Duben 2019

Jak jsem ráda na fildě

17. dubna 2019 v 21:24 Střípky myšlenek
Jsem na vysoké škole už skoro rok a pořád někde slýchám, že filosofická fakulta je jen taková vtipná škola. Že to není doopravdy vysoká a že je prostě tak nějak podřadná.
Nerada tohle slýchám. Nerada slýchám, že sem chodí lidi, co na víc neměli. Nejsem člověk, co by se nějak vyžíval ve vychloubání, ale se svým percentilem bych se klidně dostala na práva. A možná bych je i zvládla vystudovat, protože učení pro mě nebyl až takový problém.
"Proč ses teda takhle zahodila na fildě?" slýchám pak často od lidí, kteří aspoň trochu ví, co mám v hlavě.
Zahodila. Aha.
Já chápu, že se svým oborem možná budu mít problém najít práci a pak nebude ani nijak zvlášť dobře finančně hodnocena. Ale říkala jsem si, že když budu v oboru fakt dobrá, tak prostě práci získám. A nejde mi o peníze, ale o to, abych dělala něco, co mě baví.
Svého rozhodnutí nelituju. Ani jediný den.
Miluju ty chvíle, kdy přijdu do dvora naší fakulty. Hlavně teď, když už začíná být hezky, se to tam hemží lidmi. A ti lidé jsou neuvěřitelní! Filda nabízí spoustu rozmanitých oborů, a proto i lidé tady jsou každý jiná osobnost. Užvíám si přítomnost tolika zajímavých a inspirativních lidí.
Přijde mi pak, že i já jsem aspoň trochu zajímavá. Přijde mi, že na fildě prostě každý může být přesně tím, kým být chce.
Náš dvůr je teď navíc nádherný. Je tam spousta laviček, ale studenti sedí i jen tak v trávě. Rozkvétají tam stromy. Vstoupím tam a jsem šťastná.
Tady na fildě jsem si zvládla urovnat, kdo jsem a kým chci být.
I můj obor je skvělý. Učím se tam přesně to, co jsem se vždycky učit chtěla (tedy kromě staroslověnštiny, ale o tom snad někdy příště). Čtu knížky a interpretuju je, píšu seminárku o časopisu Mateřídouška, zabývám se správným pravopisem. Skoro z každé hodiny odcházím nadšená.
A víte co? Není to jenom flákání, jak si všichni myslí. Mám toho neuvěřitelně moc. Těch knížek, co musíme číst, je minimálně 40 (a tím jako myslím za nějaké ty 3 měsíce), k tomu děláme seminárky, rozbory a spoustu dalších úkolů. Stíhám to jen tak tak. A upřímně si myslím, že spousta těch doktorů, právníků a přírodovědců, co se nám smějí (takže tím samozřejmě nemyslím všechny, smějí se jen někteří) by na téhle škole a tomhle oboru nevydržela ani první semestr. A to byl oproti tomu druhému hodně jednoduchý.
Jednou bych chtěla žít ve světě, kde si všechna vzdělání a všechny školy budou rovny a nikdo se nebude povyšovat nad jiné. Je mi jasné, že se to nikdy nestane, zatím ale můžu říct všem odpůrcům fildy, že je to prostě krásné místo. A že jsem tam skutečně šťastná.
Nemá jít v životě právě o tohle?

