Leden 2019

Mám tě ráda, dědo

26. ledna 2019 v 20:56 Střípky myšlenek
Vzpomínám si, jak jsme ještě byli malí a tys nám sliboval, že si na zahradu pořídíte koně. A my ti to věřili, i když tam přes všechny slepice a králíky na něj ani nebylo místo.
A taky, jak jsi nám vyprávěl vtipy. Třeba ten, jak má král dvě dcery, Pose a Ruse, a když se mu zatoulají v parku, volá na ně: "Pose, Ruse domů!" Za ta sprostá slůvka jsme tě milovali, ale babička vždycky říkala: "Mě z tebe klepne, Pepíku!"
Jezdil jsi pro nás do školy starou škodovkou a půlka třídy byla nastoupená na parkovišti a smáli se tomu, jaké vydávala zvuky. A my v ní všichni dohromady jezdili hrdě.
Cestou k vám jsme se vždycky ještě zastavili pro zbytky do školky. Byl to kýbl plný smíchaného jídla a tys nám vždycky otevřel víčko, abychom se na ten hnus mohli podívat. Nechal jsi nás tam taky odemykat bránu a my se cítili hrozně důležitě.
V té škodovce jsme jezdili i dál, na výlety, ze kterých mám nespočet zážitků. Třeba jak jsme se jednou ztratili a dojeli jsme až k ceduli Rakousko. A my hrozně chtěli jít za ni, abychom pak mohli říkat, že jsme byli až v Rakousku! Vy jste nám to ale vylíčili tak, že jsem si pak ještě několik let myslela, že když takhle neoprávněně překročím hranice, hned na mě vyskočí komando s pistolemi. A cestou zpátky jsme ještě zvládli srazit dopravní značku.
Nebo když ta vaše škodovka nezvládala vyjet kopce a my vždycky prosili, ať to zvládne, ať nemusíme jít tlačit. Když jsme jednou jeli na koňský statek za Šamalem, protože ten byl v tom pořadu Farma. Dojeli jsme tam, ty sis s ním podal ruku, a zase jsme jeli domů. Pro nás to byl ale neuvěřitelný zážitek, protože jsme viděli někoho z televize!
Díky vám s babičkou jsme viděli spoustu zámků a muzeí. Jako malou mě to občas otravovalo, nudilo, ale dneska jsem vám vděčná, že jste nás takhle vzdělávali. A že jste nás brali do divadla, protože za mou lásku k divadlu vděčím právě vám.
A pak jste nám vždycky koupili zmrzlinu. Krámek, kde nám ji namočili do čokolády a obalili v oříškách. A když jsme se vrátili ze školy v přírodě, koupili jste nám nějakou XXL porci, kterou jsem skoro nemohla sníst a zamrznul mi z ní mozek. Od té doby už jsem tuhle velkou nikdy neměla, ale byla to nejlepší zmrzlina v mém životě.
S tebou jsme poprvé ochutnali škvarky.
Milovali jsme tě za to, jak nám děláš párky v rohlíku. Do rohlíku jsi vždycky vrazil vařečku a my to brali jako to největší kuchařské umění. Pak jsi nám to hotové dal vždycky do skleničky, abychom se náhodou nepokapali kečupem.
Napodovali jsme tě a rohlíky pak nabodávali na zábradlí u vašich schodů. Nechali jste nás a nikdy nám nevynadali, že takhle plýtváme pečivem.
Když jsi mi přál k narozeninám, říkal jsi vždycky to stejné a já se smála. "Hodně štěstí, nemoci..." následovala pauza "ať se ti vyhnou."
Sbírali jste pro nás pohlednice a krabičky od čajů a taky staré diáře. My si pak mohli hrát na obchody.
Tys s námi vždycky hrál Člověče, nezlob se. A Město, moře. Psali jsme na takové ty papíry, co se jim odtrhávaly okraje, měl jsi jich ve skříni štos, který vypadal, že nikdy nedojde.
Vzpomínám si taky, jak se tvoje zdraví začalo zhoršovat. A jak jsem někdy byla protivná. Mrzí mě to. Bylo to těžký období, nastupovala mi puberta, rodiče se rozváděli. A ty ses mě pořád vyptával, ale já o tom nechtěla mluvit. Vždyť jsme v naší rodině o pocitech moc nemluvili.
I když to s tvým zdravm šlo z kopce, byl jsi stále jeden z nejrozumějších z nás. Ty ses totiž s věcmi moc nepáral. Dlouho jste nemluvili se svým synem, mým zlatým strejdou, protože se rozvedl s tetou kvůli jiné ženě. Jeho novou manželku jste nechtěli poznat, i když je to ta nejhodnější a nejkrásnější teta na světě. Po několika letech jsi za ní ale přišel a podal jsi jí ruku. Přijal jsi ji tím do rodiny a pozval ji k vám na návštěvu. Jsem ti za to neskutečně vděčná a ona taky, dědo.
Mrzí mě, že k té návštěvě nikdy nedošlo. A mrzí mě spousta dalších věcí, že jsem ti neřekla, jak moc tě mám ráda, že jsem tě někdy přestala poslouchat, protože ti šlo špatně rozumět, že jsem na tebe někdy křičela.
Nemůžu uvěřit tomu, že už je to víc jak rok, co tu s námi nejsi. První Velikonoce bez tebe a já už neměla takovou radost z barvení vajíček, první pouť bez tebe, první Vánoce bez tebe... A stejně to pořád bolí. Stejně mi pořád hrozně chybíš, dědo.
Věřím ale, že nic není jen tak. Poté, cos od nás odešel, se vztahy v rodině zlepšili a babička vzala novou tetu na milost. Také trochu změkla, víc si s námi povídá a už pro ni není nejdůležitější obstarat slepice a uvařit kvanta jídla k obědu. A, dědo, věřím, že když se tvému synovi a jeho nové ženě předčasně narodila holčička, stál jsi při ní. Žes tu někde taky byl. A i když měla těžký start do života, dneska je z ní krásná půlroční holčička, která se snad jako zázrakem (díky tobě) ze všeho vylízala. Mrzí mě, že si ji nikdy nepochováš, protože vím, že všechna svá vnoučata miluješ.
Slibuju, že až bude větší, budu jí o tobě vyprávět. Budu jí o tobě vyprávět jako o jejím strážném anděli. A budu jí vykládat stejné vtipy, vozit na výlety, koupím jí tu obří zmrzlinu v čokoládě a s oříšky, udělám jí párek v rohlíku a dám jí ochutnat škvarky, budu s ní hrát Člověče, nezlob se a Město moře. A k narozeninám jí budu přát, aby se jí všechny nemoci vyhnuly, i když vím, že ty určitě zařídíš a že bude zdravá.
Byl jsi ten nejlepší děda, jakého jsem mohla mít, a je mi strašně moc líto, že jsem si to uvědomila až tak pozdě.

