Srpen 2018

První láska se na mě podepsala

21. srpna 2018 v 10:09 Střípky myšlenek
Poprvé jsem se zamilovala, když mi bylo asi patnáct. Jsou to už čtyři roky , ale mám pocit, že to bylo také naposledy, co jsem někoho milovala.
Milovala jsem ho celé dva roky a za tu dobu ho viděla jednou. Vážně. Bydlel dost daleko. Spousta lidí asi nechápe, jak je to možné, ale mně nikdy tolik nešlo o vzhled, spíš o to, jaký ten člověk je.
S tímhle klukem jsme si ale často volali a já se do něj vlastně tak trochu zamilovala hned poprvé, co jsem slyšela jeho hlas.
Milovala jsem na něm úplně všechno - kromě toho, že on nemiloval mě. Rozhodně jsem mu nebyla lhostejná, ale pro mě to nikdy nebylo dost, pořád jsem chtěla víc a tlačila na něj.
Často jsme se kvůli tomu hádali a vlastně všechno jednou velkou hádkou skončilo. Myslím, že v té chvíli už jsme byli oba dva naprosto psychicky vyčerpaní a že to takhle skončit muselo.
Hodně jsem na něj pak myslela. Postupně to sláblo, ale stejně jsem tu a tam vzpomínala na to, jak mi s ním vlastně bylo dobře. Jak jsem mu mohla říct cokoliv. Příliš se lidem neotvírám, ale jemu jsem otevřela úplně celé svoje srdce.
Poslední dobou si ale začínám všímat jedné trochu nepříjemné věci. Přestože, jak jsem říkala, mi u kluků o vzhled až tolik nejde, dost se mi líbí podobné vzhledové typy jak on.
A když si s nějakým klukem píšu, hledám to, co jsem měla v něm. Jenže to tak nějak nenacházím. Ještě jsem nepotkala nikoho, kdo by se mu vyrovnal.
Nemůžu říct, že bych ho ještě stále milovala. Nedávno jsem už to nevydržela a ozvala jsem se mu, abych zjistila, jak se mu daří. On pracuje a stěhuje se do vlastního bytu, já se chystám na vysokou. A ještě dál od něj. Vím, že jsme každý už úplně někde jinde a že všechny ty hádky se nedají smazat, ale pořád je v něm ten kluk, kterého jsem tolik milovala. Myslím, že by stačilo říct, a rozjela bych se za ním přes celou republiku, jen abych ho mohla vidět, i když vím, že mezi námi nikdy nic nebude.
Jen mě překvapuje, jak taková první láska dokáže ovlivnit - tak, že pak hledám černovlasé kluky s modrýma očima a jakákoliv psaná konverzace mě do chvíle omrzí, protože to není ono. Protože to není on.
Nezbývá mi než doufat, že až se dostanu na vysokou, objeví se ten pravý, nejlépe nějaký hnědooký blonďák, který mě tohohle zbaví. Někdo, díky komu budu moct zase milovat.

