Leden 2020

Když se zhroutí svět

4. ledna 2020 v 12:46 Střípky myšlenek
Tolik odmítnutí od kluků, který jsem měla ráda, tolik nadávek, které jsem si musela vyslechnout, tolik ošklivých pohledů... Trpěla jsem už tolikrát. Ale nikdy ne tak jako teď.
Teď, když nebudu moct vést na skautech.
Já jsem hrozně dlouho hledala něco, v čem budu fakt dobrá. Něco, co mě bude naplňovat. Našla jsem to - začala jsem vést děti na skautech. Připravovat pro ně programy, kde se pobaví a zároveň něco naučí. Při kterých si najdou přátele na celý život. Půl roku jsem s těmi dětmi pracovala a už nám to začalo společně hezky fungovat. Mají mě rádi, jdou za mnou s bolístkou.
A teď je to všechno pryč. Teď to všechno skončí. Jen proto, že mi dali ve škole hodinu na pátek a já nestíhám jezdit domů včas.
Já vím, že jsem to asi měla čekat. Že prostě ten rozvrh si tak úplně nevolím. A co si vůbec stěžuju, když na jiných vejškách je rozvrh v pátek normální.
Asi bych si teda neměla stěžovat, ale já nikdy nezažila takovou bolest. Nikdy jsem tolik netrpěla jako při představě, že ty děti teď neuvidím, že se jim nemůžu věnovat. Že neuvidím svoje kamarádky, se kterými jsem vedla. Je to jen půlrok, ale já vůbec nevím, jak tenhle půlrok přežiju.
Protože právě skaut mě držel nad vodou. Skaut mi zvyšoval sebevědomí a ukazoval, že když něco chci, dokážu to. Cítila jsem se tam dobře. Víc jako doma než doma. Bylo to moje všechno.
A teď je to pryč.
Jako kdyby se moje srdce rozpadlo na milion kousků.
Jako kdybych už nemohla plakat. Ani dýchat. Jako kdyby se všechen kyslík z mého života někam vytratil...