Chci změnit svět

19. ledna 2019 v 15:41 Střípky myšlenek
Před Vánoci na mě přišla ta strašně sentimentální nálada, kdy chci spravit celý svět. A kupodivu mi vydržela i teď po Vánocích.
Já tedy vždycky hodně soucítila s druhými a snažila se světu nějak pomoct, ale nikdy to na mě nedolehlo takovou silou jako teď.
Jestli jste sem už někdy zavítali, možná víte, že jsem se před Vánoci rozhodla každou adventní neděli darovat peníze na nějaký dobrý účel. Tím jsem ale samozřejmě neskončila.
Rozhodla jsem se letos rodiče obdarovat možná poněkud neobvyklým dárkem. Skutečným dárkem. Je to tak, že darujete peníze jménem někoho jiného a ten pak pod stromeček dostane dárkový certifikát. Byl to trochu risk, hlavně u táty, ten mi pořád říká, jaký jsem hrozný samaritán. U mamky jsem věřila, že se to setká s úspěchem, a nespletla jsem se. Darovala jsem za ni na školní pomůcky pro děti v Africe, mamka je učitelka a miluje svou práci. Zato vybrat něco tátovi bylo mnohem těžší. Nakonec jsem se za něj rozhodla darovat na první knížku pro nějaké sociálně slabší děti tady v Čechách. Říkala jsem si, že to bude krásně symbolické, když už se konečně smířil s tím, že studuju češtinu, a máme doma relativní klid.
Nakonec byli oba rodiče z dárků nadšení. A já to příští rok plánuju zase!
Já si samozřejmě také přála dárek, který může trochu pomoct - prodávali i krásná pouzdra s obrázkem od Lény Brauner, kterou zbožňuju. Asi 500 korun z nákupu šlo na školství v rozvojových zemích. Byl to jeden z nejhezčích dárků, co jsem pod stromečkem našla.
Dobrodiní ale neskončilo ani tímhle. Týden před Vánoci jsme si vzali dvě kočičky z útulku. Prvně jsme tedy plánovali jen jednu, ale jakmile jsme vešli do toho kočičího království, nešlo se rozhodnout.
Nad útulkem jsem pak začala mnohem víc přemýšlet a chtěla jsem pomoct nějak víc. Na peněžní pomoc už mi příliš nezbývá, tak jsem to zkusila jinak. Na vánoční akci se skautem jsem všechny vzala a šli jsme vyvenčit pejsky z onoho útulku. Ostatní si sice prvně trochu stěžovali, protože nemají asi takovou potřebu pomáhat jako já (navíc jsou v pubertě) a venku bylo docela hnusně. Nakonec si ale myslím, že jsme si to všichni užili.
Když se mi do toho všeho ozvala paní z farní charity, jestli bychom nešli vybírat na Tříkrálovou sbírku, nemohla jsem odmítnout. A tak jsme 12. 1. (nedivte se, ta sbírka trvala až do 14. 1. a já to kvůli zkouškám dřív nestíhala) nasadili koruny a vyrazili opožděně přát hodně štěstí do nového roku. Neříkám, že jsme vybrali nějakou závratnou částku, ale děkuju všem lidem, co nám přispěli, protože každá koruna se počítá!
Tím to skončilo. Zatím. Já totiž rozhodně končit nechci. Chci udělat svět krásnějším. Chci dělat dobré věci. Po zimě určitě vyrazíme sbírat odpadky do přírody, ale jinak jsem zatím bez nápadu, jak pomoct jinak než peněžně. Pokud o něčem víte, budu moc ráda, když mi dáte tipy!

