Září 2018

Měsíc

28. září 2018 v 21:15 Střípky myšlenek
Na vysoké mám zatím jen jeden přivýdělek - je to hlídání dětí. V tuhle chvíli se starám o dva kluky, 4 a 6 let, které občas ráno vedu do školky.
Budím je v půl šesté ráno, abychom na půl sedmou byli ve školce. Já kvůli tomu vstávám dokonce v půl páté, a tak jsme ráno všichni naprosto mrtví.
Už jsem si zvykla, že kluci u snídaně víceméně spí a jídlo jim padá na zem, že usínají při čištění zubů i při oblékání. Vždycky se u toho nasměju.
Když vyrazíme ven na autobus, je to s nimi už trochu lepší, dokonce se i trochu rozpovídají. Ten studený vzduch prostě člověka probere.
Každé ráno mi také ukazují měsíc a jsou z něj nadšení. Občas si teda spletou měsíc s lampou, vlastně vidí měsíc skoro všude. Včera ale svítil krásně, a tak jsme ho pozorovali celou dobu, než přijel náš autobus.
Když jsme z něj vystoupili a zamířili do školky, mladší z kluků se podíval na nebe a celý se rozzářil.
"Jé, měsíc je tady taky! On šel s náma!"
Myslím, že lepší brigádu jsem si prostě přát nemohla.

Brala jsem vás jako svého tátu

16. září 2018 v 20:54 Střípky myšlenek
Můj nejoblíbenější pane profesore,

já vím, že si všichni mysleli, že jsem do vás beznadějně zamilovaná. Možná jste si to myslel i vy.
Není se čemu divit, hltala jsem naprosto každé vaše slovo, smála se vašim vtipům, četla knížky, které jste doporučil, chodila za vámi a ptala se vás na váš názor a strašně jsem brečela na naší poslední hodině.
Jenže já hltala každé vaše slovo proto, že jsem vždycky milovala český jazyk a literaturu. S učitelkou před vámi to nebylo nic moc, takže vy jste byl jak dar z nebes. Uměl jste tak skvěle a poutavě vykládat, že ani nebylo příliš těžké ta vaše slova hltat.
K tomu jste opravdu vtipný člověk. Vážně. Ti, kdo se vašim vtipům nesmáli, možná zrovna neposlouchali nebo vůbec nemají smysl pro humor. Dokázal jste mě rozesmát, i když se mi chtělo brečet, a za to vám děkuji.
Máte skvělý vkus na knížky, to se vám také upřít nedá. Vždycky jste nám upřímně řekl svůj názor a já chtěla vědět, jestli se nemýlíte. Většinou jste se nemýlil. A tak jsem četla dál a dál to, co vy jste chválil.
Ptala jsem se na vaše názory a ráda s vámi mluvila. Protože jste byl někdo, kdo mě chápal. Tady je ten problém. Můj táta mě nikdy nechápal. Nechápal mojí lásku k češtině a ke knihám, jemu to přišlo naprosto zbytečné. Vy jste ji chápal a cítil to stejně. Jenže můj táta ani nikdy nechápal, že nejsem robot a že mám city. Nechápal, že občas potřebuju za něco pochválit, že si nevěřím. Nechápal to a místo pochvaly mě pořád jen za něco shazoval a já kvůli němu padala stále hlouběji. Vy jste to chápal a tu a tam jste mě chválil. Ne přehnaně často, to by pak asi ztratilo význam. Prostě jste mi občas řekl, že jsem fakt dobrá. Nebo že jsem kouzelná. Že dokážu všechno, co jen budu chtít. Že mám dar na psaní odstavců (čemuž se dodnes směju). Byl jste pro mě mnohem víc táta než můj vlastní táta, proto že jste mě chápal. I když jste mě taky nikdy nemohl chápat dokonale, protože jste nic z tohohle nevěděl.
Jediné, co mi doteď vadí, je, že jste mi po maturitě řekl, že mám být víc pozitivní, protože mi teď všechno vychází. Vím, že jste to myslel dobře, a já se teď vážně snažím být víc pozitivní, ale neměl jste právo to říkat. Nevěděl jste, čím vším si zrovna procházím, že utíkám z domu, že umírají všichni okolo mě a že mi opravdu vyšla akorát ta maturita a přijetí na vysokou.
Když tohle všechno skončilo, je jasné, že jsem brečela. Nešlo to jinak. Nešlo to zastavit. Já na veřejnosti příliš nebrečím a umím se dost dobře ovládat, ale ztratit v jednom roce pravého tátu i vás, to už prostě bylo nějak příliš.
Od té doby, co nemluvím s mým pravým tátou (ale vlastně ani s vámi) na sobě opravdu pociťuji změny. Jsem taková veselejší. Sebevědomější. Teď mě totiž nikdo nezadupává do země a neshazuje. A zároveň mě vaše slova stále hřejí na srdci a myslím na ně. Na to, že jsem dobrá. Že dokážu všechno, co budu chtít. A že se mi teď vlastně vážně začíná dařit, takže možná i tohle vám odpustím.
Ano, milovala jsem vás. Ale milovala jsem vás jako otce. Jako někoho, koho jsem ve svém životě tak strašně potřebovala.
Děkuju, že jste někým takovým byl, i když spíše nevědomky.

Děkuju za všechno.