Říjen 2018

Můj týden radosti

24. října 2018 v 22:16 Střípky myšlenek
Dnes (ve středu 17. 10.) mě zastavila jedna starší paní, jestli bych jí nepomohla s nákupem. Jasně, že ráda pomůžu, a tak jsem popadla její tašku na kolečkách a vydala se s ní na dvouhodinovou cestu. Ano, opravdu trvala dvě hodiny, což jsem samozřejmě netušila, když jsem jí pomoc slíbila. Ne, že by se moje rozhodnutí nějak změnilo, kdybych to věděla - já prostě ráda pomůžu a neumím říkat ne. Jen se mi celou dobu chtělo hrozně čůrat!
Paní se asi potřebovala vypovídat, a tak jsem ji nechala. Podle všeho měla dost těžký život, ale mě stejně mrzelo, že se celé ty dvě hodiny nesly v dost negativním duchu. Jako kdyby tu paní ani nic hezkého v životě nepotkalo.
A já si řekla, že taková být nechci. Že až takhle jednou budu stará a zastavím nějakou slečnu, jestli mi pomůže s nákupem, tak jí budu vyprávět ty hezké věci.
Protože hezké věci tu jsou každý den. A já jsem se rozhodla si je sepsat. Od zítřka, tedy 18. 10., si sem budu každý den po dobu jednoho týdne zapisovat, jaké maličkosti mi za ten den udělaly radost. Co mi trochu zvedlo náladu nebo vykouzlilo úsměv na tváři.
Protože si myslím, že je prostě důležité se na to zaměřit. A člověk pak zjistí, že i když k němu život možná není vždycky úplně spravedlivý, tak je stále spousta hezkých věcí, o kterých se dá mluvit. Teď anebo ve stáří, je to jedno.

Čtvrtek 18. 10.
Mohla jsem si pospat.
Dařila se mi transkripce textů z cyrilice.
K vaření oběda jsem si mohla pustit seriál, protože jsem byla na bytě úplně sama.
Obědvala jsem v pyžamu.
Vzala jsem si na sebe své oblíbené šaty.
Jela jsem tramvají, která se jmenovala stejně jako moje kamarádka (Verunka).
Na tabuli u kavárny vydržela moje oprava slova "štrůdl" na "štrúdl". (Jo, píše se to s čárkou!)
Na přednášce přede mnou seděl hezký kluk.
Šla jsem do kavárny s kamarádkou, kterou jsem dlouho neviděla.
Dala jsem si jablečný dortík.
A panini.
A horkou čokoládu.
Kamarádka mě pozvala na únikovou hru.
Mluvila jsem s bráchou po telefonu.
Našla jsem SIM kartu, kterou jsem hledala vážně dlouho.
Podařilo se mi vyměnit SIM karty v telefonu.

Pátek 19. 10.
Mám nový tarif, který má 10 GB dat, nemusím se příliš omezovat.
Tramvaj přijela akorát ve chvíli, kdy jsem dorazila na zastávku, takže jsem nemusela čekat.
Vlak vyjel bez zpoždění (to se dlouho nestalo).
V kupéčku se mnou seděl starší pár, ze kterého úplně čišela láska.
Objevila jsem hezký blog.
Přečetla jsem si povídku, kterou jsem napsala před rokem, a nepřišla mi tak špatná.
Po dvou týdnech jsem zase byla doma.
Povedlo se mi uvařit rýži, aby nebyla tvrdá ani rozvařená.
Přišel mi nový kryt na telefon.
A šíťka na ovoce.
Napustila jsem si horkou vanu a sledovala v ní seriál.
Desetiletý bráška mi přivezl sušenku, co mi koupil ze svého kapesného.
Chutnal mu McMuffin, který jsem mu koupila já.
Dostala jsem medíky a marmeládičky.
Kamarádka mě pozvala na karamelové sójové mléko.
Kamarádky kamarádka, kterou jsem doteď neznala, mě pozvala na nealko mojito.
Poslechla jsem si zajímavou a vtipnou přednášku o cestě po Novém Zélandu.
Po dvou týdnech jsem zase ležela ve své posteli.