Rajhrad, ráj všech knihomolů

16. srpna 2018 v 21:07 Kam cestuju
Dnes mi nebylo úplně nejlíp, ráno mě trochu pobolívala hlava a cítila jsem se unavená, proto jsem se na poslední chvíli rozhodla změnit plány. Měla jsem jet do Mikulova, kde je to taky určitě krásné, já jsem ale neskutečně ráda, že jsem své plány změnila!
Hledala jsem si něco blízko Brna, abych tam nejela příliš dlouho a mohla si udělat jen odpoledni výlet. Zrak mi padlo na Rajhrad, říkala jsem si, že by tam mohli mít nějaký hrad, ten název k tomu přece vybízí. Hrad tam nemají, zato tam mají Památník písemnictví na Moravě.
Slovo památník ve mně tedy evokuje nějakou sochu nebo tak, tady to naštěstí bylo muzeum. A já měla o výletu jasno, kam jinam by se měla budoucí studentka českého jazyka podívat?
Muzeum je v benediktinském klášteře, takže už ty prostory byly úchvatné. Zaplatila jsem si vstupné, ale vlastně jsem si zaplatila prohlídku, což jsem prvně nevěděla. Paní průvodkyně mě vzala do knihovny.
Bylo to vtipné, protože jsem šla s paní průvodkyní sama. Má to svoje výhody a nevýhody. Výhodou je, že je všechno podle vás, paní mluví přímo k vám, takže se výklad zdá srozumitelnější (ona navíc mluvila moc hezky). Nevýhodou je, že pokud pokládá nějaké otázky, jste to vy, kdo na ně musí odpovědět (a když na odpověď nemůžete přijít, cítíte se jako blbec). Taky jsem měla nutkání pořád přikyvovat, aby viděla, že ji poslouchám, jenže ona to brala tak, že už znám to, o čem mluví. Haha, takhle vzdělaná fakt nejsem.
Knihovna byla úžasná, hlavní místnost, kterou jsme navštívily, čítala přes 18 000 knih. Kromě toho tam byl obrovský ručně dělaný globus a krásná freska na stropě. A kromě knížek (byly tam i dvě kopie, kterými jsem mohla listovat) mě nejvíce zaujalo skryté schodiště. No vážně tam měli tajnou chodbu!
Potom mi ukázala jednotlivé místnosti v muzeu s tím, že se do nich mám potom vrátit a prohlédnout si je podrobněji. Ukázala mi také dvě aktuální výstavy.
Jedna se jmenovala Proudy a je o německé literatuře v Brně. Vzhledem k tomu, že jsem se německy nikdy neučila, mě toto téma příliš nezaujalo.
Zato z druhé výstavy jsem se málem rozbrečela štěstím. Vážně. Byla o dětských časopisech.
Já se zrovna nedávno začala zajímat o starší vydání Mateřídoušky, protože mě zaujalo, že ji založil už v roce 1945 František Hrubín a že ten nápis Mateřídouška kreslil Josef Lada. Před týdnem jsem si také pár (dobře, 14) starších čísel Mateřídoušky objednala.
Tady jsem se mohla dozvědět něco i o dalších časopisech, prohlédnout si jejich starší vydání. Potěšilo mě, že tam věnovali panel i skautským časopisům.
A potom jsem přes hodinu strávila čtením starých Čtyřlístků. Mateřídoušku jsem tam bohužel číst nemohla (jen novější díly z roku 2016), ale Čtyřlístek jsem jako malá taky zbožňovala. Vrátila jsem se zpátky do těch dětských let a bylo to tak skvělé, že na prozkoumání stálé expozice mi nezbyl téměř žádný čas.
Do muzea se proto budu muset zase vrátit. Od Brna je to naštěstí ani ne půl hodiny vlakem, takže návrat plánuju, až přijdou zase s novými výstavami. Ta o dětských časopisech tam bude do 14. 10.
Tohle místo musím doporučit každému, ovšem hlavně knihomolům. Je to něco, co prostě musíte vidět. Pro mě to byl zatím nejkrásnější zážitek tohohle léta a myslím, že už ho jen tak něco netrumfne.

Žďár nad Sázavou, město naprostého bloudění

16. srpna 2018 v 20:24 Kam cestuju
Včera jsem se vydala do Žďáru nad Sázavou a zmohlo mě to tak, že jsem hned po příjezdu usnula. Jsem si jistá, že za to může mé neustálé bloudění v tomhle městě.
