Červen 2019

Někdy je lépe a někdy ne

30. června 2019 v 9:13 Střípky myšlenek
Poprvé jsem pozvala kluka na rande.
Byl to krok, ke kterému se odhodlávám už dva měsíce. Vypadalo to, že se snad nikdy neodhodlám, jenže on přišel na moji narozeninovou oslavu.
Na oslavu, na kterou jsem ho ani nepozvala. Přivedla ho tam moje kamarádka.
A můžete mi vysvětlit, který normální kluk přijde dobrovolně na oslavu holky, která ho tak okatě balí?
Vysvětlení by to mělo dvě - jsem mu fakt sympatická (nepravděpodobné), nebo doteď nějak nepochopil, že se mi líbí (mnohem víc pravděpodobné). A já už chtěla, aby mu to prostě došlo.
Chtěla jsem to rozseknout a netrápit se tím. Na té oslavě to totiž bylo super, skvěle jsem se s ním bavila a on úplně dokonale zapadl mezi všechny mé kamarády. Všechno to dávalo smysl a já byla šťastná. Jenže po tomhle krátkodobém štěstí vždycky přijde vystřízlivění, kdy mi dojde, že ho mám teď ráda ještě víc a je to všechno jenom horší.
A tak přišlo na řadu pozvání. Probrala jsem to snad se všemi, abych vymyslela, kam ho pozvat a jestli je to vůbec dobrý nápad. Říkala jsem si, že bych možná moha zkusit kino - přece jenom bych prostě ráda zjistila, jestli se mnou někam půjde, ale stydím se s ním nějak dlouho mluvit. Jenže v kině nic dobrého nedávali, táhnout ho na animák mi přijde blbé a horory zase moc nemusím já...
Dalším nápadem bylo takové vtipné divadelní představení, které popisuje historii našeho města. Hrají to ochotníci, byla jsem se podívat i minulý rok a bylo to super. Jenže to bylo v termínu mého tábora, nebo až za hodně dlouhou dobu.
Nakonec to vymyslel můj jediný klučičí kamarád (kterému je mimochodem 17, takže se cítím trochu špatně, že mi o 3 roky mladší kluk radí se vztahy) - mám ho pozvat na mojito. Abyste pochopili, na mojí narozeninové oslavě jsme spolu (já a kluk, co se mi líbí) měli na starosti dělání mojita, dělali jsme ho ve velkém do hrnce, když došel bílý rum, použili jsme tuzemák, když došly limetky, přišly na řadu citróny. Byla to ve výsledku hrozná sranda. Takže pozvání mělo být geniální - nechceš se mnou zajít na mojito, abychom zjistili, jestli dělají lepší jak my?
Dobré, ne?
Mělo to ještě jeden bonus - zatím jsem vypozorovala, že nám ta komunikace jde tak nějak lépe, když se trošku napijeme. Já teda nepiju nějak moc, ale přece jen to trochu odbourá zábrany a já z něj přestanu být tolik nervózní.
Naplánovala jsem to na dnešek (zvala jsem ho včera), protože zítra jedu do Prahy a pak zmizím na dva týdny na tábor. A už se mi nechtělo čekat a řešit to až po táboře. Na odpověď jsem si musela počkat asi tak 6 hodin (už vím, že messengeru zrovna dvakrát neholduje).
Dozvěděla jsem se, že zastává názor, že mojito v hrnci o půlnoci je nejlepší. A že zítra (takže dneska) nebude doma.
Haha. Takže jsem byla odmítnuta.
Mám tak trochu pocit, jak kdyby mi dal pěstí přímo do srdce. Fakt jsem doufala, že by tohle mohlo vyjít. Že mi dá aspoň šanci.
Ještě nikdy jsem se neodvážila klukovi nějak naznačit své city, natož ho někam pozvat. Vypadá to, že se teď zase pár let k ničemu neodhodlám.
Ve výsledku jsem ale hrozně ráda, že jsem se k něčemu takovému odhodlala. Teď to asi bude chvíli děsně bolet, ale všechno jednou přebolí a já pak budu moct dát šanci zase někomu jinému. Jen doufám, že tentokrát mě pozve na rande on a já mu na to kývnu.

Musí loupat banán od bubáka!

27. června 2019 v 20:32 Střípky myšlenek
Nedávno se mezi mnou a mými kamarádkami rozvinula ostrá debata o tom, z jaké strany se má loupat banán. Přestože můj způsob - tedy od bubáka - je ten správný a naprosto normální, byla jsem jasně v menšině.
Stála jsem si však za tím, že pravdu mám já, protože takhle to prý loupou i opice a pro ty je to přece takhle přirozené, takže by to mělo být takhle přirozené i pro nás.
Nakonec jsem rezolutně prohlásila: "Můj kluk bude muset loupat banan od bubáka." A že jestli to tak nebude, tak se s ním prostě klidně rozejdu. Je však jisté, že podle správného loupání banánu poznám toho pravého.
Někteří už možná víte, že se mi jeden kluk nějakou dobu líbí. Úplným omylem se dostal na mou narozeninovou oslavu (jedna kamarádka ho přivedla. Prosím vás, řekněte mi, který normální kluk by šel na oslavu narozenin holky, která ho tak okatě balí, ale ani ho sama nepozvala?) a já se tedy rozhodla ho prověřit a zahájila jsem banánovou debatu.
Chvilku trvalo, než se dostal na řadu, sám od sebe se nezapojil, takže se ho jedna kamarádka (zasvěcena do mého banánového prohlášení i mých nepříliš dobře skrývaných citů) přímo zeptala.
"Noo, jak je ta šťopka," začal a mně se zastavilo srdce myšlenkou na to, že tenhle kluk vypadal ještě předtím tak nadějně a teď zjistím, že mi snad není souzen, "tak tam ne. Já ho loupu z té druhé strany."
"Jako od bubáka?"
"Jo. Od bubáka."
Takže teď už vím, že je to pravý. Zbývá mi jen zařídit, aby i on zjistil, že já jsem pro něj ta pravá.
A pak budeme spokojeně loupat banány od bubáka spolu.