Prosinec 2018

Kde jsem doma

11. prosince 2018 v 9:31 Střípky myšlenek
Když jsem se stěhovala do Brna, chtěla jsem do bytu z jednoho hlavního důvodu - abych se měla kde cítit jako doma. Situace u rodičů totiž nebyla úplně ideální.
Tenhle optimismus z nového domova mi vydržel maximálně tak měsíc. Potom jsem ale začala častěji vracet do svého rodného města. Teď to vypadá tak, že trávím víceméně 4 dny v týdnu doma a 3 dny v Brně.
Došlo mi, že Brno asi nebude mým domovem. Aspoň ne následující rok.
Já mám totiž život tady. Tady jsem žila 19 let, začala chodit do skauta. Tady mám bráchu, tady mám celou rodinu. Tady mám většinu své knihovničky a téměř všechny své osobní věci.
A hlavně, tady mám své přátele.
Myslela jsem si, že si v Brně najdu novou partu. Že si tu najdu kluka. Prostě že tu budou lidi naladěni na stejnou vlnu jako já. A oni jsou, ale já se s nimi nějak nedokážu víc spřátelit.
Trvalo mi téměř půl roku, než mi došlo, že své přátele mám tady. A že je chci mít dál a že je nechci nahrazovat jinými. Že jsem s nimi spokojená.
Teď jen čekám, než holky ze skauta taky půjdou za mnou na vysokou (za dva roky), abych se konečně mohla cítit trochu víc doma i v Brně.
Je to asi úskalí toho, když se člověk přátelí s mladšími lidmi. A já vlastně nechápu, že to tak mám. Když jsem byla mladší, lidé mi říkali, že jsem na svůj věk poměrně vyspělá. Možná jsem se pak někde zastavila.
Teď se prostě bavím se sedmnáctiletými holkami, s patnáctiletými kluky a rozumím si s nimi. Vlastně si myslím, že jednou si asi najdu mladšího přítele. Neříkám teda že o 4 roky mladšího, ale třeba o 2 možná jo.
Říkala jsem si, že mám asi nějakou potřebu být pro někoho tak trochu starší vzor. A jakožto onen nejstarší tu skupinu taky trochu řídit. Nevím. Důležité pro mě je, že to takhle funguje.
A je mi jedno, že v Brně nefunguje. Já mám domov tady.