Do Žďáru jsem vyjela jen kvůli poutnímu kostelu sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře. Nejsem nijak věřící člověk, zajímalo mě to spíš jako stavba, přece jen je zapsán v Unescu.
Přijít tam bylo úžasné. Najednou se přede mnou objevil obří kostel a ani kopec k nemu nebyl tak strašný, jak jsem očekávala. Pode mnou se rozprostíral veliký rybník a to mi ke štěstí docela stačilo, já totiž miluju všelijaké vodní plochy (jako správný Jihočech).
Byla jsem rozhodnuta, že si nebudu platit prohlídku, a tohohle rozhodnutí ani nelituji. Trochu za to teda mohlo to, že jsem doma tentokrát nechala potvrzení o studiu, takže jsem si nebyla jistá, jestli to uhraju na studentskou slevu, a plnou cenu se mi samozřejmě platit nechtělo. Taky mám ale tenhle týden za sebou dost prohlídek, takže už jsem jimi přehlcena, a hlavně - na tomhle místě jsem tak nějak chtěla být sama se svými myšlenkami.
Vypnula jsem i písničky v telefonu, které jinak poslouchám skoro pořád, protože se mi tam teď vůbec nehodily, a začala si prohlížet kostel.
Když jsem se dostala na jeho druhou stranu, zjistila jsem, že jo pokrývá lešení. Očividně jsem nepřišla v úplně správný čas, výlet mi to ale zas tak nepokazilo, protože lešení z jiných stran vidět nebylo a kostel byl nádherný. Potom jsem na stránkách zjistila, že všelijaké opravy budou na kostele probíhat až do roku 2020.
Jediné, co mi trochu vadilo, bylo rádio, které si na plné pecky pouštěli dělníci. Katy Perry se mi na takovéhle místo zrovna nehodila.
Bylo to úžasné místo na odpočinek a jelikož už mě přepadala únava, na chvíli jsem si sedla na lavičku a prostě jen zavřela oči. V tu chvíli jsem se cítila dobře.
Potom ale přišel čas na sestup dolů, a jelikož mi ještě zbýval čas, rozhodla jsem se podívat se na rybník.
Doufala jsem, že okolo rybníku povede nějaká cesta a já si ho budu moct v klidu celý obejít, ovšem měla jsem smůlu. Rozhodla jsem se proto podívat se na vedlejší budovu, která se tvářila trochu jako zámek (i když doteď nevím, co to vlastně bylo).
Bylo tam dost lidí, já na lidi neměla náladu, a tak jsem se rozhodla vyrazit zpět k nádraží. Přece jen to bylo dobrých 45 minut pěšky. Pak mi ale došlo, že jsem si nekoupila žádný pohled. Já pohledy tak trochu sbírám a zatím mám minimálně jeden z každého místa, kde jsem teď v létě byla. Musela jsem teda mít nějaký i ze Žďáru, nejlépe s kostelem.
Vrátila jsem se zpátky k oné budově, protože šipky ukazovaly, že jsou tam informace. Vlezla jsem do dveří, kde bylo napsáno "informace" a tam byla kavárna. Trochu mě to zmátlo. Uviděla jsem ale ceduli WC a už mi docházela voda, tak jsem si řekla, že si ji tam dopustím. Šla jsem přesně podle cedule, záchod jsem ale dodnes neobjevila. Zato se mi podařilo obejít celou budovu a vidět například roztomilé sádky. U těch byla také tabule, na které bylo křídou napsáno "suvenýry". U toho byla šipka, která směřovala někam do plotu. Nevydala jsem se tedy za ní a místo toho šla opačnou stranou zpět do budovy s kavárnou, ovšem jiným vchodem.
A konečně jsem ty suvenýry objevila!
Koupila jsem si pohled, i když tam žádný pěkný neměli, a mohla se vydat zpátky. Radši jsem používala svou navigaci v telefonu, než abych se řídila jejich šipkami, a zdárně se mi podařilo dostat na nádraží. Ve vlaku jsem sice usnula a málem přejela svou stanici, ale i to nakonec dobře dopadlo.
Mimochodem, přímo na nádraží mají antikvariát, což mi přijde jako geniální nápad. Je bohužel malinký a nic mě v něm neoslovilo, ale Žďár za něj má jasné plyšové body!

