Květen 2019

Ožehavé téma politiky

27. května 2019 v 12:25 Střípky myšlenek
U nás doma se nikdy nevolilo a o politice se příliš nemluvilo, takže jsem nějak počítala s tím, že to budu mít podobně. Jenže když jsem dosáhla osmnáctky, nějak se to všechno změnilo.
Blížily se volby a všichni moji vrstevníci začali řešit politiku. Na sociálních sítích se objevoval nespočet výzev, aby mladí lidé chodili volit. A já si najednou přišla jako špatná, že se nezajímám a k volbám se vlastně ani nechystám.
Rozhodla jsem se tedy, že se zajímat začnu. Jenže je to vlastně hrozně těžké, snažit se získat politické údaje za pár týdnů. Ve volbě mi nakonec pomohla volební kalkulačka a Demagog. Díky za to, že tyhle věci existují, protože jinak by lidi jako já byli asi úplně ztracení.
Jenže i tak jsem se cítila trochu ztracená. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem pro tu volbu udělala všechno, co jsem mohla, a jestli jsem vlastně vážně zvolila správně. Snažila jsem se opravdu volit podle svého nejlepší svědomí lidi, se kterými jsem souhlasila. A kteří mi přišli jako dobří lidé. Jenže v dnešní době se mi zdá, že člověk vůbec neví, jestli to není jen póza. Jestli to není celé jen zkreslené a jestli média nepodávají o určitých osobách jen zkreslené informace.
Abych to shrnula, jelikož jsem člověk, který se o politiku příliš nezajímá, připadalo mi, jako kdybych ani neměla právo na to volit. Jako kdyby právo měli jen ti, kteří se o politiku zajímají každodenně a opravdu toho o ní hodně ví.
Moje pochybnosti se teď konečně rozplynuly, a to díky skautu. Kdo si myslí, že skauti jenom běhají po lese, se totiž šeredně plete (i když to teda děláme docela často). Já se teď zúčastnila akce Obrok, což je vlastně takový skautský festival. Kromě koncertů, zajímavých workshopů i sportovních aktivit se tu člověk také může potkat s inspirativními lidmi a poslechnout si je. Jedním z nich byl také Marek Hilšer.
Právě jeho jsem volila v prvním kole prezidentských voleb (a respektuji i všechny ostatní volby, tak doufám, že to stejně tak uděláte i vy ostatní, kteří jste ho nevolili). Táta se mi doma trochu smál, že přece nemá šanci vyhrát, ale o to mi vlastně ani nešlo. Já prostě chtěla dát svůj hlas někomu, kdo je podle mě dobrý člověk. A jako dobrého člověka jsem ho vnímala.
Na Obroku jsem se dostala na jeho přednášku (já teda chtěla na přednášku Davida Černého a ten nakonec nepřijel, takže jsem si musela najít nějakou náhradu) a zjistila jsem, že on možná vážně dobrým člověkem je. Působil moc sympaticky a věci, které říkal, mi dávaly smysl.
Nechci tímhle křičet do světa: "Marek Hilšer byl ta nejlepší volba!" Jde mi spíš o to, že je určitě spousta dalších lidí, kteří jsou při volbách stejně zmatení a ztracení jako já. Jsou to lidé, kteří se o politiku příliš nezajímají, ale přesto jim naše republika není lhostejná a rádi by pro ni udělali to nejlepší. A já bych všem těmhle lidem chtěla říct, že v tom nejsou sami. Že takhle ztracených je nás určitě víc, ale nemusíme se cítit méněcenní vedle lidí, kteří politikou úplně žijí.
Zjistila jsem, že jsem pro správnou volbu opravdu neudělala málo, že jsem jenom nevybrala lístek podle základních údajů a nehodila ho do urny. Zjistila jsem se spoustu informací a rozhodla se zvolit člověka, kterému jsem věřila. A teď jsem zjistila, že jsem věřila správně. Nemusím se vůbec cítit méněcenně.
Rozhodla jsem se otevřít tohle téma, protože mi dneska přijde hodně ožehavé. A že se na sebe ohledně toho koukáme hrozně skrz prsty. Nevolil jsi - jsi špatný. Zvolil jsi někoho jiného než já - taky jsi špatný.
Chápu lidi, kteří nevolí, a chápu lidi, kteří zvolili někoho jiného než já. Nevoliči jsou možná v politice ztracení, možná je vůbec nezajímá a možná se prostě v naší zemi cítí dobře a nemají potřebu do toho nějak zasahovat. Ti, co volili jinak, zas prostě mají jiné názory. A to je přece normální, nikdy nemáme všichni úplně stejné názory, takže se to může promítnout i ve volbách.
Takže takhle. Byla bych ráda, kdybych mohla lidem říct, koho jsem volila, aniž by na mě koukali skrz prsty, kdybych mohla říct, že se o politiku příliš nezajímám, a lidi si neklepali na čelo. Třeba to jednou vyjde.
Do té doby ale můžu říct, že jsem se svou volbou byla spokojená.