Seznamková beznaděj

16. ledna 2019 v 9:10 Střípky myšlenek
Jelikož jsem teď měla zkouškové období, dělala jsem cokoliv jiného, než se učila. Například jsem se zaregistrovala na seznamce.
Dlouhou dobu jsem seznamky odsuzovala. Možná je to dobrý způsob seznámení pro starší lidi, ale já jsem přece mladá, mám si někoho najít "normálně". Haha.
Teď už mi je skoro dvacet a ještě nikdy jsem neměla kluka. A tak mi došlo, že si nemůžu stěžovat, že jsem pořád sama, když jsem ještě nevyzkoušela všechny možnosti.
Vybrat dobrou seznamku byl téměř nadlidský úkol. Moc se mi líbila silnejsi.cz, což, jak název vypovídá, je prostě seznamka pro silnější lidi. Říkala jsem si, že je to ideální - vzhledem ke své váze jsem se trochu styděla někam dávat svou fotku, tady to ale bylo v pohodě.
Jenže silnejsi.cz a stejně tak spousta dalších seznamek jsou placené. Dají vám třeba tři dny na rozkoukání a pokud ji chcete používat nadále, dejte peníze. Což o to, kdybych měla dát třeba stovku a oni mi to na měsíc nechali, tak jsem asi spokojená. Jenže buď to sice stálo stovku za měsíc, ale musela bych si to předplatit na rok dopředu, nebo to byla stovka za týden. A takový boháč tedy nejsem.
Nakonec jsem se tedy musela úchylit na seznamka.cz, tam po mně žádné peníze nechtěli. Zato je to tam samozřejmě plné úchyláků. Dostala jsem několik neslušných nabídek, ale nejvíc mě dostala otázka "Co používáš během periody?". Jakože... vážně?
Najít tam někoho, kdo aspoň trochu ovládá pravopis, také nebyl úplně snadný úkol. Pro většinu uživatelů je asi interpunkce sprosté slovo, našly se extrémy jako "sem hodni kluk" a "kote muzen si dad srz". To už asi byly lepší ty neslušené návrhy.
Nakonec jsem z xx vzorků vypreparovala dva. Dva, se kterými se mi celkem dobře píše, ale to je asi tak všechno. Nevadí mi, když se dva dny neozvou, a občas se dva dny zas neozvu já jim.
Asi moc koukám na romantické filmy, ale čekala jsem nějaký výbuch. Čekala jsem, že přijde někdo, s kým si budu psát neskutečně ráda, budu nedočkavě čekat na každou další zprávu. Koho budu chtít vidět a budu strašně nervózní, abych něco nepokazila.
Je ale zatím asi ani příliš vidět nechci. Tak nějak mi občasná výměna zpráv stačí.
Nevím, co je špatně - možná jsem se pletla. Možná ještě vůbec nejsem připravena na vztah. Nebo čekám prince, ne, já čekám snad dokonce nějakého krále. Možná prostě nevím, jak to v lásce chodí.
Nebo možná nejsou seznamky nic pro mě.