Ivančice, žádné turistické centrum

14. srpna 2018 v 15:41 Kam cestuju
Dneska jsem vůbec neměla náladu na nějaký větší zájezd, a tak jsem se rozhodla pro Ivančice. Nedávno jsme jimi projížděla (když jsem jela na zápis do Brna) a zjistila jsem, že je to rodiště Alfonse Muchy (nějak jsem si to z hodin dějin umění nepamatovala). A Mucha je boží.
Hledala jsem si tedy, jestli tu nějak oceňují jeho památku - a ano, má tu svou expozici. O výletu tak bylo rozhodnuto.
Do Ivančic jsem přijela úplně hladová, takže jsem si koupila něco k jídlu. Byl to karbanátek a já si ho chtěla někde hezky v klidu sníst. Dneska jsem hodlala být za dámu (vzala jsem si šaty) a k té se pojídání karbanátku rukama úplně nehodí. Potřebovala jsem místo, kde nebude moc lidí.
Což o to, v Ivančicích opravdu moc lidí není. Ale najít tu lavičku? Absolutně nemožné! Chodila jsem tu asi půl hodiny ve snaze najít nějakou jinou než na náměstí, kde je největší koncentrace lidí. Třeba někde v parku.
Po prohlédnutí map jsem zjistila, že tu příliš zeleně asi nemají. Jediných pár stromů s lavičkou jsem našla u workoutového hřiště, a tam se přece nebudu ládovat. Vrátila jsem se proto zpátky na nádraží, které vypadá pěkně, ale zeje prázdnotou, a tam se do hodů pustila.
Potom už přišel čas na expozici. Aspoň jsem si to myslela. Expozice je ale od dvanácti do jedné zavřená.
Nevadí, mám tady knížku, takže pro mě není problém někde počkat. Nakonec jsem se rozhodla, že bych mohla počkat v nějaké kavárně, přece jen jsem měla tak hodinku času. Jenže najít nějakou kavárnu, která by nevyhlížela úplně komunisticky, se zdálo jako nadlidský úkol.
Naštěstí jsem našla kavárnu Epopey. Nalákala mě na Muchův obrázek v logu. Také mě potěšila nabídkou - ač miluju kavárny, nepiju kávu. Tady jsem si mohla dát domácí limonády, koktejly, smoothie... Skončila jsem s bezovou limonádou a i když mohla být studenější, byla jsem poměrně spokojená. Byla moje první návštěva kavárny o samotě - zatím jsem vždycky byla jen s někým, protože to beru jako takovou společenskou událost. Asi ale není špatné občas někam zajít i sám.
Vydala jsem se na expozici. Stála 20 korun (pro studenta, normálně stojí 40), tak jsem si říkala, jak levný výlet to dneska bude. Haha. To by tam nesměli mít milion věcí s Muchovými obrazy, že jo. Skončila jsem naštěstí u 4 pohledů a magnetické záložky. A k pohledům jsem rovnou koupila známky, že dva pošlu mým umění milujícím kamarádkám. Jen se teď nějak nemůžu rozhodnout, které dva pošlu, všechny jsou tak krásné!
Expozice byla rozhodně zajímavá. Obrazů tam člověk příliš nenajde, spíše jen skicy k jeho Slovanské epopeji. Člověk se ale dozví něco o jeho životě, může si prohlédnout jeho korespondenci, nějaké jeho věci a podobně. A také jeho fotografie. Až doteď jsem vlastně ani nevěděla, že Mucha fotil. A že fotil pěkně. Většinou to vlastně byly předlohy k jeho obrazům.
Je to milá expozice, ale nic velkého, vešla se do čtyř místností a já ji za hodinku prošla. Přesto ji ale doporučuji všem, co se kdy ocitnou v okolí Ivančic.
Nic jiného jsem tam nenavštívila a vydala jsem se zpátky. Ono tam asi ani nic jiného není. Ivančice opravdu nebudou nějakým velkým turistickým centrem.
Kromě Muchy se tam ale také narodil Vladimír Menšík, a tak se můžete podívat i na jeho expozici. Všechny ukazatele ukazovaly na expozici Vladimíra Menšíka a nikdy ne na expozici Alfonse Muchy, přestože byly ve stejné budově. Překvapuje mě to - Mucha je rozhodně velká osobnost a nejen pro nás Čechy.

Lednice, vysavač peněženek

14. srpna 2018 v 10:09 Kam cestuju
Jestli jste mysleli ledničku, tak jste na omylu. Myslím tím Lednici s velkým L. Vstupné na všechny věci tady mě totiž opravdu nevyšlo nejlevněji.
Podívala jsem se tam včera a tak mě to zmohlo, že jsem ani nenapsala článek. Nezmohla mě ani tak Lednice, jako to vedro, které tam bylo (mimochodem, vtípek, že v Lednici by přece měl být chládek, se s úspěchem zrovna nesetkal). Vážně, to si z nás to počasí asi dělá srandu, já si brzo vypotím duši.
Do Lednice jsem samozřejmě mířila právě kvůli jejich proslavenému zámku. Opět jsem se rozhodla neponechat nic náhodě a na internetu si prošla, jaké okruhy mi tam nabízí. A že jich bylo dost. Nejhorší bylo, že každý úplně jiný - reprezentační pokoje, dětské pokoje, minaret, grotta, skleník...
Nakonec jsem se rozhodla pro reprezentační pokoje, jelikož tam psali, že je to takový základní okruh. A co jiného vidět, když jste tam poprvé, než ten základ.
Prohlídka to nebyla špatná, ale já jsem byla přece jen asi víc unešená z té Hluboké. Lednice byla o stupínek níž.
Nezůstala jsem samozřejmě u jedné prohlídky a navštívila i grottu. Grotta je uměle vybudovaná jeskyně a já se o tom učila ve škole, ale nikdy jsem žádnou na vlastní oči neviděla. Bylo tedy na čase to změnit. Prohlídka trvala pouhých 15 minut, což mi přišlo líto, ale je pravda, že grotta nijak zvlášť velká nebyla. Rozhodně to ale byl zážitek a něco nového, nadchla mě asi víc než celý zámek. Navíc tam bylo krásných 19 stupňů (jak nám řekla slečna průvodkyně).
Pozor ale na časy prohlídek - jsou jen jednou za dvě hodiny, já byla v 11.45. Zato na reprezentační pokoje se můžete podívat každou půl hodinu a ostatní zámecké okruhy se, myslím, konaly každou hodinu.
Ještě mi byl doporučen zámecký skleník a jakmile jsem ho uviděla, hned jsem věděla, že se musím podívat dovnitř. To byl ten nejkrásnější skleník, jaký jsem kdy viděla. Vnitřek mě ale trochu zklamal. Já nejsem zrovna biolog, takže jsem z rostlin nepoznala snad ani jednu. Mrzelo mě, že nejsou nějak popsané nebo tak, ráda bych se naučila něco nového. Už bych ho znovu asi navštívit nepotřebovala, leda bych tam byla s někým, kdo rostlinám rozumí, aby mi k tomu něco řekl.
Ještě jsem se prošla zámeckou zahradou. Je obří, takže jsem ji neprošla celou - ještě bych se tam ztratila. Procházka je to ale pěkná a určitě i hezky romantická.
Neopustila jsem úplně areál zámku, v zámecké jízdárně se konala výstava napodobenin korunovačních klenotů. Já jsem korunovační klenoty nikdy neviděla, kdo ví, kdy je zase otevřou, tak jsem si řekla, že tohle je fajn příležitost. A rozhodně byla, byl tu i hezky nastíněn život Karla IV. (který teda díky maturitě z dějepisu poměrně dobře znám, ale nevadí si to trochu osvěžit), ukázany nějaké dobové oděvy a zbraně. Také tam byl meč přání - prý když ho člověk pohladí a něco si u toho přeje, tak se mu to splní. Tyhle věci miluju, navíc mám teď spoustu přání. Byla to kouzelná chvíle.
Korunovační klenoty samozřejmě také stály za to. Docela mě překvapilo, že jablko a žezlo vlastně byly vyrobeny až mnohem později než koruna. Vystaveny jsou tam do 30. 9.
Letos se také objevily v Lednici písečné sochy na téma bohové. To někdo tak boží jako já (hahaha) nemohl vynechat. Taky jsem se tam pěkně vyblbnula, mám fotky všeho a se vším. Jo, vyfotila jsem se s Diem, to je snad nutnost.
Nechápu, jak někdo může vytvořit sochu z písku. Jak je možné, že to drží? Neuvěřitelné. Tuhle výstavu prostě musíte navštívit, je tam až do 15. 10., ovšem při větším dešti se prý sochy rozpadnou, takže bych radši neotálela.
Do odjezdu autobusu mi zbývaly téměř dvě hodiny, tak jsem se rozhodla se ještě podívat do Muzea hraček. Trochu mě překvapilo, že je to soukromé muzeum a bylo přímo v obytném domku. Návštěvy ale nelituju, miluju staré věci a tady to bylo moc hezky udělané. Občas jsem narazila i na hračky, se kterými jsem si jako malá hrála u babičky - sakra, jsem stará. U pokladny byl navíc moc milý... muž, kluk, já nevím. Pak jsem zjistila, že to byl syn majitelů. Tak nějak se mi líbí, že je to hezká rodinná práce a jsem ráda, že jsem je zaplacením vstupného (i když samozřejmě se studentskou slevou) aspoň trochu podpořila.
Tím by můj zájezd mohl hezky skončit, jenže já se ještě rozhodla, že si koupím zmrzlinu. Já vážně nerada utrácím za jídlo, za ten den jsem měla jen dva tousty, měla jsem trochu hlad a hlavně jsem se potřebovala zchladit. Koupila jsem si teda na náměstí zmrzku a šla si sednout na lavičku. Nedošla jsem - zmrzlina se mi asi po deseti metrech zbortila k zemi. Takhle nešťastná jsem už dlouho nebyla, to vám teda řeknu.
Domů, nebo teda na moje přespávací místečko, jsem pak už dojela v pohodě, i když totálně přehřátá. Po cestě jsem si prohlížela fotky z telefonu - milion fotek mě s písečnými sochami a asi tři fotky zámku (z toho jedna byla hlava jednorožce). Ten zámek prostě vůbec nebyl tak fotogenický, jak jsem si myslela.

