Květen 2020

Sbohem a šáteček

23. května 2020 v 21:04 Střípky myšlenek
Čas strávený doma jsem se rozhodla využít k tomu, že jsem si konečně uklidila a předělala pokoj. Vystrnadila jsem všechny lapače prachu, které mi sem dala mamka (a dala si místo nich svoje vlastní lapače prachu), uvolnila víc místa na knížky (což stejně nestačilo) a hlavně si předělala nástěnku. Měla jsem na ní staré fotky a trapné citáty, taková klasická nástěnka třináctky, jenže mně už je dvacet.
Pokaždé, když se teď na svojí novou nástěnku podívám, tak mě zaplaví vlna štěstí, protože to jsem já, vyjadřuje mě to. Mám tam spoustu obrazů od Muchy, které jsem vystříhala ze starého kalendáře, pak třeba i Schieleho a koláž od Jiřího Koláře, na které je dámské přirození, což je to první, čeho si většina příchozích (například moji rodiče) všimnou. Já ale nahotu v umění neberu jako něco vulgárního.
Vedle všech těhle zmenšenin obrazů mám básničky, většinou psané na psacím stroji, který mi babička snesla z půdy. Na nástěnku koukám ze stolu, takže když u něj teď sedím, občas si nějaké básně nahlas předčítám, já si vždycky básně čtu nahlas, protože mi přijde, že tak se do nich dokáže nejvíc vpít.
Nejčastěji si teď nahlas čtu Sbohem a šáteček od Vítězslava Nezvala.

Sbohem a kdybychom se nikdy nesetkali
bylo to překrásné a bylo toho dost
Sbohem a kdybychom si spolu schůzku dali
možná že nepřijdem že přijde jiný host
Bylo to překrásné žel všecko má svůj konec
Mlč umíráčku mlč ten smutek já už znám
Polibek kapesník siréna lodní zvonec
tři čtyři úsměvy a potom zůstat sám
Sbohem a kdybychom si neřekli už více
ať po nás zůstane maličká památka
vzdušná jak kapesník prostší než pohlednice
a trochu mámivá jak vůně pozlátka
A jestli viděl jsem co neviděli jiní
tím lépe vlaštovko jež hledáš rodný chlév
Ukázalas mi jih kde máš své hnízdo v skříni
Tvým osudem je let mým osudem je zpěv
Sbohem a bylo-li to všecko naposledy
tím hůře mé naděje nic vám už nezbude
Chcem-li se setkati nelučme se radš tedy
Sbohem a šáteček Vyplň se osude!

Stojím si za tím, že v poezii si každý hledá něco svého, a u mě to funguje tak, že až když tam vidím něco ze sebe, báseň si opravdu oblíbím. Stejně tak je to u téhle.
Tohle období je vyznačeno osamělostí, aspoň pro mě. Zdá se mi, jako kdybychom se s blízkými lidmi najednou odcizovali, odplouvali na vlnách karantény daleko od sebe. Chvíli jsem se snažila zoufale pádlovat směrem k nim, ale když jsem si všimla, že oni v pohodlí míří vstříc lepším zítřkům, rozhodla jsem se to vzdát.
Přišla jsem teď o několik lidí, které jsem měla opravdu ráda. Zjistila jsem totiž, že ji možná nestojím za to, aby si na mě udělali čas, aby mi aspoň napsali.
Mám pocit, jako kdybych si s úklidem pokoje uklidila i život, rozhodla jsem se, že si v něm totiž nebudu nechávat lidi, kteří pro mě znamenají mnohem víc jak já pro ně. Když jsem z pokoje vyhazovala všechny ty staré věci, letělo to do popelnice, neměla jsem daleko k slzám. Jsem člověk, který hodně lpí na věcech. A na lidech. Tehdy ten úklid pokoje bolel, ale teď se cítím mnohem líp, cítím se mnohem víc jako já.
Doufám, že jednou přebolí i tenhle úklid v životě. Že to pak taky budu mnohem víc já. Asi to tak prostě mělo být.
Tak sbohem. A šáteček!

Mami

16. května 2020 v 15:14 Střípky myšlenek
"Rozmyslela sis to? Pojedeme teda někam?" volá na mě mamka, když vylezu z pokoje, protože by ráda vyrazila někam do přírody.
"Ne, jdu si jen pro pití, fakt se musím učit, mami..."
Lžu. Sice mám za dva dny zkoušku, ale jsem na ni poměrně naučená a nějaká procházka by mi jedině prospěla. Jenže já si tak nějak nedokážu představit, že jdu někam zrovna s ní.

Dokážu se s tebou bavit, mami, přijít za tebou do obýváku a říct ti něco ze svého života, ale ne zas příliš intimního. Poslouchám, co mi říkáš ty, i když nad tím občas protáčím oči, protože i ve dvaceti mi rodiče někdy přijdou trapní. Ale bojím se ocitnout někde, kde bych od tebe nemohla uniknout. Pár hodin pryč tak, abych se musela bavit jenom s tebou, abych musela zaplnit ticho a tu prázdnotu, která mezi námi vznikla. Protože vznikla, mami.
Já vím, že jsi tenkrát, když mi bylo patnáct, už asi musela odejít. Že jsi pro sebe chtěla trochu lepší život, chtěla jsi jít za svou lásku a nebýt jen zavřená v domácnosti. Jenže tohle patnáctiletý holce nedojde. Patnáctiletá holka nechápe, že má její máma ještě právo na vlastní život, patnáctiletá holka potřebuje, aby jí mamka naučila se líčit, kupovala jí vložky, aby s ní mohla probírat svoje zlomené srdce. Tohle jsou věci, které se s tátou dělat nedají, mami. A ty jsi mě s ním nechala, i když ti to přijde, že ne, protože to bylo vždycky na týden.
Týden s tebou, týden s tátou.
Každý týden něco jiného, jednu neděli jsi od nás utíkala a tu další ses zase vracela. Když ses vrátila, byla jsi cítit kouřem, protože ten tvůj nový kouřil doma ostošest. Tvoje nová velká láska, které bylo jedno, že tě pomalu zabíjí. Stálo ti to za to?
Začala sis žít svůj "lepší" život a hodila starosti na mě. To já se stala nejbližší mého malého bráchy, protože to já s ním byla pořád, to já s ním byla, když měl noční můry, když brečel, to já s ním byla každý týden, ne ty, mami.
Která máma opustí svoje dítě? Vím, že bych tě neměla soudit, ale já to stejně dělám, i když už mi není patnáct, ale dvacet, i když víc než doma žiju kdekoliv jinde, stejně pořád nedokážu pochopit, co člověka opravňuje k tomu, že postaví svoje štěstí nad štěstí někoho jiného. Nad štěstí svých dětí. Já si život nevybrala, mami, to ty ses pro mě rozhodla, měla jsi vědět, že to bude závazek, že bys od něj neměla utíkat. Ale udělalas to.

Utekla jsi přede mnou, když mi bylo patnáct, a teď já unikám před tebou. Netrávit s tebou příliš času o samotě, mít sebou telefon, abych kdyžtak mohla předstírat, že na něm něco dělám, a zrovna nemůžu mluvit. Protože se bojím, že ticho mezi námi by zase otevřelo tu díru, která ve mně po tvém odchodu zůstala.
Chápu, proč jsi to udělala. A mám tě ráda, mami. Ten čas už ale nikdy nevrátím a už nikdy to nebude takové, jaké tu bylo předtím.
Mrzí mě to.