Sobota 20. 10.
Byla jsem na super skautské akci.
Poznala jsem nové skauty.
Dostala jsem perníček.
Do oddílu jsme dostali knížku Rychlých šípů, na kterou jsem už nějakou dobu koukala.
Doma jsem objevila svoje oblíbené sušenky.
Stáhla jsem si do notebooku hru, která byla ve slevě (za 19 korun!).
Koupili jsme krásné oblečení pro malou sestřenku.
Porazila jsem mamku ve slovním fotbalu.
Poprvé jsem viděla svoji maličkatou sestřenku, která je sice na světě tři měsíce, ale jelikož se narodila hodně předčasně, mohli jsme se na ni podívat až teď.
Skoro hodinu jsem si volala se svou kamarádkou, která je už dva měsíce v Anglii.
Založila jsem si bookstagram.

Neděle 21. 10.
Bráška mi udělal k snídani volská voka.
Porazila jsem ho ve stolním fotbálku.
Ochutnala jsem sladkosti z Turecka.
Babička mi dala peníze.
V letáku Lidlu jsem našla skvělé Halloweenské občerstvení.
Napadla mě taky další aktivita na naší skautskou Halloweenskou párty.
Na tu párty mi dnes přislíbilo účast dalších 15 lidí - a těší se!
Ve vlaku jsem seděla v kupé, které nebylo tak nacpané.
Jedna (doteď mi neznámá) slečna z ročníku mi napsala o poznámky a dodala, že jsem jí podle fotek přišla z fotek nejsympatičtější.
Moje spolubydlící dnes nepřijela, a tak jsem měla pokoj pro sebe.

Pondělí 22. 10.
Hezky jsem se oblékla.
V tramvaji se mému vtipu zasmálo několik cizích lidí.
Poznala jsem novou fajn holku.
V aule právnické fakulty byl vtipný obraz.
Neztrapnila jsem se na imatrikulaci.
Jsem úplně oficiálně studentkou vysoké školy.
Dostala jsem 50g mix od Mixitu.
Hýřím nápady na aktivity s našimi rovery (skauti 14+).
Dočetla jsem Svatého Xaveria.
Podařilo se mi přihlásit na skvělou skautskou akci (Miquik).
Moje přátele zaujal fonetický přepis a já je mohla trochu poučit.
Procvičování fonetického přepisu mi docela šlo.
Na celostátní skautskou akci se s námi, samými holkami, odváží jeden patnáctiletý skaut - daří se mi tvořit vazby mezi lidmi v našem středisku!

Úterý 23. 10.
Oblékla jsem si svetr s kopretinami.
U pokladny v Albertu nebyla řada.
Měla jsem zase několik dobrých nápadů na akce pro starší skauty.
Na semináři jsem hýřila vtipem.
Kamarádka šla na přednášku jen proto, abych tam nebyla "sama".
Zaregistrovala jsem se do knihovny.
Volala mi kamarádka z Anglie.
Hodně skautů mě podporuje a věří mi.
Seznámila jsem se s další fajn spolužačkou.
V bytě nám teče teplá voda, i když hrozilo, že nepoteče.

Středa 24. 10.
Vzala jsem si ponožky s deštěm a ono fakt prší.
Slečna, co šla na chodníku přede mnou, málem narazila do cedule (půjdu do pekla).
Odpadla mi staroslověnština.
Kamarádky jely do Brna na Gaudeamus, a tak se se mnou sešly.
V tramvaji jsem potkala revizora a měla jsem tramvajenku.
Dala jsem si k obědu pizzu.
Kamarádka mi dala sušenku.
Sehnala jsem na poslední chvíli ubytování na skautskou akci!
Jeden skaut mi poděkoval za to, co pro skauting dělám.
Volala jsem s kamarádkou na skypu.
Podařilo se nám dodělat program na skautskou akci.
A taky připravit plán na téměř celý rok.

Takhle tedy vypadal můj týden. Několikrát jsem se taky pěkně vztekala a byla nešťastná, ale to už asi k životu patří. Důležité pro mě je, že jsem si uvědomila, že každý den má člověk několik důvodů k radosti.
Budu ráda, když si to třeba taky vyzkoušíte! Pokud se rozhodnete pro podobný článek (pochybuji tedy, že bych někoho inspirovala, ale kdyby náhodou), určitě mi tady dejte vědět, ráda se na něj podívám.
Nebo mi aspoň můžete dát vědět, co vám dnes udělalo radost. Když se člověk o radost podělí, je to tak nějak ještě hezčí, ne?