Hluboká nad Vltavou, láska na celý život

12. srpna 2018 v 18:16 Kam cestuju
Hluboká nad Vltavou od mého bydliště není daleko a jejich Zoo už mám poměrně slušně prochozenou, protože to byl cíl spousty školních výletů. Pravý klenot Hluboké, zámek, jsem ovšem vždycky viděla jen z dálky.
A tak bylo na čase to napravit.
Pečlivě jsem se na to připravila a na internetu si prošla okruhy, které na zámku nabízejí. Je opravdu z čeho vybírat a volba byla těžká, nakonec ale padla na okruh Reprezentační pokoje. Hlavně kvůli tomu, že jeho součástí měla být knihovna s 12 000 knížkami.
Rozhodně nelituju, že jsem si vybrala tenhle okruh - myslím, že pro člověka, který tam nikdy nebyl, je ideální. Jsou tam asi i levnější okruhy, takže pak záleží na člověku, kolik hodlá zaplatit, tady jsem se ale dozvěděla vše, co jsem potřebovala.
Například to, že Schwarzenbergové mají v erbu havrana klovajícího do hlavy Turka, protože jeden Schwarzenberg (jméno jsem samozřejmě zapomněla) viděl takový výjev naživo a neuvěřitelné se mu líbil. Havrana s hlavou Turka tam tak najdeme často, třeba v 3D provedení na lustrech. Něco s těmi Schwarzenbergy možná nebylo úplně v pořádku .
Já jsem na ten zámek hrozně chvátala, protože se blížila dvanáctá, tak abych stihla prohlídku. Myslela jsem si totiž, že prohlídky jsou tam v každou celou hodinu. Chyba lávky. Mám takový pocit, že zrovna na Reprezentační pokoje byla prohlídka každých deset minut. Rozhodně se tedy nebojte, že byste ji nestihli, a nemusíte do toho kopce hnát jako já.
Hned jak jsem přišla, naprosto mě to uchvátilo. Zámek vypadá krásně i zdálky, zblízka je to ale něco neuvěřitelné nádherného. Nemohla jsem z něj spustit oči, a přestože normálně nerada fotím, několikrát jsem si ho vycvakla.
Celý zámek jsem si taky obešla, abych z něj viděla snad každý koutek. Tohle doporučuju - při vchodu na zámek je spousta turistů, ale v zahradách okolo zámku nebyl téměř nikdo. Nechápu to, zahrady tam mají své kouzlo, ale rozhodně si nestěžuju - mám mnohem radši klidnější místa bez lidí.
Protože jsem měla několik hodin času, šla jsem i do přilehlé galerie. Ta sídlí v zámecké jízdárně, takže už ty prostory byly přímo výstavní. Stálá expozice galerie byla zajímavá, jestli jsem to správně pochopila, zaměřují se na jihočeské autory. Příliš známých jmen se tam neobjevilo, i když mě příjemně překvapila tapisérie od Věry Teinitzerové, která měla svou dílnu u nás ve městě. Navíc tam bylo dost starých děl, takové 14. století a podobně.
Já se tam ale vydala hlavně kvůli aktuálním výstavám. Ty byly dvě - čeští krajináři a František Kupka.
Mezi krajináři už jsem několik jmen poznávala, což mi udělalo radost - přijdu si pak aspoň trochu chytře. Hlavně, když jsem našla obraz U nás v Kameničkách od Antonína Slavíčka, ten si totiž živě pamatuju ze hodin dějin umění. Zaujal mě také Stanislav Lolek, o němž jsem až dosud vůbec neslyšela, a rozhodně se se hodlám podívat i na další jeho díla.
A nejlepší byl samozřejmě František Kupka. Já prostě miluju jeho Kosmické jaro, mám ho i jako tapetu na telefonu. Výstava mě ale trochu překvapila - od Kupky znám hlavně abstraktní díla, zatímco tohle bylo zaměřené na lidi. Nestačila jsem zírat. Ukázalo mi to i jinou stránku Kupky.
Příjemně mě taky potěšilo, že jsem k nákupu vstupenky dostala i takový plakátek od Kupky a dva pohledy s krajinkou. Ty pohledy jsou stejné, což mi nakonec přijde úplně geniální, protože si jeden můžu nechat na památku a druhý někomu poslat.
Jestliže na zámek zavítáte, je podle mě návštěva této galerie nutností. Obě mnou navštívené výstavy zde budou až do 7. 10., takže máte na návštěvu ještě víc jak měsíc! Co chystají potom (a jestli vůbec něco chystají), to bohužel netuším.
V Hluboké se dá samozřejmě dělat víc věcí. Za návštěvu stojí třeba na začátku zmiňovaná Zoo. Dneska se mnou jeli i mamka s bráchou a ti zase šli na koupaliště a jezdit na motokáry.
Pro mě je ale jasným favoritem zámek. Chtěla bych bydlet v Hluboké, jen proto, abych mohla každý den koukat na tu nádheru, abych se mohla procházet v zámeckém parku. A jsem si naprosto jistá, že jestli se někdy budu vdávat, donutím svého nastávajícího, aby byla svatba právě tady.
Zamilovala jsem se tam a rozhodně se plánuju vrátit - ještě mi přece zbývá spousta okruhů, které tam můžu projít.
Myslím, že kdo tenhle zámek na vlastní oči neviděl, měl by to rychle napravit. Já totiž nechápu, jak jsem bez něj mohla tak dlouho žít.