Neviděla jsem vaši lásku

16. května 2019 v 21:21 Střípky myšlenek
Měla jsem poměrně složitou pubertu. Vždycky jsem byla trochu citlivější, k tomu posměch ve škole a rodiče se rozváděli. Nikdo se mi tedy nemohl divit, že jsem křičela, třískala dveřmi a utíkala z domu.
A hlavně jsem si myslela, že mě nikdo z rodiny nemá rád.
Dneska jsem možná ještě trochu v pubertě - občas křičím, dveřmi mi tříská průvan a z domu utíkám na skautské akce a do školy do Brna.
Už ale vím, že mě doma mají rádi.
Nejsem z rodiny, kde by se nějak příliš projevovaly emoce. Alespoň tátova strana je většinou drží v sobě. Trvalo mi dlouho, než jsem se naučila to vnímat. Než jsem zjistila, že mi nikdo z nich neřekne "mám tě rád".
I když tátovi musím k dobru přičíst, že se o to od doby mého (možná spíš našeho) posledního (a já doufám, že posledního navždy) výstupu snaží a občas mi to aspoň napíše. Já na tyhle projevy ale ve výsledku vlastně nejsem vůbec zvyklá, takže mě to spíš uvede do rozpaků a nevím, jak na to reagovat.
U nás se totiž láska vždycky skrývala v činech. A já byla hloupá a přehlížela to.
Třeba babička mi nikdy neřekla, že mě má ráda. A vlastně mě ani příliš nechválí. Je to takový "tvrďák". Když jsem ale přestala jíst knedlíky (teda jako jím je, ale gurmánský požitek z toho zrovna nemám), tak prostě začala vařit rýži. Dokonce si pořídila rýžovar. Pokaždé, když od ní odjíždíme, stojí přede dveřmi a mává nám, ať je jakékoliv počasí. A pokaždé, když přijde k nám, přinese mi čokoládu, i když už je mi skoro dvacet. Když jsme byli menší, sbírala pro nás pohledy a krabičky od čajů, protože jsme si s nimi rádi hráli. A vždycky nás převlékala do oblečení po našich tátech, jejích synech, abychom si náhodou neušpinili to naše.
A táta. Táta, kterému kultura nikdy nic neříkala, se mnou začal chodit do divadla, prostě abychom spolu trávili čas. Letos mě vzal třeba na Labutí jezero - a nutno uznat, že zrovna balet byl z jeho strany opravdu velký ústupek. Teď mi dokonce slíbil, že mě vezme do galerie! Když se s mamkou rozvedli, naučil se perfektně vařit a občas prostě udělá dvě jídla, protože se s bráchou neshodneme na tom, co chceme k obědu (rozmazlenci jsme!). Práci si uspořádal tak, aby - když je jeho týden (rodiče se u nás totiž po týdnu střídají) - byl s námi co nejvíc doma. Podporuje mě v mém studiu, i když vím, že ho vůbec nechápe. A kupuje mi knížky.
Slova prostě občas nejsou potřeba. Tohle je podle mě láska.

Královna odstavců

14. května 2019 v 8:22 Střípky myšlenek
Tenhle článek je spíše otázkou na všechny přítomné blogery, takže se omlouvám všem vám ostatním.
Já se úplně vyžívám v dělání odstavců. Dělám jich hodně, enter je jedna z mých nejpoužívanějších kláves. Občas mi připadá, že se snad snažím víc psát poezii než obyčejné střípky svých myšlenek. Jenže pro mě je odstavec něco neuvěřitelně důležitého. Je to něco, co dává mým myšlenkám formu a tvar. Něco, co dokáže vyzdvihnout to důležité.
Když jsem v literárním semináři na střední psala esej, byla jsem z toho pěkně vyklepaná. Bála jsem se hodnocení od svého oblíbeného učitele. A on mi řekl něco, čemu jsem se musela začít smát, ale asi nikdy na to nezapomenu: "Zuzko, vy máte dar na dělání odstavců."
Nikdy jsem nad děláním odstavců nepřemýšlela a prostě tak nějak vznikají, tak, jak to cítím. Podle něj ale naprosto dokonale dokážu oddělit různá témata. Nebudu lhát, dost mě to potěšilo. Myslím si ale, že to byl případ oné jedné eseje a v dalších mých výtvorech už to tak slavné nebude.
Tolik k tomu, jak moc miluju odstavce.
Teď mě tedy trápí základní otázka - co se stalo s blogem, že se mi teď odstavce neudělají pouhým použitím enteru, ale musím zadat jakýsi HTML kód (doufám, že je to HTML, všem se velmi omlouvám, ale na cokoliv, co se týká počítačů, jsem naprosto levá - doufám ale, že jste si povšimli, že jsem zvládla udělat tučné písmo!)?
Vzhledem k četnosti odstavců mi to trošku otravuje život, protože je to přece jen složitější mechanismus než pouhé zmáčknutí jedné klávesy. Z lenosti teď nedělám ani tolik odstavců, jako jsem byla zvyklá.
Je tohle definitivní? Budu teď muset vše řešit přes HTML kódy a má klávesa enter se dočká odpočinku?

Vím, jak se cítíš

11. května 2019 v 21:20 Střípky myšlenek
Říkal jsi, že měříš metr devadesát pět? Miluju to. Miluju tvoji výšku.
Vedle kluků jako ty se cítím tak drobná. Křehká. Tenhle pocit nezažívám příliš často, možná proto jsem vedle tebe tak ráda.
Když se na tebe ale koukám (a že se na tebe koukám hodně), dochází mi, že ty ze své výšky nejsi vůbec tak nadšený jak já. Tobě nejspíš překáží.
Znám to. Znám ty pocity, kdy je tvoje tělo až příliš velké. Netoužíš po pozornosti a nejradši by ses schoval před celým světem. Jenže ono to nejde. Se svou výškou se ti zdá nemožné se schovat.
Takhle to mám já se svojí váhou. Taky se cítím velká a výrazná. Připadá mi, že na mě všichni okolo koukají, že jsem středem pozornosti, aniž bych o to stála. Je to nepříjemné.
Vím, jak se cítíš.
Jestli tě ale můžu něčím utěšit, já tě celé dva roky na škole úspěšně přehlížela. Vůbec jsem netušila, že tam chodíš. Když nás kamarádky představily, nevybavovala jsem si tě.
I přes svou výšku se ti to maskování dařilo dokonale a možná o tom ani nevíš.
Jenže víš co? Je to hrozná škoda. Poznala jsem tě až po takové době a zamilovala se snad hned ten první den. Zamilovala jsem se do tvojí výšky, vtipů a inteligence.
A ty se tohle snažíš každý den skrývat. Nemyslíš, že je to škoda?
Neskrývej se už dál, prosím. Já taky nebudu.

Výkřik proudu vědomí

7. května 2019 v 9:29 Střípky myšlenek
Proud vědomí jsme dvakrát zkoušeli psát ve škole a já z toho byla dvakrát zoufalá. Jde o to, že prostě píšete to, co vám zrovna přijde na mysl, a my tyto naše počiny potom museli číst před celou třídou. Nebylo pro mě zrovna příjemné, že tyhle moje myšlenkové výkřiky budou znát moji spolužáci. Tady na blogu mi to ale nevadí, a tak jsem se rozhodla si nastavit časovač na pět minut a psát prostě to, co mi přijde na mysl. Tak uvidíme.
Občas nevím, na co myslet, a snažím se svoje myšlenky zkorigovat, ale nejde to, ne, ne, myslím na tebe. A na to, jak moc chci, abys mi odepsal, jak moc chci, abys mě někam pozval, ale ne teď, teď je zkouškové. Jo. Zkoušky všude okolo mně, mám pocit, že vůbec nic nezvládám a všechno se to na mě valí a bolí to, hrozně moc, mám občas pocit, že prostě nemůžu dýchat. Potřebuju se nadechnout, potřebuju cítit, že to ještě umím. Potřebuju tebe. Gumička na mojí ruce vypadá odporně, je růžová a zelená barva z mých vlasů ji ještě víc poškodila, takže teď vypadá plesnivě. Zelené vlasy na skautech, já taky vypadala plesnivě. Ale stálo to za to. Všechno to za to stojí, za ty chvíle, kdy jsem s lidmi, které miluju. Nemám čas a je to kvůli skautu a zkouškám, ale miluju skauta a miluju svoji školu. Třešeň na pozemku už nekvete a lidé teď nejsou na dvoře a vypadá to tam, jako kdyby měl skončit svět. A ono zkouškové možná takovej konec světa je, já nevím. Někdo mi píše na messenger. Jsi to ty? Nejsi. Určitě ne. Bojím se, že mi zase neodepíše, a já se budu cítit jak kráva, že se ti pořád tak podbízím. Vím, že by se to dělat nemělo. Vím tohle všechno. Jenže já tě miluju. Ne, nemiluju, to jsou moc silný slova, ale já tyhle silný slova používám hrozně ráda. Má to takový větší efekt. Ale nemiluju tě. Jen jsi hrozně fajn a chtěla bych tě poznat. Chtěla bych tě otevřít, chápeš, odhalit všechny ty tvoje vrstvy, které se skrývají pod tou mlčenlivostí. Ach bože, jak jsi vysokej. To je neskutečný. Cítím se pak jak křehká květinka. Pořád mi někdo píše, ale pořád to nebudeš ty. Proč mi píše tolik lidí? Proč trávím tolik času na sociálních sítích? Kdybych to nedělala, určitě mám menší problém se stíháním věcí do školy. Jenže já chci být nablízku lidem, které mám ráda. Miluju. A teď jsem od vás tak daleko, protože jsem zase v Brně.
5 minut. Konec.
Víc odhalená jsem se už dlouho necítila.