Trampoty se spolubydlící

22. října 2018 v 22:28 Střípky myšlenek
Nikdy jsem nebyla zvyklá bydlet s někým v jedné místnosti. Jasně, taková ta klasika 14 dní na táboře ve stanu, ale to bylo vše. Doma máme s bráchou hezky každý svůj pokoj a jsme tak spokojení.
Mám navíc ráda takové to své pohodlí a klid, takže skutečnost, že na vysoké se nějaké spolubydlící asi nevyhnu, mě dost děsila.
Oprávněně.
Bydlím na bytě, ale s úplně cizími lidmi. Bylo to pro mě výhodnější jak kolej a nikoho tady v Brně neznám, takže s nikým známým jsem na byt nemohla. Jsme tu 4 holky (a ty 3 se spolu znají) a dva kluci.
Prvně jsem si myslela, že to s tou spolubydlící nakonec bude docela fajn. Rozuměly jsme si, i když každá studujeme něco úplně jiného.
Jenže to jsem ještě nevěděla, jak strašně neohleduplná je. Vážně, ohleduplnost je v tohle soužití snad to nejdůležitější!
Občas vstávám v půl páté, protože si přivydělávám tak, že vodím dva kluky do školky, a musím tam být už v pět. Vždycky se stydím za zvonění budíku, mám ho na tu nejtišší možnost, rychle ho vypínám. Pak popadnu věci, co jsem si večer připravila, jdu se obléct do koupelny. Snídám vestoje v kuchyni. Do pokoje už se vlastně celé ráno nevracím, abych spolubydlící nevzbudila.
Ona sice nikdy nevstává tak příšerně brzo, zato ale pravidelně ráno do školy. A já ne, protože já školu tak brzo nemám. Její klasické vstávání vypadá asi tak, že rozsvítí, chvíli se tu štrachá, potom odejde do kuchyně (a stále se v pokoji svítí), nechá otevřené dveře a tam si povídá s nějakými dalšími spolubydlícími. Pak se vrátí, snídá, zase se chvíli hrabe a konečně odejde. Takže většinou prostě vstávám taky.
Jednou byla nemocná a prospala celý den. Já se pokusila někam vypařit, ale když už jsem venku vážně neměla nic dělat, vrátila jsem se na byt a četla si. A koukala na seriály (ve sluchátkách). Prostě jsem se vážně snažila ji nevzbudit.
Když jdu večer spát já, je mi občas blbý, jak brzo chodím spát. Jenže když pak člověk vstává v půl páté ráno, tak prostě potřebuje jít spát. Proto ani neceknu, že se v pokoji svítí, vždyť je brzo a ona určitě potřebuje ještě něco udělat. To, že si moje spolubydlící jde zaskypovat s přítelem, nebo se začne v jedenáct večer učit nahlas slovíčka do angličtiny, už mi teda trochu vadí. Ale neskutečně mě vytáčí, když jde do vedlejšího pokoje za těma dvěma dalšíma holkama a hulákají tam do jedné v noci tak, že jim rozumím každé slovo.
A tuhle jsem málem brečela. Dostala jsem totiž kilový kyblík jogurtu, který měl ale brzy projít. Bála jsem se, že to nesním, tak jsem nabídla spolubydlící, že si kdyžtak může taky dát.
Dala si.
Třičtvrtě kila.
Nechápu, jak to za ty dva dny zvládla, ale když jsem si ho šla po týdnu plném nevyspání dát ráno k snídani a měla jsem jen lehce po dně, fakt už toho bylo nějak moc.
Prosím vás, lidi, až budete s někým bydlet, nebo jestli už bydlíte, nechte ho vyspat. Mluvit tišeji vás určitě nezabije. A jestli vám něco nabídne, nesežerte mu to skoro celý. Určitě si totiž chtěl nabídnout i sám.
Buďme prostě k ostatním trochu ohleduplnější!
Jo a kdybyste někdo sháněl milou spolubydlící s trapným blogem na byt v Brně, určitě se ozvěte!
I když mě budete štvát, budu stále stejně ohleduplná a milá, jen o vás možná napíšu článek na blog. A to se vyplatí.

P.S. Stejně jsem teď strašně šťastná.