Třebíč, krásné město bez informací

10. srpna 2018 v 20:54 Kam cestuju
Své letní cestování jsem zahájila výletem do Třebíče. Před rokem jsem tam plánovala skautskou výpravu, která nakonec nevyšla, takže jsem měla docela dobrý přehled o tom, co se zde nachází a co chci vidět.
Všechno jsem si ještě hledala na internetu a našla jakýsi okruh s průvodcem, který mě měl provést po většině židovských částí Třebíče. Paráda! Jen jsem nikde nemohla najít, kde přesně ten okruh začíná. Ale rozhodla jsem se, že se na to zeptám v informačním centru, které jsem stejně měla po cestě k bazilice.
Když jsem dorazila do infocentra a zeptala se na to, slečna se na mě podívala jako na idiota a řekla mi, že tenhle okruh se musí zamlouvat dva dny dopředu (a potom jsem zjistila, že taky minimálně pro pět lidí). Možná jsem idiot, ale možná by to taky mohli na stránky města napsat, protože já je procházela docela podrobně a nic takového tam neměli. (nebo jsem prostě slepá?).
Slečně se mě nakonec zželelo a poradila mi prohlídku do Zadní synagogy s tím, že do židovské čtvrti a na židovský hřbitov se můžu podívat sama, protože je to volně přístupné.
A mě čekala cesta do baziliky sv. Prokopa, která je zapsána ve světovém dědictví UNESCO. Mapy ukazovaly 15 minut dlouhou cestu, jenže mně zbývalo do celé hodiny (kdy začínají prohlídky) jen 13 minut. A přece nebudu čekat další hodinu. Prohnala jsem se tou cestou za 5 minut a jelikož to bylo celou dobu do kopce, měli z mojí rudé barvy potom v bazilice určitě docela srandu. Všem návštěvníkům doporučuju se tam tak nehnat!
Bazilika byla krásná. Rozhodně vám ji všem doporučuji, už jen proto, že v téhle horkých dnech je tam (a hlavně v kryptě) úžasný chládek. A ta stavba samozřejmě taky stojí za to, někdy nedokážu uvěřit, co všechno lidé dokázali. V bazilice můžeme navíc vidět určité architektonické prvky, které jsem zatím nikde jinde neviděla - a podle pana průvodce teda ani nikde jinde neuvidím.
Jen by mě zajímalo, jak vypadají pohovory na průvodce po takových památkách.
,,Dobrý den, tak nám řekněte něco o sobě."
,,Tak, jmenuju se Jindžich Novák..."
,,Počkejte, jak jste říkal to jméno?"
,,Jindžich Novák. Jindžich. Víte, mě to písmenko ž dělá trochu problém."
,,No ale to je skvělé, jste přijat!"
Jinak si totiž nedokážu vysvětlit, že 75 % ze všech mých průvodců za celý život mělo nějakou řečovou vadu.
Potom jsem se zašla podívat do židovské čtvrti, která mě naprosto okouzlila. Dokázala bych se tam procházet hodiny, kdyby nebylo takové horko a já si nevzala teplejší oblečení, protože hlásili, že má dneska pršet (nepršelo, samozřejmě). Miluju takové ty úzké zapadlé uličky a tady jich bylo plno.
Jelikož jsem měla dost času, než měla začít prohlídka synagogy, rozhodla jsem se navštívit expozici Antonína Kaliny. Vsadím se, že nevíte, kdo to byl (ale ještě vám to potom vysvětlím). Slečna v infocentru u synagogy mi ale řekla, že expozice už skončila. Přišlo mi to divné, protože na internetu psali, že je to stálá expozice, ale poučena s rezervací okruhu jsem se už ničemu nedivila a radši se šla dál procházet.
Když jsem potom přišla na prohlídku synagogy, slečna si mě odchytla a omlouvala se mi, že to spletla, že tam pracuje teprve třetí den, takže toho ještě moc neví, ale že expozice ještě je, jen se musí návštěvníkům odemykat, tak jestli tam potom ještě chci. Jasně, že jsem chtěla. A jasně, že jsem se na ni nezlobila, úplně chápu ty první dny na brigádě, tak vás prosím, mějte pro takové lidi taky pochopení. Chvíi to trvá, než se člověk zaučí.
Přestože na prohlídce v bazilice jsme byli poměrně početná skupinka, v synagoze jsem byla jen já a jeden pár. Určitým způsobem mi to přijde líto, doufám, že do synagogy chodí jinak víc lidí, protože třeba mě zaujala mnohem víc než bazilika. Hlavně pak dům vedle synagogy, kde nám ukazovali něco z židovského života. Musím se přiznat, že jsem o spoustě z toho vůbec netušila.
Navíc mě potěšila slečna průvodkyně. Byla to ta, co to popletla s expozicí, a když onen pár odešel, začala se mě ptát, kolik mi je, a obdivovala, že se takhle zajímám o památky. U devatenáctiletých to očividně není zrovna zvykem - rozhodně jsem na ani jedné z prohlídek nepotkala nikoho mladšího 40 let.
Vzala mě na tu expozici a já byla už podruhé překvapena. Antonín Kalina zachránil přes 900 židovských chlapců. A skoro nikdo to neví, ani já to nevěděla. Expozice byla malinká a nejvíc jsem se asi dozvěděla z videa, které mi bylo na začátku puštěno a které jsem teď našla na internetu (pro vás!). Doporučuju zhlédnout!


Stálo to ale dvacku, takže to taky můžu jen doporučit, je tam pár milých dopisů a zajímavých fotek, takže asi nebudete litovat, ani když video už znáte.
Nakonec mě čekal židovský hřbitov. U toho mě ve výsledku trochu mrzí, že jsem neměla průvodce. Byl dost velký a já nevěděla, na co se zaměřit. Přesto byl svým způsobem kouzelný. Já mám teda k hřbitovů respekt a nejsou to má oblíbená místa, ale tohle byl nejhezčí hřbitov, který jsem kdy viděla.
Tím můj výlet zde končí, kromě toho, že jsem navštívila i bazar a antikvariát. Chtěla jsem si totiž přivézt nějakou vzpomínku, mám rada věci na památku.
Nejčastěji si vozím pohledy a jeden mám teda i z Třebíče, ale byl to těžký výběr. Jejich nabídka totiž byla žalostná. Takové krásné město, taková spousta nádherných míst a oni z toho neudělají ani jeden hezký pohled. Je to škoda.
Abych to shrnula, Třebíč rozhodně stojí za návštěvu. Minimálně jeho židovská část by vám neměla uniknout, ale když budete mít dost času, nevynechejte baziliku se zámkem (uvnitř kterého jsem teda nebyla, ale zvenčí vypadal hezky) a expozici Antonína Kaliny. Jen se asi nechystejte odsud posílat pohledy a počítejte s tím, že na jejich stránkách se možná taky nepíše všechno.
Jenže tomuhle krásnému městu to prostě musíte odpustit.