Já a komunikace s klukama

11. dubna 2019 v 19:50 Střípky myšlenek
V úterý jsem se rozhodla porušit veškeré své introverstké zásady a vydala se spolužáky po semináři na autorské čtení. A potom jen tak posedět. Měla jsem tam dvě holky, se kterými už se tu bavím nějak víc, tak jsem si říkala, že to bude dobré.
Jenže hned na začátku mě obě dvě opustily. A tak nějak se vytratili i všichni ostatní spolužáci. Zůstala jsem tam já a jeden kluk (říkejme mu třeba Arnošt, haha). Arnošt mi přijde jako tuze zajímavá osobnost, má naprosto úžasný hlas. A potetované ruce. Já tedy nejsem žádný obdivovatel tetování, ale zajímá mě, jaký to pro lidi má význam. A tak jsem se rozhodla to zjistit.
Zvedla jsem se, protože jsme přece jen seděli kousek od sebe, a došla až za ním.
"Můžu se tě na něco zeptat? Já jsem se koukala na ta tvoje tetování a zajímalo by mě, jestli mají nějaký význam?"
"No, mají."
A nic. Žádné vysvětlování. Takže jsem pokračovala.
"Jestli je to nějak osobní nebo tak, tak to chápu..."
"Ne, já to jen nerad říkám."
Co vám budu povídat, tohle mě naprosto vykolejilo. A tak jsem v dalších větách vyloženě zazářila.
"No nic, tak jsem to aspoň zkusila."
Bylo to doprovázeno zoufalým smíchem a rozhodně jsem to nemyslela tak, že jsem ho zkusila sbalit. Bylo to myšleno tak, že jsem zkusila tu komunikaci, bylo pro mě totiž dost náročné někoho oslovit. Je mi ale jasné, že to znělo spíš jako ta první verze.
Abych to nějak zachránila, chtěla jsem dodat vtip, protože jsem přece vtipná holka a humorem jen srším.
Můj plán byl říct: "Měl by sis ty významy teda sepsat někam na papír, a když se tě lidi takhle zeptají, jen jim ho dát, ať si to přečtou."
Nebudu lhát, nebyl to můj nejvtipnější den. Jenže ono to bylo ještě horší - já tuhle větu neřekla.
Místo toho ze mě vypadlo: "To můžeš napsat třeba."
Takže to vlastně znělo jako: "Hrozně moc tě chci sbalit, tak mi aspoň napiš na messengeru nebo tak."
Paráda. Chtěla jsem se spřátelit a místo toho teď vypadám jako zoufalka, co se trapně snaží někoho sbalit.
Za celý večer na mě pak už Arnošt nepromluvil, i když jsme nějakou dobu seděli vedle sebe (se to nějak stalo, no). Nejtrapnější chvíle v mém životě, když se všichni okolo nás bavili a my tam seděli jak dvě pecky a mlčeli.
Doufám, že až se zase odhodlám někoho oslovit, bude trošku přívětivější a třeba mi i odpoví.
Teď mám ale tak na rok socializace dostatek.

Šaty, co mi změnily život

10. dubna 2019 v 21:02 Střípky myšlenek
Koupila jsem si nové šaty. V sekáči za 50 korun, já prostě nakupuju levně! Potom jsem jim jen trochu přešila knoflíky, koupila si pod ně černé triko s delším rukávem, aby mi z nich nekoukala půlka hrudníku, a jsem spokojená.
Jsou to teď moje nejmilejší šaty a tady v Brně je nosím ráda. Jsou to ale šaty dost zvláštní a je mi jasné, že ne všem se líbí. Vlastně asi spíš nelíbí. Já je ale miluju.
Jsem na sebe neuvěřitelně pyšná, že je nosím a je mi jedno, co si myslí ostatní. Cítím se v nich krásná. Vážně krásná.
Dneska ráno jsem se na sebe podívala do zrcadla a řekla si, že jsem krásná. Že takhle chci vypadat. Líbí se mi, jak mám teď ostříhané vlasy, taky jsem si pořídila nové brýle... A celé to podtrhovaly ty šaty.
Je mi jasné, že se nebudu cítit krásná pořád, protože jsem pořád ještě trochu zamindrákovaná a na svém těle bych vážně měla trochu zapracovat, ale jsem na sebe hrdá, že občas si to dokážu říct. Je to velký krok dopředu od všech těch chvil, kdy jsem se strašlivě nenáviděla.
K uvědomění mi ale samozřejmě nepomohly jen šaty. Bylo v tom i trochu lásky. A i když teď asi každý čeká, že jsem zadaná, ne... Ten kluk mě víceméně odmítl.
Napsala jsem mu, že mi přijde jako fajn člověk a ráda bych ho poznala víc (chápu, že psát je na houby, ale když toho člověka moc nevídam, je to těžké) a on si to jenom zobrazil. Žádná odpověď.
Nějakou dobu jsem z toho byla fakt špatná, ale pak mi začala docházet, že nemám proč. Je to jeho smůla. Jsem chytrá, vtipná a dost fajn holka a on o tohle přišel.
Musím mu ale poděkovat, protože nebýt jeho "odmítnutí", možná by mi nikdy nedošlo, jak jsem super.
Jo, jsem super. A mám super šaty. A je mi jedno, co si myslí ostatní!
Aspoň občas.
Doplnění - jelikož si tu spousta z vás říká o fotku šatů, rozhodla jsem se odhalit ještě trochu víc, než jak se odhaluji slovy. Přidávám tedy fotku. Omluvte jakoukoliv kvalitu a expozici, ale já se ve focení zrovna nevyžívám. A v cenzurování taky zrovna dvakrát ne.