Únor 2019

Recept na štěstí není

18. února 2019 v 18:32 Střípky myšlenek
Teď jsem měla pár vážně zlých dnů. Nějak na mě dolehlo to zamilování, začátek semestru (což znamená, že jsem zase v Brně bez svých kamarádek)... A tak nějak všechno. Nechtělo se mi nic, akorát brečet, ale ani to mi nějak nešlo.
Říkala jsem si, sakra, vzpamatuj se, tyhle stavy už máš snad za sebou! Už jsi z toho vyrostla!
Jenže to nepomohlo a došlo mi, že tyhle stavy asi nikdy nebudou za mnou. Že i když se cítím šťastná, vždycky přijde chvíle, kdy se to všechno podělá. Když ne doopravdy, tak aspoň v mojí hlavě.
S takovými myšlenkami jsem odjížděla do Brna. Bylo mi hrozně. Dneska ráno mi trošku zvedlo náladu sluníčko a možná mi trochu pomohla skutečnost, že už konečně musím něco dělat, že nemůžu zůstat ležet celý den v posteli, ale musím jít na přednášku.
Zlom ale nastal ve chvíli, kdy jsem se vracela na byt. Šla jsem okolo takových černých sloupů, chodím kolem nich každý den, ale dneska byly pokreslené křídami. Nějaké děti se vyřádily.
Kromě dětských malůvek ale byly na sloupech i nápisy. Na prvním "Jsi fajn", potom "Neboj se" a nakonec "To dáš".
V tu chvíli mi to došlo. Já to dám. Tak jako vždycky. Možná, že se vždycky budu muset bát toho, že mě zase skolí nějaké temné myšlenky. Ale stejně tak se můžu radovat z toho, že potom zase přijdou y šťastné chvíle.
Nic netrvá věčně, ani štěstí ani neštěstí. Možná je štěstí právě v tom si tohle uvědomit.
Ne, není mi jako zázrakem skvěle a nejsem najednou šťastná. Pořád se cítím mizerně, ale trochu mě uklidňuje myšlenka, že se z toho dříve či později vyhrabu. Že o víkendu uvidím své přátele, že na toho kluka třeba za chvíli zapomenu.
My to všichni nějak dáme, nebojte.

Jak jsem se snažila sbalit kluka

16. února 2019 v 13:16 Střípky myšlenek
Už jsem se tu svěřila, že jsem se tak trošku zamilovala. Do kamaráda svých kamarádek (ovšem můj kamarád to zatím není, pozor na to).
Rozhodla jsem se to jedné z těch kamarádek říct a překvapilo mě, jak mě podpořila. Hned začala vymýšlet plán, jak to zařídit, abych si s ním aspoň trošku popovídala.
Vzhledem k blížícímu se plesu to nebylo tak složité - prostě ho pozvu na panáka! Jenže já jsem stydlivá a nedokázala bych ho pozvat třeba před jeho přáteli. A šance, že ho tam někde odchytnu samotného, nebyla příliš velká.
Náš geniální plán tedy spočíval v tom, že ho pozve na panáka ta kamarádka (u té to přece jen není tak divné, když se dobře znají), já půjdu taky a ona se pak kdyžtak nenápadně odpojí.
Nejsem zvyklá dělat podobné plány, ale nechtěla jsem nic ponechat náhodě. Vybrala jsem si svoje nejhezčí šaty, přemýšlela, jak se učešu a namaluju.
Všechno se mi to trochu zkazilo, když mi táta řekl, že na ten ples jde taky. S nějakou známou. Protože je mu asi moc trapné mi říct, že má přítelkyni, i když já to dávno vím. Dost mě to ale vyděsilo - zatím jsme se potkali na dvou plesech (mém a sestřenky maturáku) a pokaždé se mě pak ráno ptal, co to třeba bylo za kluka, se kterým jsem se tam bavila. Vždycky to byl někdo ze skauta, takže nic, co bych mu neřekla, ale teď se mi vážně nechtělo mu vysvětlovat, že se mi prostě někdo líbí a že je o rok a půl mladší jak já.
Byla jsem z toho taková nesvá, a tak mě totálně položilo, když jsem při plesových přípravách u kamarádky zjistila, že moje krásné šaty se asi nějak zničily při praní. Měla jsem co dělat, abych se nerozbrečela. Jasně, že jsem se pak rozbrečela, když se nikdo nekoukal. Takže rozteklá řasenka a všechno na obličeji. Musela jsem tátovi volat, ať mi přiveze jiné šaty, v těch už jsem se ale prostě necítila tak jistá. Byla jsem rozhodnutá na ten ples nejít, ale jsem dost šetřivý člověk a asi by mě trochu zamrzelo, kdybych ten lístek nechala propadnout.
A tak jsem šla, v horších šatech, pořádně nenalíčená a vlasy jsem akorát zachraňovala suchým šamponem. Ještě před plesem jsem do sebe kopla panáka rumu na uklidnění nervů a na místě jsem pak do sebe během nepříliš dlouhé doby naházela tři rumy s colou. Musím říct, že normálně moc nepiju, ale vzhledem k mé váze mě tohle teda rozhodně nepoloží. Jen jsem byla naštvaná, zklamaná a tak trochu v ráži.
A v téhle ráži jsem se na chvíli ocitla sama a uviděla, že on taky stojí sám. No a tak jsem za ním došla, poklepala mu na rameno a zeptala se, jestli ho můžu na něco pozvat. Zatvářil se dost překvapeně (což mě taky překvapilo - myslím, že k němu vysílám velice jasné signály), ale souhlasil. A tak jsme šli.
Konverzace trochu vázla, nemohli jsme se ani domluvit, na co že ho vlastně pozvu (já se v panácích totiž vůbec nevyznám). Nakonec jsme se nějak dohodli a já si šla stoupnout k baru, když tu najednou... Se vynořily moje dvě kamarádky. A hned si tam povídaly s námi.
Chvíli jsme si tam takhle povídali, přidala se ještě jedna kamarádka, on mě naoplátku pozval na rum s colou. Pak jsem s ním o něčem začala mluvit a ty kamarádky prostě odešly. A my jsme se radši vydali za nimi, protože jsme nevěděli, co dělat.
Došli jsme je, ale ony se zase posunuly kousek od nás. Už jsme se nepřišunuli a bavili se spolu a bylo to trochu rozpačité, ale super, zjistila jsem, že ho docela zajímá umění, hodili jsme pár vtipů...
A najednou se ozvalo: "Zuzano, dopij už, jdeme tancovat!"
Jo. Moje kamarádky se prostě rozhodly, že je super nápad tu chvilku zkazit, takže jsem do sebe musela hodit obsah skleničky a vydat se tancovat. A on se od nás odpojil.
Mohla jsem říct, že nepůjdu, ale možná jsem nechtěla, aby ten můj zájem o něj byl tak očividný. Možná jsem tam s ním nechtěla zůstat sama, protože to, že jsem měla blízko sebe záchranu v podobě kamarádek, mě celou dobu dost uklidňovalo.
Tímhle můj pokus úplně neskončil - po pár hodinách jsme na parketě tančili v přátelském kroužku, já hezky vedle něj. Nevím, jesti to byla zrovna výhra, protože nejsem nijak excelentní tanečnice. Ale aspoň jsem ho měla blízko a nějakým způsobem mi to dělalo radost.
A dneska jsem se mu rozhodla napsat. Když nás totiž kamarádky přerušily, měl mi říct vtip - já miluju jeho vtipy. Takže jsem mu napsala, že mi ho ještě dluží, on mi ho poslal, já se zasmála (díkybohu za smajlíky) a napsala, že kdyby měl v záloze nějaké další, tak jsem vděčný... čtenář? Protože posluchač v tomhle případě asi ne. Jo. Přesně tohle jsem napsala. Můžu být ještě trapnější?
Není se tedy čemu divit, že mě čekalo jen ono osudné zobrazeno. Ale stejně mě to mrzí. Odhodlala jsem se k něčemu, co jsem ještě nikdy neudělala, a ono to stejně k ničemu nebylo.
Takže teď mi nezbývá než přemýšlet - mám na něj prostě zapomenout, nebo se mu dál tak trošku vnucovat a doufat, že mu dojde, jak strašně super holka jsem?

Jsme dospělí?

5. února 2019 v 21:01 Střípky myšlenek
Od jednoho mého kamaráda mi přišla zpráva na messengeru.
"Jsme dospělí?"
A já měla sto chutí odpovědět: "Jasně, že ne, vždyť já jsem duší ještě pořád dítě!"
Jenže pak jsem přemýšlela. Nad svým životem a nad tím vším, čím jsem si aspoň za poslední rok prošla.
A tak jsem sepsala odpověď, kterou ten kamarád možná ani nečekal.
O tom, že podle zákona už nějakou chvíli dospělí jsme, ale nejen díky tomu se tak cítím.
Dokážu se o sebe postarat. Nečekala jsem to, ale když mě zničehonic hodili do bytu v cizím městě, zvládla jsem to. Zvládla jsem si uklízet, uvařit, hospodařit s penězi a tak trochu i se svým časem.
A dokážu se postarat nejen o sebe, ale i o děti. Přivydělávala jsem si jejich hlídáním, o další se starám zadarmo na skautech. A do toho mám doma desetiletého brášku, pro kterého jsem taky trošku mamka. Dělám mu svačiny do školy, nutím ho čistit si zuby a dělám s ním úkoly (hlavně ty z češtiny).
Zvládám si tak nějak zorganizovat život. Ještě před půlrokem jsem v něm měla příšerný chaos a nevěděla jsem, co se sebou mám dělat. Byla to hrůza. Teď už ale vím. Vím, co chci a co potřebuju. Uvědomila jsem si, na kterých lidech mi záleží, které mám ráda.
Uvědomila jsem si, že mám ráda sama sebe. A to je pro mě hodně důležité. Musím na tom ještě pracovat, protože pořád nemám ráda svoje tělo (a svojí bradu, svůj nos, svoje prsty), ale začala jsem si mnohem víc vážit toho, co mám uvnitř. Uvědomila jsem si, že jsem chytrá (prvně jsem chtěla napsat, že nejsem až tak úplně hloupá, ale to je chyba. Jsem chytrá. Inteligentní. A klidně to řeknu naplno!). Že mám fajn smysl pro humor a že mě lidi klidně můžou mít rádi. Že jsem prostě v něčem fakt dobrá. A už i na té lásce ke svému vnějšímu já začínám dělat pokroky, už se za své tělo tolik nestydím. S oblibou teď říkám, že jsem prostě královna, a samozřejmě to myslím s velkou nadsázkou. Ale možná trochu přece jen jsem.
Lepším se i v komunikaci s druhými lidmi, možná právě díky tomu, že si víc věřím. Pochopila jsem, že ne všichni lidi na mě budou koukat skrz prsty, protože mám kila navíc. Že si úplně klidně zvládnu najít přátele. Už se tolik neklepu z konverzace s cizími lidmi, dokážu se klidně na něco zeptat v obchodě, což mi kdysi dělalo problémy. Ze zvedání telefonů mám sice pořád trochu vítr, ale taky je v tom vidět zlepšení.
A tak se vlastně ptám - jestli tohle není dospělost, tak co teda? Jasně, možná jsou dospělost účty, hypotéka, kariéra, manželství a vlastní děti. Ale tohle je teď moje dospělost. Nejsem už dítě.
Pořád se budu trochu jako dítě chovat, blbnout a bláznit a radovat se a plakat. Ale jedno vím. Nikdo mi nemůže říkat "Dospěj už konečně!", protože já už dospělá jsem.