Jsem chodící oxymorón

19. října 2018 v 11:13 Střípky myšlenek
Mám tolik odstínů, až je ze mě takový chodící oxymorón.
Když se mě někdo zeptá, jaká jsem, je těžké odpovědět tak, abych sama sobě neodporovala.
Jsem introvertní a nespolečenská, ale v dobré společnosti se dokážu chovat značně extrovertně.
Miluju samotu, nedokážu však dlouho vydržet bez svých přátel.
Inteligencí se pravděpodobně pohybuju někde lehce nad průměrem, ovšem někdy se dokážu chovat jako opravdový idiot s IQ tykve.
Miluju češtinu a studuju ji, moje mluva je ale plná nespisovných výrazů.
Mám příšerně nízké sebevědomí, ale občas se na sebe podívám do zrcadla a řeknu si, že jsem vlastně krásná.
Jsem příšerný lenoch a ráda ležím, i tak ale potřebuju každou chvíli něco podnikat.
Pro druhé bych se rozkrájela, přesto se strašně nerada o něco dělím.
Jako správná žena hledám muže, který mi bude psát básně a bude to romantik každým coulem, zároveň to ale bude pořádný chlap.
Působím jako poměrně milá a hodná osoba, během sekundy se ovšem dokážu změnit v pořádnou mrchu.
Soucítím snad s každým druhým a neuvěřitelně mě trápí lidské utrpení, přesto se vyžívám v černém humoru.
Jsem příšerně negativní osoba, taky se ale raduji z každé maličkosti a nadchnu se pro každou hloupost.
Líbí se mi klid a přátelskost vesnice, avšak i anonymnost a ruch velkoměsta.
Miluju jízdu autem, ale nesnáším řízení.
Cítím se nedospěle, ale přesto připraveně na rodinný život.
Řadím se mezi skrblíky, vyhledávám slevy a podobně, poté však dokážu svoje peníze utratit za neuvěřitelnou zbytečnost.
Jsem šťastná a přitom ve mně asi už napořád zůstane takový ten kousek smutku.
Nevím, čím to je.
Jednou moje kamarádka řekla, že žádní lidé nejsou bílí nebo černí, že každý je jen jiným odstínem šedé. Tahle myšlenka se mi hrozně líbila a vlastně s ní souhlasím. Přesto si ale občas říkám - nejsem já prostě bílá i černá, aniž by se tyhle dvě barvy někdy smíchaly do šedé?

Skauting se mi vypálil do kůže

14. října 2018 v 18:44 Střípky myšlenek
Z letošního skautského tábora se mi nejvíc líbil jeden večer, kdy byl program připravený pro nás. Je fajn si občas odpočinout a nebýt ten, kdo něco připravuje.
Připravil ho pro nás člověk, který dělá u nás ve městě skvělé akce. A my ho za to samozřejmě bezmezně obdivujeme. Trošku k němu vzhlížíme jak k bohovi.
Bylo proto naprosto skvělé, že když program skončil, sedl si k nám do tee-pee a několik hodin jsme si všichni u ohně povídali. Pro tyhle chvíle skauting tak miluju.
Najednou se mi ale stala dosti nepříjemná věc - spadla mi na ruku poměrně velká jiskra. Než jsem ji stihla setřást, vypálila se mi do kůže.
A teď, v polovině října, tam mám stále jizvičku. Myslím, že už tam zůstane navždy.
Bude to asi znít divně, ale já jsem za to ráda. Vždycky, když se na ni podívám, vzpomenu si na ten večer. A vzpomenu si na všechny ostatní večery.
Skautka jsem už 12 let a i když je to někdy dost šílené, nelituju jediné minuty. Všechno to stojí za ty večery u ohně, kdy si jen tak povídáme o všem a o ničem. Za ty zážitky. Za to, že teď umím pokácet strom. Že jsem viděla spoustu krásných míst, na která bych se možná sama nikdy nepodívala. Že mě to nutí se hýbat, i když jsem strašný lenoch.
A za ty lidi. Kdyby se mě někdo zeptal, co je na skautingu nejlepší, určitě bych řekla, že ti lidé. Ve skautingu jsem si našla několik velice dobrých kamarádek. Teď, když jsem v Brně a ony ne, si všímám, jak moc mi na nich vlastně záleží. Jak je super, že mám s kým podnikat všechny ty blbosti. A jak je super, že jsme se našly, i když jsme docela rozdílné osobnosti.
Je úžasné přijet na nějakou větší skautskou akci. Jsou tam lidé, které jste třeba nikdy v životě neviděli, ale jako kdybyste byli přátelé. Skauting je prostě něco, co vás spojuje.
Rodiče teď nechtějí dávat děti do skautu, protože si myslí, že tam nic moc nezískají. Že je lepší je poslat na nějaký taneční kroužek, do hudebky a podobně. Je pravda, že my z vašeho dítěte neuděláme hudebního génia, slavného malíře, nadaného tanečníka. Ale dáme mu něco jiného. Osobnost, přátele. Stojí to za to.
Skauting se mi vypálil do kůže a zůstane tam už navždycky, i kdyby jizva vybledla.