Už nemůžu

17. prosince 2019 v 11:25 |  Střípky myšlenek
Už nemůžu. Nezvládám to. Všichni okolo mě si myslí, že já asi zvládnu všechno - studuju úplně v pohodě, udělám všechny věci na skauta. Oni občas nemají čas, ale já ho přece mám vždycky, ne? A vždycky můžu. Vždycky jsem ochotná. Vždycky všechno udělám. Jenže já už nemůžu. A nemám čas. Nezvládám to. Nemůžu, nemůžu, nemůžu. Je to hroznej pocit. Pocit, že jsem zklamala všechny okolo sebe, že jsem naprostá nicka. Protože asi jsem. Nedokážu být ani dostatečně silná, abych všechno zvládla. Nejsem ani dostatečně silná na to, abych nakrájela pitomou dýni. Jak bych teda mohla být silná na to, abych zvládala všechny tyhle věci? Abych dělala to, co ostatní chtějí, abych to dělala nonstop.
Už nemůžu. Nejde to takhle dál. Pořád se mi chce brečet a někdy brečím, na kolenou na podlaze, a občas nebrečím, protože už to prostě nejde a nemůžu najít další slzy. Občas mi prostě dojdou. Síly i slzy. Všechno. A já už nemůžu. Je mi špatně, na zvracení, ale zároveň bych chtěla sníst všechno, co je v lednici. Chtěla bych do sebe nacpat všechno. A zabít tím tu prázdnotu, která uvnitř je. Chtěla bych tím zase nabrat sílu. Zase být statečná a silná holka, která dokáže všechno. Jenže já už nemůžu.
Hrozně moc se mi chce umřít. A zároveň nechce. Mám svůj život ráda a chci ho žít dál, ale proč, proč musí být ty věci tak strašně těžký? Proč musím být občas nešťastná až takhle, že mám pocit, že mi vyskočí srdce z těla, že se nedokážu ani zvednout z postele, protože už nemám sílu. Nemám sílu vůbec na nic. Zítra mám zkoušku. Asi poprvé vyletím. Bude to překvápko pro všechny, kteří si myslí, že to zvládám levou zadní. Nezvládám. Nezvládám nic. Tak už to konečně pochopte!
Pochopte, že nejsem dokonalá, že nejsem stroj. Že občas taky potřebuju zastavit a odpočinout si, jenže na to není nikdy čas. Pořád se jen musí něco dělat. Pořád a pořád a pořád. A pořád to dělám já a ostatní možná čas na odpočinek mají. Mají čas na své drahé polovičky. Já umřu sama, protože kromě toho, že vypadám jako velký (vážně velký) pytel odpadu, nebudu mít na kluka nikdy ani čas. A sílu. Nemám sílu na nic.
Proč? Proč to takhle je? Proč prostě nemůže být vždycky všechno zalité sluncem. Proč mě tolik bolí hlava? Proč mě tolik bolí celý tělo? Proč? Proč jsou ostatní šťastní a já to nedokážu? Není to fér. Mamka mi říkala, že život je fér, a že zlí lidé budou potrestáni. Není to pravda. Nejsem zlá. Možná občas řeknu něco, co není úplně hezký, ale nejsem zlý člověk. Snažím se pomáhat ostatním. Ale kdy pomůže někdo mně? Kdy mě někdo zachrání? Potřebovala bych možná jen pořádně obejmout a říct, že všechno bude v pořádku. Že jednou zase všechno bude dobrý. Že život vlastně je spravedlivej a to moje štěstí na mě někde čeká. Někde blízko, prosím.
Jenže tady nikdo takovej není. Není tady nikdo, kdo by mě objal a utěšil. Všichni mají svoje životy a jsou spokojení a ani si nevšimnou, že já nejsem. Ani si nevšimnou, že nemám už vůbec žádnou sílu. Že už prostě nemůžu. Protože takový to je. Všem je to úplně jedno. Teda aspoň do chvíle, kdy ode mě něco potřebují. To se pak možná chvíli zajímají a hrají si na přátele, ale ve skutečnosti jim jde jen o to, abych jim s něčím pomohla. Jako vždycky. Protože já přece zvládám všechno, že jo?
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Padesátka Padesátka | E-mail | Web | 17. prosince 2019 v 11:33 | Reagovat

Já teda svým klukům říkám, že život není fér. A myslím, že jim to říkám už od školky, aby byli na život připravení.
Nechci číst u Tebe takový smutný články...!
Zkouška je důležitá, na všechno ostatní se vys..vykašli. Všem řekni, že prostě nezvládáš, ať se snaží sami...!