Písnička pořád dokola

3. února 2019 v 22:59 Střípky myšlenek
Asi to znáte, takovou tu jednu písničku, kterou si přehráváte pořád dokola. U mě je to teď tahle (takže si ji honem pusťte ke čtení, protože já si ji taky pouštím ke psaní).


Seděla jsem v pokoji, něco si dělala na počítači a najednou jsem ji uslyšela. Pár tónu stačilo, abych věděla, že je to láska mého života. Musela jsem se zvednout a běžet k ní, zjistit, co to je. Naštěstí hrála v seriálu (ve svatební scéně a já teď vím, že na své svatbě ji chci taky), takže nebylo tak těžké ji najít. Od té chvíle jsou to přibližně dva dny a já neposlouchám skoro nic jiného.
Někdy bych si přála, aby to takhle nebylo jen s písničkou, ale i s láskou. Abych ho najednou viděla a věděla jsem, že je to ON, že je to láska mého života. A aby on věděl, že já jsem ta jeho.
Zatím jsem nic takového nezažila, i když jsem děsná romantička a věřím v to.
Tahle písnička mi ale lásku připomíná, a tak se neubráním na ni přitom myslet. A i když mě to trochu překvapuje, myslím na určitou osobou.
Nebyl to první pohled. Přišla jsem na kamarádčinu oslavu osmnáctin a moc dobře se nebavila. Pro mé introvertní já je větší společnost vždycky trochu problém, tady jsem navíc byla téměř nejstarší. To je daň za to, že mám mladší kamarádky.
Na chvíli jsem utekla ven, protože moje stejně staré bývalé spolužačky se sešly ve vedlejší hospodě. Pozdravila jsem se s nimi a zase hned běžela zpátky, protože měl být za chvíli připítek. A přišla chvíle, kdy jsem si toho kluka všimla. Já o něm tedy věděla celou dobu, protože seděl hned vedle mě, ale víceméně jsem ho ignorovala. Jako všechny cizí lidi. Prostě se před nimi stydím.
On mě upozornil na to, že mi milá oslavenkyně prohlížela doklady v peněžence a smála se mi (nedivím se jí). Tak jsme ji spolu trochu pomluvili, že ano. A pak se to nějak stalo, že jsme seděli a hráli proti sobě na telefonu Dobyvatele. Teď si asi řeknete, vážně skvělá párty, být takhle na telefonech. Ale pro mě to byla vážně úleva. Příliš dobře jsem se tam nebavila, neměla moc s kým mluvit a on mě tímhle zachránil. Jelikož tam byli jen asi tři kluci (a oba zbylí se starali o své přítelkyně), možná jsem tak trochu zachránila i já jeho.
Pak už jsem se zbytek večera bavila a vydržela s touhle partou až asi do dvou do rána. Což u mě vážně není úplně obvyklý čas. Za tu dobu jsme toho samozřejmě stihli hodně, vykládal nám vtipy (a přestože na vykládání vtipů příliš nejsem, těm jeho se prostě nešlo nesmát), viděla jsem ho tancovat (čemuž se taky nešlo nesmát). A já jsem zjistila, že je vážně vtipný (jak dokazují předchozí příklady) a inteligentní (což mi dokazuje i teď, jelikož mě stále poráží v Dobyvateli a ve všem, šprt jeden!). Navíc je vysoký, což se mi prostě neuvěřitelně líbí!
A tak poslouchám tuhle písničku a přemýšlím nad tím, že i když se mi zdá, že s láskou to není tak jednoduché jako s hudbou, tak to možná právě tak lehké je.
V lásce se sice objeví pár špatných tónů, které dokáží vše pokazit (jako je můj vzhled, nulové sebevědomí a věk - jelikož jsou kamarádky mladší, jejich kamarád samozřejmě taky. O rok a půl. O dva ročníky.) a až mi budou tuhle písničku hrát na svatbě, třeba si na toho kluka už ani nevzpomenu, ale teď si to vlastně užívám.
Užívám si zamilování, i když neopětované, stejně jako si užívám tu píseň.