Prosinec 2019

Láska a Malý princ

31. prosince 2019 v 15:01 Střípky myšlenek
Chystám se na Silvestra se svými kamarádkami a nemám z toho moc dobrý pocit. Letos už tam budou mít skoro všechny své partnery, jen pořád nic, a tak se budu cítit akorát jako křen.
Chtěla jsem zůstat doma, ale to mi nedovolili.
Hledám, co bych ještě mohla vzít dobrého, a zrak mi padnul na knížku Malého prince s ilustracemi od Elišky Podzimkové. Dostala jsem ji letos k Vánocům a ještě si ji ani nestihla prolistovat...
Je to už moje třetí vydání Malého prince - miluju tu knížku a existuje v tolika variantách a obměnách, že tomu prostě nejde odolat.
Začala jsem jí tedy listovat a je to nádhera. Jsou to fotoilustrace a je v tom tolik lásky a krásy. Rozplakalo mě to. Ani jsem nemusela číst slova, stačilo se koukat na ty ilustrace. Ani nevím, jaký druh pláče to byl. Jestli to bylo dojetí, nebo smutek.
Asi všechno dohromady.
V těch slzách ale byla láska. Láska k Malému princi, láska ke kamarádkám, láska k životu a ke všemu.
A tak teď sedím na posteli a tisknu k sobě tu knížku. Tohle je všechno, co mám. Neuvěřitelné množství lásky, kterou jsem připravena někomu dát.
Zatím ji tedy dostává Malý princ...

Už nemůžu

17. prosince 2019 v 11:25 Střípky myšlenek
Už nemůžu. Nezvládám to. Všichni okolo mě si myslí, že já asi zvládnu všechno - studuju úplně v pohodě, udělám všechny věci na skauta. Oni občas nemají čas, ale já ho přece mám vždycky, ne? A vždycky můžu. Vždycky jsem ochotná. Vždycky všechno udělám. Jenže já už nemůžu. A nemám čas. Nezvládám to. Nemůžu, nemůžu, nemůžu. Je to hroznej pocit. Pocit, že jsem zklamala všechny okolo sebe, že jsem naprostá nicka. Protože asi jsem. Nedokážu být ani dostatečně silná, abych všechno zvládla. Nejsem ani dostatečně silná na to, abych nakrájela pitomou dýni. Jak bych teda mohla být silná na to, abych zvládala všechny tyhle věci? Abych dělala to, co ostatní chtějí, abych to dělala nonstop.
Už nemůžu. Nejde to takhle dál. Pořád se mi chce brečet a někdy brečím, na kolenou na podlaze, a občas nebrečím, protože už to prostě nejde a nemůžu najít další slzy. Občas mi prostě dojdou. Síly i slzy. Všechno. A já už nemůžu. Je mi špatně, na zvracení, ale zároveň bych chtěla sníst všechno, co je v lednici. Chtěla bych do sebe nacpat všechno. A zabít tím tu prázdnotu, která uvnitř je. Chtěla bych tím zase nabrat sílu. Zase být statečná a silná holka, která dokáže všechno. Jenže já už nemůžu.
Hrozně moc se mi chce umřít. A zároveň nechce. Mám svůj život ráda a chci ho žít dál, ale proč, proč musí být ty věci tak strašně těžký? Proč musím být občas nešťastná až takhle, že mám pocit, že mi vyskočí srdce z těla, že se nedokážu ani zvednout z postele, protože už nemám sílu. Nemám sílu vůbec na nic. Zítra mám zkoušku. Asi poprvé vyletím. Bude to překvápko pro všechny, kteří si myslí, že to zvládám levou zadní. Nezvládám. Nezvládám nic. Tak už to konečně pochopte!
Pochopte, že nejsem dokonalá, že nejsem stroj. Že občas taky potřebuju zastavit a odpočinout si, jenže na to není nikdy čas. Pořád se jen musí něco dělat. Pořád a pořád a pořád. A pořád to dělám já a ostatní možná čas na odpočinek mají. Mají čas na své drahé polovičky. Já umřu sama, protože kromě toho, že vypadám jako velký (vážně velký) pytel odpadu, nebudu mít na kluka nikdy ani čas. A sílu. Nemám sílu na nic.
Proč? Proč to takhle je? Proč prostě nemůže být vždycky všechno zalité sluncem. Proč mě tolik bolí hlava? Proč mě tolik bolí celý tělo? Proč? Proč jsou ostatní šťastní a já to nedokážu? Není to fér. Mamka mi říkala, že život je fér, a že zlí lidé budou potrestáni. Není to pravda. Nejsem zlá. Možná občas řeknu něco, co není úplně hezký, ale nejsem zlý člověk. Snažím se pomáhat ostatním. Ale kdy pomůže někdo mně? Kdy mě někdo zachrání? Potřebovala bych možná jen pořádně obejmout a říct, že všechno bude v pořádku. Že jednou zase všechno bude dobrý. Že život vlastně je spravedlivej a to moje štěstí na mě někde čeká. Někde blízko, prosím.
Jenže tady nikdo takovej není. Není tady nikdo, kdo by mě objal a utěšil. Všichni mají svoje životy a jsou spokojení a ani si nevšimnou, že já nejsem. Ani si nevšimnou, že nemám už vůbec žádnou sílu. Že už prostě nemůžu. Protože takový to je. Všem je to úplně jedno. Teda aspoň do chvíle, kdy ode mě něco potřebují. To se pak možná chvíli zajímají a hrají si na přátele, ale ve skutečnosti jim jde jen o to, abych jim s něčím pomohla. Jako vždycky. Protože já přece zvládám všechno, že jo?