Jak jsem se zapsala na vysokou

10. srpna 2018 v 8:27 Střípky myšlenek
Člověk ani neví, jak těžké je zapsat na vysokou. Aspoň pro takového neschopného introverta, jako jsem já.
Všechno bylo trochu těžší, protože zápis byl zrovna v době, kdy jsem byla na táboře. Měla jsem v plánu odjet večer předtím, abych se stihla pořádně vydrhnout a trochu se prospala, k zápisu totiž patřilo i focení na ISIC a já tam přece nebudu vypadat jak divoženka.
Vracet jsem se pak měla ráno poté, a to ze dvou důvodů. Prvním bylo, že na den zápisu jsem také od babičky dostala lístky na zájezd na otáčivé hlediště v Týně nad Vltavou. Hráli Rebely, což byl v dětství můj snad nejoblíbenější film. Vždycky jsem to teda vypnula před koncem, protože konec nebyl hezký, a já to vidět nechtěla.
Nejlepší na tomhle zájezdu ale bylo, že ho pořádalo KSČM. Moje vtipkování na téma komunismu by snad vydalo na celý článek, ovšem nehodlám tady nikoho pobuřovat ani zesměšňovat jeho názory. Jen se třeba někdy podívejte, kdo sleduje KSČM na Instagramu (ano, mají Instagram, který vlastně taky dost stojí za to). Kluk, co se všude fotí se sovětskou vlajkou, už je prostě trochu přes čáru. A já se tomu prostě ráda směju a nosím ponožky s třešněma, no.
A já jen, že na tom zájezdu jsem byla nejmladší. Když nepočítám mamku, která jela se mnou, tak to s ostatními cestujícími v našem komunistickém minibusu bylo asi o 50 let.
Mimochodem, kdo znáte Rebely, nepřijde vám zvláštní, že komunistická strana pořádá zájezd zrovna na tohle představení? Nevím, jestli chtělo KSČM ukázat, že je nad věcí, nebo prostě jen nevěděli, o čem to je.
Měla bych se ale vrátit k druhému důvodu, proč jsem se na tábor hodlala vrátit až druhý den ráno. Je to prosté a praktické - jela tam za námi návštěva, a tak mě tam mohli odvézt. A nemusela benzín mrhat maminka.
Neobešlo se to samozřejmě bez keců přítomného vedení, že na zápis mi stačí den, že bych měla být na táboře k dispozici. Skauti nejsou vždycky tak tolerantní.
Já si z toho ale hlavu nelámala a udělala to takhle. Vydrhla jsem se, vyspala jsem se a ráno vyrazila s mým soukromým řidičem (mamkou) do Brna.
Cestou jsme minuly Dukovany, které jsem nikdy neviděla, takže mě to nadchlo. Chápu, na jaderné elektrárně asi není nic tak skvělého, ale nejlepší bylo, že jak jsem pak večer jela ještě do toho divadla, projela jsem okolo Temelína. Takže jsem viděla všechny naše jaderné elektrárny v jeden den. Haha.
Naštěstí jsme dorazily včas a stihly ještě oběd. Byla to chyba, měla jsem pocit, že ho pak z nervozity vyhodím (což se naštěstí nestalo). Jak jsme se totiž blížily k mé vyvolené Filosofické fakultě, bylo mi hůř a hůř.
A pak jsme došly až úplně k ní. Byla tady kupa lidí - samozřejmě bez rodičů. Takže jsem mamku doslova odpálkovala a hnala od ní do budovy. Až tam mi došlo, že jsem tak chvátala, že jsem si u ní v kabelce nechala maturitní vysvědčení. Takže jsem jí musela volat, ať mi ho, prosím prosím, donese.
Konečně jsem měla vše a zápis mohl začít. Halda a informací a pak vyplňování různých papírů.
Tady vyvstal problém. Nesnáším vyplňování. Doufala jsem, že to s námi projdou a řeknou, co a jak, ale zapomněla jsem, že už mám být vysokoškolák, takže mám smůlu, musím to zvládnout sama.
Zadrhla jsem se hned u rodného příjmení. Kruci, vždyť já ještě nejsem vdaná, tak co teď. Podívala jsem se k holce, co se dělá vedle mě, a měla tam vyplněné to stejné jako v kolonce "Příjmení". Tak jsem to udělala taky tak.
Když jsem pak stála řadu, všimla jsem si, že většina lidí rodné příjmení vyplněno neměla.
Byla tam ale i holka, která do kolonky "Jméno" napsala příjmení a do "Příjmení" jméno. Tak jsem nebyla nejhorší!
Už jsem si jen nechala všechno potvrdit a mohla jít na focení.
Jsem moc ráda, že jsem se doma tak vydrhla, protože jsem se v těhle vedrech a samou nervozitou samozřejmě ani trošku nezpotila, ani jsem nebyla ani trošku červená a vůbec jsem se nemusela do úsměvu nutit.
Na fotce tedy rozhodně nevypadám jako mastné rajče, které se chystá zabit všechny okolo.
Určitě si v Brně brzy najdu spoustu kamarádů.