Březen 2019

Moje banda ochránců

18. března 2019 v 17:01 Střípky myšlenek
Už jsem tu několikrát řekla, že moje váha není ideální. Ale poslední dobou se s tím začínám tak nějak smiřovat, už mám svoje tělo o trochu radši, než jsme ho mívala dřív. Občas se mi na téma mé váhy dokonce daří vtipkovat!
Pořád ale není žádná příjemná věc, když se do vás lidi naváží kvůli váze. A obzvlášť nepříjemné to je mezi skupinou lidí, od kterých byste to nečekali - mezi skauty.
Na skautech jsem zatím neslyšela žádné nadávky a podobně, možná i proto se ve skautu cítím tak bezpečně. Jasně, občas už tam někdo o mně řekl, že jsem tlustá, ale byl to spíš popis jako "má modré oči a blonďaté vlasy", nikdy za tím nenásledovalo žádné ponižování.
Teď se mi ale stalo něco jiného. Byla jsem na akci, kde jsme se tak trochu honili po městě a pokud vás chtěl "nepřítel" chytit, musel se vás dotknout. V jednu chvíli došlo k trochu složité situaci, kdy se mně dotkl takový menší klučík, ale jeho se těsně předtím dotkl jeden z kluků od nás. Tudíž klučík byl chycen a nemohl "útočit" na mě. To mu ale asi nebylo po chuti, a tak prohlásil něco ve stylu: "Nojo, mně to bylo jasný, když je tak tlustá, tak ten dotyk ani nemůže cítit."
Já to neslyšela, protože už jsem zase odešla někam jinam, ale skaut od nás mi to pak přetlumočil. Vlastně se tomu teď zpětně i trochu směju - lidé si asi často myslí, že my objemnější lidé máme tukem obalené i srdce, a tak se nás věci nedotknou. S myšlenkou, že přes tuk ale necítím žádný dotyk, jsem se ještě nesetkala.
Když mi to ten skaut od nás oznamoval, bylo okolo ještě několik skautů, které teď tak trochu vedu. Je jim kolem patnácti a občas je to s nima fakt těžký, ještě v tom vedení trochu plavu a přijde mi, že to nedokážu správně vybalancovat mezi kamarádstvím a autoritou. Občas mi přijde, že nemám ani jedno z toho.
Moji zlatí kluci mě ale přesvědčili o opaku. Už když mi to ten skaut říkal, dodal: "Takže ho jdeme zmlátit. Tohle se nedělá." A pak se strhla lavina. Všichni ho chtěli jít zmlátit, ale samozřejmě nejsou už takoví paka, takže tady zůstalo spíš jen u řečí. Aspoň mu ale chtěli jít říct, že to bylo hnusný. Prostě se mě zastali.
V tu chvíli mi došlo, jak jsem ráda, že tyhle kluky vedu, a že i když to není jednoduchý, nesmím s tím přestávat.
Taky jsem si uvědomila, že s posměšnými komentáři k mojí váze se budu setkávat asi vždycky, nehledě na to, co si o svém těle myslím já. Ale že dokud vedle sebe budu mít takovéhle přátele, zvládnu to.
Díky.

A kdybyste to někdo nevěděl, dnes je to 10 699 dnů, co je u nás v kuse svobodný skauting. Je to zatím nejdelší období. Díky, že můžu být tohohle součástí. Legálně.

Občas to bolí

3. března 2019 v 9:14 Střípky myšlenek
Říkám si, že je to v pohodě, že jsem spokojená i sama. Mám skvělé přátele, koníčky, ve škole jsem celkem úspěšná. Můj život není nuda. Mám toho dost, tak přece nevadí, že nemám kluka, ne?
Jenže pak přijdeš ty. A mně najednou vadí, že jsem sama. Už nechci jen tak někoho, chci tebe, ostatní jako kdyby přestali existovat. Chci toho kluka, co se ke mně musí sehnout, abychom se vůbec slyšeli, co si stěžuje na pravopisné chyby a je to jeden z nejchytřejších lidí, které znám. Toho kluka, který dokáže vyprávět skvělé vtipy a vždycky mě rozesměje, který tak trochu "hejtí" lidi, což s oblibou dělám taky (každý máme nějaké špatné vlasnosti, no). Chci toho kluka, co se zvládnul dotknout knížky a přečíst ji, co se stydí, i když ne tolik já, zajímá se o umění, rozumí si s mými kamarádkami. Chci toho kluka, do kterého jsem se zamilovala.
Trochu chápu, že nemáš zájem. Nevyskočila jsem zrovna z módního časopisu, Miss bych asi vážně nevyhrála. Občas před tebou melu kraviny a hloupě se směju. Jsem starší než ty.
Zároveň to ale nechápu. Našla jsem tě a připadá mi, že do mě zapadáš. Měla bych zapadat i já k tobě. Škoda, že nevidíš, že jsem taky celkem chytrá, že sice neumím vyprávět vtipy, ale jsem docela vtipná holka, že čtu vážně hodně, stydím se víc jak ty, miluju umění.
Proč nevidíš, že by to mezi námi mohlo fungovat?