2 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 17. prosince 2019 v 15:53 | Reagovat

Nevím odkud jsi, ale tady v Liberci je jedna náruč, připravená na všechny stesky světa. :-)
Protože je naprosto chápu. Taky už totiž nemám síly, ale není to o tom, že ty svoje dávám tam, kde to je potřeba, dávám je jinam. Tam, kde to potřeba není, tam, kde je někdo naštvaný pro křivý pohled, pro kočárek na chodbě nebo jen proto, že někdo další má něco lepšího.
A já jsem zrozená k tomu, abych pomáhala.
Ale tam, kde si člověk ublíží záští a závistí, tam se jen a jen vysiluju...

Posílám Ti aspoň virtuální objetí.
A víš co? Já věřím tomu, že život je vážně naprosto fér a přesně takový, jaký si ho uděláš. :-)
Jen to někdy trvá dýl...

3 Tess Tess | Web | 17. prosince 2019 v 16:07 | Reagovat

Páni, mám pocit, jako kdybych to snad psala já sama. Je mi moc líto, že to prožíváš, život opravdu není fér, ale občas prostě musíme něco ustát a bojovat dál. Mě pomáhá věřit v osud - když něco má být, stane se to, a když ne tak ne.
Snad si štěstí najde každého z nás :)

4 Lissy Paolohn Lissy Paolohn | E-mail | Web | 17. prosince 2019 v 23:04 | Reagovat

Každá jsme si tohle někdy zažily. Věřím tomu, že jo. Pamatuju si na tohle svoje období dost dobře. Takový ten stav, kdy jsi tak na dně, že už tam nedopadá světlo a ty si myslíš, že je konec. Znám to.

Někdy prostě stačí nedělat nic. Jen tak na tom dně ležet a nic nedělat. Zkusit to jen tak nechat plynout. S určitou odevzdaností. A až si odpočineš a uklidníš se... a trochu se srovnáš, tak se zas můžeš zvedat. Jen to chce čas.

Jinak já mám nastavený zkouškový tak, že nejdu na žádnou akci, nic nepřipravuju, nikdo mě nikam nevytáhne. A vždycky říkám, že až mi skončí zkouškový, tak půjdu (skoro) kamkoliv, ale o zkuškový ne. Chvíli to trvá nastavit, ale jde to.

Strašně moc bych ti chtěla pomoct. Jediné, co ti můžu nabídnout, je být tu pro tebe.

A koukám, že skauti jsou vážně všude. ;)

5 Padesátka Padesátka | E-mail | Web | 17. prosince 2019 v 23:14 | Reagovat

[2]: Dovolím si lehce nesouhlasit...:)
Viz můj komentář výše.

6 Kitty Kitty | E-mail | Web | 18. prosince 2019 v 12:26 | Reagovat

Ale ty jsi pořád ještě hodně mlaďoučká. Naučíš se říkat NE a ne že ne! Máš někoho, komu to můžeš říct? Baruschka to napsala moc pěkně. Jsou kolem tebe lidé, kteří tě podpoří aspoň radou pro nejbližší chvíle a dny. Obrať se na své starší přátele a poslouchej, co ti poradí. Oni už vědí, že není jen dno, ale jsou i stěny tvého života, o které se můžeš opřít, případně povylézt trochu víc na světlo. Nic nevzdávej, najdi si malý cíl a snaž se jít za ním. Zkoušky a křivé pohledy skončí, když ty sama budeš mít pro co dalšího žít. Možná velká slova, ale věř, že to tak v životě je. A pamatuj - v nejhorším je účinné říct NE! Najednou skončí tvoje využívání. Přeji ti klidné příjemné svátky! :-)

7 Zlomený meč Zlomený meč | Web | 3. ledna 2020 v 20:32 | Reagovat

Já nevím jak to máš doma a v rodině a ve skautu nastaveno, ale je jasné, že takhle to dál nejde a musíš si prostě udělat čas na sebe a občas někomu říct, aby se nezlobil, ale že prostě nemůžeš nebo nemáš čas... :/
POkud to fakt zachází takhle daleko, tak čím dříve se to naučíš, tím líp :(

8 Introverted Introverted | Web | 10. ledna 2020 v 17:49 | Reagovat

Hlásím se k tomu podat Ti pomocnou ruku a být tady pro Tebe ať už v sedm ráno nebo v jednu v noci. :-D Ne, je mi jasné, že to asi nepotřebuješ, možná ses potřebovala jen vypovídat, ale občas bys měla říkat ne a jet si podle sebe. Život je krátký na to, abychom se stále podřizovali ostatním. :-)
Posílám objetí! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama