho, že se blíží moje poslední náctiny), jednou mi nebude ani dvacet a třicet a jednou prostě budu na tyhle věci stará. I když tam teď byla spousta starších lidí, já pak už prostě asi radši budu mít svůj klid a vážně spíš někam zalezu s knížkou, než abych tohle zažívala znovu s tolika lidmi. Ale někdy to člověk zažít musí.
A ten čas je právě teď.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Bublushka Bublushka | Web | 17. července 2018 v 11:10 | Reagovat

hehe :D tvůj pohled mě fakt pobavil- a neboj se- naprosto tě chápu- mám to stejně, nesnesu cizí dotyky a to hlavně v metru a nedej bože když se o mě někdo otře a na fesťáku je to furt... já jezdím na Brutal assault- zatím pokaždé pracovně (letos pojedu jako divák) a vždy se našlo trochu času i bavit se a vzpomínám si na jeden koncert kdy jsem stála na místě kde se asi rozhodli všichni prorážet se, přitom okolo už hrozně lidí, furt do mě někdo vrážel a já se svou fyzičkou věčně padala až to dopadlo tak že jsem únavou z práce a všeho toho strkání na vteřinu nejspíš omdlela, byl to fakt mžik ale zatmělo se mi před očima a cítíila jsem jak padám a dopadnu na někoho v davu- bylo to divné... no ale i tak si fesťáky užívám i když někdy je tam lidí na mě moc, ale vím už že je lepší tam jet s někým- doted jsem byla vždy sama (ale pracovně) a letos prvně jedu s přítelem, tak už to snad nebude tak náročné... PS: taky jsem v dětství netrpěla nedostatkem fyzické lásky, takže taky netuším proč mi davy a cizí doteky tak vadí :D

2 introverted introverted | Web | 9. srpna 2018 v 12:15 | Reagovat

Máš to moc krásně napsané :D S dotyky absolutně soucítím. :D Nevím proč, ale mám to stejně, většinou vždy ucuknu, protože to prostě jinak nejde. :D A s koncem souhlasím, užívej si léto a celkově život, protože přecejen...žiješ jen jednou. :D
Ale obdivuji, že jsi vůbec na Votvírák šla, jsem také introvert..a asi by mě musel někdo podplatit, abych se tam ukázala. :D

3 Zlozana Zlozana | E-mail | Web | 10. srpna 2018 v 8:35 | Reagovat

[1]: Tyjo, sama bych se tam asi neodvážila,  to bych tam umřela. :D Ale jsem ráda, že to má někdo jako já!

[2]: Děkuju! Já nevím, trochu tam ze mě to introvertství opadne. Sice pořád nedokážu na nikoho promluvit a když někdo promluví na mě (což se naštěstí moc nestává), jen těžko koktám odpověď, ale tu hudbu si prostě užívám.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama